Jablečné dny dojíždí, startují týdny rajských jablíček,
jenom ten jedenadvacátý srpen se nepovede,
je to jako vždy studený hrob,
nejedlý chlebíček strašných snů,
léta se z nich pokouším utéct,

zůstaň aspoň u mě, uděláme si melounové měsíce,
řekla mi tehdy v horku noci slečna Troufalá,
a poskytla doma azyl, ukázala, kde má jizvu,
sáhni si, špitla, stejně umřeme, prosím, nikam nechoď,
nedělala jsem to, nikdy politá olejem, smála se a svlékla,

chvíli to vypadalo, že dostanu průjem, tak mě dostala,
i za fintivý vous bíbr, který mi přitom holila,
rozbila také kytaru a v ten okamžik nebylo na benzín,
neodevzdám v termínu text písničky, Mlíko pálím, běduji,
jsem jen dobrovolník, a saniťák u Záchranné služby Praha,

trochu švorc kluk na první den velkého volna,
a bledí Rusové s Mongoly pořád vartují v městě,
s pistolí na šňůře je vede důstojník žlutým světlem ulice,
koukám na jejich provokace, stojím v křeči za závěsem,
chvěji se a improvizuji, hele, zahrajeme si bytové divadlo,

není peníz, není láska, nebude emigrace,
smějeme se nad symptomy vnímání času,
jíme broskve za 5 korun a suchý salám,
po každém číslu brečím, Slepice, říkám tak sympaticky,
natírám jí břicho olejem, vnikám a hledám poslední sílu pravdy,

poslouchej, vezli jsme porod v chodu do porodnice Roosweltka,
poprvé jsem přeříznul pupeční šňůru, třásl se strachy,
přišel gardový důstojník, představ si, svítil na ni baterkou,
pan Hůďa brečel, volal Boha, děvočka balnaja, klečel, aby nás pustili,

a pan doktor v porodnici, pak nalil vodku do skleniček na moč,
do němoty, hoši, řekl, to jste zvládli na jedničku,
s hrůzou v očích, nás vystrčil ven, k autu Ká Qvé Zet 54,
kde ani Beethoven neměl v tu chvíli žádnou cenu, a imunitu,

Slepice, abych to napravil, dodnes nádherná žena, a vlastenka,
měla vysoké číslo dioptrií, přesto brýle nenosila, byla velmi roztomilá,
když něco hledala, hledal jsem také,
není za uchem, ale pod bruchem, přednášela,

svlékal jsem se hned u dveří, šel bosý do vanového rybníku,
byla to taková hra, říkala, ty si nebereš plavky, fuj, ukaž, nevěřím,
málem se jako topila a styděla, volala maminko,
tak jo, oholím Tě taky, povídám, vzal štětku a holící mýdlo Barbus,

koupelna byla plná vody, čekáme návštěvu, také přišla, domovnice,
Slepice šla celá namydlená otevřít, ostříháme Vám buchtičku, jí řekla,
stejně umřeme, umelou nás do karbanátků,
aspoň jim budete chutnat, soudružko,

Manka z přízemí, hned utekla, šla vařit guláš,
aby ho vojákům v parku odnesla,
Slepice z toho měla panický strach,
a za pár dnů frnkla také, Bože,

ó, jakou ju měla, a vzala sebou do emigrace,
ještě ju mám, mi, onehdy v Turínu, řekla, šála vlála,
dnes vlastním Slepici jen na fotce, a hezky uloženou v sobě,
jak jsem za ní chodil do kadeřnictví proti hotelu Halíř,
chtěla, abych se svléknul za plentou,

jako malíř, si mě prohlížela a osahávala, pak zmizela,
i moje šedesátá léta, jenom ten pocit, stále ho hledám,
ponížení, které nejde vymazat,
je o děsivém srpnu s démony invaze,
zpívám Čechy krásné, Čechy mé,

i hymnu!

***
Na kraji města
23. 8. 1968

Velký brouk tanku hlídá remízu a tramvaj
V aleji je zákaz ricat v zelí ruského zgarbu
Picá děs železa a byly by z nás kusy hadru
Papíry, říká voják, opírá rouru pušky o tělo
Strach sevře lavor břicha, běh v bělmu očí
Mašina rámusí, když na koleje musí pošuk
Kušní, sám se svážu, hoďte mně do klinče
Jak pinčl štěká zprávu, je to jasná okupace
Svět na place blekotá, dal kasační stížnost
Pořád žijeme, i lípa, strom s motýlky čaje
Kosi křičí, máte z pekla štěstí, saldat kývá
Cvičně dím, neuděláte tu tatarskou poušť
Ne, ani to nebude Berlín, vážně slibuje
Spasíba, ještěže, tak

Hezký den!

Milan Bukovecký