Cestou od Invalidovny přebíhám v dešti a bouřce. Zelenkavé proužky na modré košili mokrem vystoupily jako notový zápis, kde jednotlivé noty nahrazují pohledy jedněch očí, barva se kryje s oblohou. Noty chystají klavír pro Osudovou, všechny se mě dívají, zkoumavě a s touhou mě jako vždy získat a přimět ke hře, aby nakonec se zavřely spokojené s mým tušením jejich jsoucna. Samozřejmě, zase mám na ruce ty proklaté hodinky, říkám si, to bude frmol, problém, negativní energie, požírač ducha i mého já.

Raději se schovám do nějakého Mázhauzu mi došlo a vlezl jsem do prvního, který veřejemi dokořán naznačoval, že vstup je k mání. A tak jsem raději zasedl, někde se nade mnou vyjímal a vznášel znak města Zuckmantlu. Pátrám v paměti, co je to za stadt, permoník jako součást zobrazení mi připadá jako černovlasý nebo snad zrzavý piškuntál. Doneslo mi to myšlenku, že jde o zlato, jasně, jsou to Zlaté Hory. Město Zlaté Hory, jsem jako v Galerii překonání dobrých úmyslů špatným způsobem. Obrazy, které již nebyly na mé cestě se na mě opětovně šklebí nad mázem rozpitého piva.

*
Není na hodinách
za pět minut dvanáct,
Ani vteřina nezbyla,
už poledne odeznělo,
či půlnoc to byla?
Snad, a už je další čas,
je tam jedna hodina.
I když se v chvatu času
pokouším číst Tvé verše,
zůstávám stále
bytostí bez hlavy,
Svéhlavy.
Lze číst na kostelní věži,
Zuckmantel - Zlaté hory,
Číst světlo - nebo klam?

*
V této špeluňce, kde se kouří a požívá staročeský máz se zastavil čas. Vlastně je to tak dobře, pro co jiného se můžeme zničenonic zastavit ve výčepně, když začne neočekávaný liják a u viaduktu se proudy vody z nebes vinou takovou prudkostí a zběsilostí, že tabákové doupě s českým pivem se jeví nakonec jediným rozumným východiskem ve šlápotách dne.

Vychlazený staročeský máz se vine k tužce zapisující tyto paradoxní prožitky. Pivo uklidňuje, přesto jsem si všiml, že v šenku je taková výzdoba, co mi říká, že já se svého osudového znamení a utajené duše v duši nikdy nezbavím. Pořád na mě buší a dotírá jako ten permoník – poťouchlík na městském znaku. Jak jen to ta čarodějnice může stíhat, si říkám, nebo jsem já ta marionetta na drátkách, které se vlastně nikdy nepřerušily? I když je dávno vše jinak a slunce svítí i pro jinou květinu? Kdo je tedy ve stínu a v lijáku? Zase já?

Jaké je to znamení, snad mi duch hor Praděd sešle nástroj zvaný Kladivo na čarodějnice, nevím a nechci o tom zase tak moc meditovat. Slíznu raději třetí máz a s tím čtvrtým pro jistotu počkám do příště. Čas kvapí, písek z přesýpacích hodin bych si zase nerad zadřel pod kůži. Ale čas si na Edelstadt udělám určitě i v lijáku, to místo setkání bylo přece postaveno znovu. Je to poutní místo, já přijedu z daleka a tahající za drátky sestoupí z Petrových kamenů…

A Sluníčko si schovám raději jen pro sebe, na čtvrtý máz snad někde úplně jinde, jindy a jinak.

**
Zdeněk Wachfaitl