/Idyla místo poprasku v Zadní Kopanině, 1990/

Zadní Kopanina je v rámci velké Prahy velmi neobvyklá enkláva. Před takovými 45 lety, kdy kamenná Praha končila na Smíchově, u Anděla nebylo na této straně Vltavy nic, co bych nepovažoval za venkov. Spíše možná příjemný venkov skoro až idylický, v každém případě pro školní kluky ráj. Pole, lesíky, potoky, rybníky, nějaké ty skály, usedlosti, ohrady, továrničky, domky, statky, nějaká bytovka, v uličkách slepice, na rybníčku na návsi kachny s husami, na silničkách městský autobus. Škoda 706 RTO. To ještě ten Radotín, co je z Kopaniny dolů pod lesem s údolím mlýnů a celou cementárnou, hrával II.ligu a jezdil za fotbalem po celém Československu. Jenže to už je dávno, zima i jaro se vystřídalo mnohokrát a tak je dnes možné, že i na té Zadní Kopanině bydlí už jen opravdoví Pražáci, kteří mají to štěstí, že si za své finance pozemky, domy a všechny výhody polopřírodního bydlení mohou od ruky trhu zakoupit. Nebo ne?

**
Cesta busem 256. Jede se od Stodůlek, na Řeporyje, sem tam stanice. Některé jen na znamení. Jedou jen ti, kteří na této trase přes Zadní Kopaninu do Radotína bydlí a nemohou se jinak dostat domů nebo ke svým povinnostem. Odpolední řeporyjské náměstí U Lva, skoro dostavníková stanice, prohlížím si přes přední sklo pomník obce Řeporyjské, zajímavá skulptura, lev je skutečně dobře vyvedený. Stojí za vystoupení z autobusu, no, možná až jindy, dnes sedím za volantem tak to asi nepůjde. Tady ta stanice je řeporyjské centrum, hojně se nastupuje, hojně se vystupuje. Odjíždím se zvláštním pocitem, jako mise pověřená překonáním radotínského údolí. Lev pocity zdůrazňuje, při návratu touto trasu je to obráceně, je to místo oddechu a uspokojení. Radotínské údolí je pro městský autobus Karosa sice romantické, ale plné dopravních nástrah. O fous bývá slabé slovo…



Řeporyjské náměstí je plné lidí k vlaku a od vlaku, vlastně tento městys byl vždy příměstský dopravní uzel, kdysi dávno jsem tady jezdil s babičkou ze Smíchova motorákem a pěšky na hřbitov, 2 kilometry po silnici Třebonicům k románskému kostelíku Krteň. Ležel tam mistr kolářský z Chýně, můj praděd. Pod kostelíkem byla nad silnicí pramenná studánka, takové spíše kouzelné místo, jaké jsem si v dětském věku dokázal jen stěží představit a nikdy a nikde jinde později neviděl. Dva metry v průměru, metrová hloubka, průzračná voda a na hladině vodoměrky. Babička vždy říkala, napřed vodoměrky, pak konévka… Vzpomínka se nese v zrcadlení předního skla jako pohlazení.

Jenže dnes sedím za volantem Karosy. Škoda je, že to není ranní linka 246, ta zde začíná ve 4.30 hod., jede k metru. Přicházívá pekař po noční směně, nastupuje předními dveřmi ještě před odjezdem, nasype na předni plato teplé housky a povídá si o všem možném. Je rád, že se už jede a má šichtu za sebou. Housku bych si teď možná dal, je to uklidňující, cestou z Řeporyj na Zadní Kopaninu bych jí dostal do sebe a pak už je to o pekelném soustředění cestou dolů k Cikánce. Když už je potom bus u cementárny, to už je hej.

Housky nejsou, tak se vydávám nasucho s lidmi pod viadukt k Zadní Kopanině. Viadukt je oříšek, není tam vidět a zatáčka nutí se tam protáhnout naštorc, houká se a musí tam být pro bus „celé“ volno. Není třeba pospíchat, Na Zmrzlíku většinou lidé přibíhají na zastávku na poslední chvíli a ve voze jim někdy ani nepřijde, že je to zastávka na znamení. Už ty lidičky znám, většinou rovnou zastavím, je to tak lepší, nic mi v tom nebrání a není žádný problém, nikdo si nestěžuje. To na závodních linkách na Barrandov bývá jiná situace, někdy se to ani nepovede, a stížnost cestujích je hned na světě. Ale tady není důležité být rychlejší než čas. Ta silnice není moc široká, sleduji zužující se asfalt až ke Kopanině. Polomrtvá osada, státní statek Praha, někde je tu ustájený dobytek, jasně to poznám dle stop traktoru s mrvou na silnici. Seznámení s traktoristou v některé ze zatáček se jistotně rád vyhnu, odřený bus není dobrá vizitka ani před garážmistrem ani před cestujícími. Stavím na stanici z nostalgie i z povinnosti. Je to takové dobře ukryté a skoro ztracené přírodní místo ve Velké Praze. A pak, dolů už je to ostré a hlavně velice úzké.

Za dne to ještě jde, do zatáček je vidět a některé pekelné jezdce, kteří si zde a v okolí zkouší závody do vrchu, mohu slyšet včas. Je to zábava, když auťák vyrazí ze zatáčky spíše vlevo než prostředkem a má před sebou stojící autobus. Zastavit je důležité, protože stojím koly na silnici a objíždět bude on. Takových skoro hororových překvapení na této nepříjemné trase bývá za směnu několik. Ovšem nejlepší je to až dole u skály, 5 metrová skála napůl tarasí silnici a překáží ve výhledu do téměř pravoúhlé zatáčky. Tatry z lomu jezdívaly tuto trasu do hospody. Stalo se v tomto místě mnohokrát, že Tatra nezná bratra, jak praví symbolické úsloví. Chlap mi tam vjel přes celou silnici, žádná díra ani prostor, stačil jsem jen nasměrovat skálu a zašlápnout to na místě. Čmoud ze 148 byl dokladem, že se mi to nezdálo, no když se nic nestalo, dám zpátečku a vypluji kolem skály z lesa do údolí a na stanici Cikánka pozoruji dokonalou malou krásu pod lomy, jako Ztracenka bez laguny. Takových drobností ze silnice na této trase bývávalo dost i z podání řidičských kolegů, složitější to bylo jen v zimě, po ránu, nebo v noci. Jezdilo se kolo jednou za hodinu a klidně se mohlo stát, že se během dne 4x změnilo počasí a povrch silnice v lese. Pokud byl sníh a klouzalo to nahoru i dolů bylo záchranou to, že silnice byla v podstatě docela rozsekaná, takkže se dalo nějakého povrchu vždy chytnout. U lomů a cementárny bylo už jen prašně ošklivo, to jsem byl docela nerad, a hned je třeba zavírat posunovací okno i ventilátory. Dumpery občas přejížděly silnici, byla to zábava, vždy mě chtěly pouštět, ale já pouštěl je, chtěl jsem vždy mít jistotu, že tam bude prázdno, autobus je bohužel jen křehká konstrukce, viděl jsem v garážích občas výsledky zbytečných karambolů. Nikdy by se mi nechtělo v tom sedět.

A pak jsem konečně v Radotíně, pár stanic až k nádraží, ulicí Na Betonce na přejezd a U Portlandu to skoro končí. Je tu velké nádraží, cesta busem 256 skončila, semknutí cestujících z míst pod Zadní Kopaninou povolilo a dav se rozprchnul ze schůdků busu na své cesty i necesty. Půlhodinová pauza, v zimě nepříjemnost, v létě je po ruce fontánka s bazénkem v parku. Šplouchám si nohy, mám chuť na tu Plzeň, Portland je vyhlášená restaurace, dozvuky ze šedesátých let let jsou ještě živé. Ale nejde to, volant busu je pro mě důležitější. A pak, mám Chito, pojedu zpátky přes Zadní Kopaninu, do noci ještě pětkrát. Noční jízdy vyžadují v lesním zatáčkovitém úseku zhasnutí světel v buse, nesmí mi tam nic zrcadlit, snad jen hvězdy nad lesem a měsíc mi tolik nevadí. Svítící přístroje a zelená kontrolka světel uklidňují. Náměstí U Lva se blíží a Zadní Kopanina se topí v blahodárné tmě a zapomnění.

**
Zdeněk Wachfaitl
6.9. 2012

*
P.S. Přiložená fotografie je dokument ze dne 27.11.1989,
Generální stávka v Praze, jezdil jsem linku 137.
Omlouvám se, ale obrázek z busu s číslem 256 bohužel nemám.