Už když se poprvé Zlatuše objevila a vrazila do zdejší maloměstské nudy své neuvěřitelně dlouhé nohy, chlapům tu chvíli explodoval svět. Všichni, co nosili kaťata, od patnácti do devadesáti šíleli, slintali, pochrochtávali blahem, když jen prošla kolem nich. To nebylo vyhoupnutí slunce nad obzor tropického moře, byla to explodující atomová puma, jasnější, než tisíc sluncí, zářivější, než cokoli, co do té doby svítilo na naše městečko. Byla dcerou báňského záchranáře, Hrdiny socialistické práce, polomaďara Sotoly, chlapa válejícího se na hromadě metálů, dali mu je za spoustu dřiny, potu a krve prolitých za čtvrt století v uhelné díře půl kilometru pod zemí.

Sotola se přestěhoval k nám do malého města právě kvůli Zlatuši, ať si kecal v hospodě, co chtěl, o vzduchu, o klidu a o podobných nesmyslech. Prosáklo se to ani ne do týdne, že se tahala po lokálech a tancovačkách v širém okolí Města, a pracovní Hrdina měl párkrát co dělat, aby ji přes všechny ty svoje známosti vytáhl z parádního průseru. A samozřejmě taky sebe, kdo kdy viděl Hrdinu soc-prc, kterému šlapou esenbáci po krku kvůli zanedbané výchově? Začala hezky zčerstva ve třinácti, obrážela všechny muziky v okolí a o pár měsíců už ve tři ráno mlátila do klimpru v nočním baru místo na šrot opilého pianisty.

U nás, v „ozónových lázních Slezska“, se tvářili jako pohodová famílie. Imro sbíral metály za své bývalé a domnělé zásluhy, ale už vegetil u záchranářů, a Sotolová, která byla na prachy hotový Harpagon, musela po patnácti letech znovu do práce, začalo být vysoko do žlabu. Dělala sekretářku nějakému hlavounovi na okrese. Zlatka chodila na gympl a do hudební školy, veřejně se předváděla a natřásala svoje vnady na všech oslavách a výročích, vrtěla tím svým nádherným zadkem na stranických aktivech, schůzích brigád socialistické práce a podobných hovadinách a k tomu hrála na svatbách na radnici a tajně v kostele na varhany.

Když starému Sotolovi donesli, že Zlatka chodí do kostela, málem ho trefil šlak. Přes hubu dostal i farář, starý ječel, že jim dá zavřít kostel. Vůbec si v té chvíli neuvědomil, že u nás chodí do kostela polovina města včetně celého městského výboru KSČ, a druhá půlka tam nejde jenom proto, že to jsou zdejší Poláci. Ti chodí na polské mše a Češku by za klávesy nikdy nepustili, i kdyby neměli na mši zpívat ani jednu písničku, na to oni mají moc velký honor, jak se u nás říká.

Jenže tou fackovačkou si milý Imro Sotola založil na dost velký problém. Dali na něj trestní oznámení farář i stará Sotolová, ta měla takové šílené jméno, Ibolya ji říkali, to znamená maďarsky fialka. No viděl někdo někdy babu, co se jmenuje Fialka? Tak ta Ibolya bránila Zlatuši, Imro s ní hodil na zem a zlomil jí ruku. Nakonec to ti dva stáhli, ale Imrich musel slíbit, že nechá Zlatuši od patnácti hrát a zpívat na všech zábavách a podobných akcích se skupinou, kterou vedl bratranec zlískaného faráře. Všestranně vyvinutá dcerka zas musela slíbit, že nebude mít ve škole trojky a čtyřky a farář se nechal koupit slibem, že mu tohle čertovské kůzle odehraje osm mší měsíčně v kostele. Ono to není moc, u nás jsou lidi zbožní, mše je tu každý den a v neděli jsou i s polskými dokonce čtyři.

Vše fungovalo skoro dva roky jak na drátkách. Vídával jsem Zlatuši denně v autobuse, panáčkoval jsem před ní úplně stejně jako všichni ostatní včetně řidiče autobusu. Staří dědci o holích ji pouštěli sednout, aby jí mohli čumět do toho jejího neskutečně hlubokého výstřihu, omladina na ni hleděla jak na svatý obrázek, na kohokoli se usmála a prohodila s ním pár vět, ten učůrával blahem. Nu a farář se jen tetelil, jak je narváno na hrubých mších o víkendu, kdy Zlatuše provětrávala píšťaly kostelních varhan. Tvrdil, že nikdo tak krásně nezahraje „Ó Pane, k Tobě blíž“, jako ona.

Hodně jsem si tenkrát zakládal na tom, že se znám se starým Imrichem přes svého strýčka, vyřazeného havíře, který dělával v Imrově partě, než musel z díry ven pro zaprášené plíce. Ti dva mi zařídili od osmnácti na šachtě brigádu a já o sobotách a nedělích chodil jako helfr bouchat do přípravy, bral za to fůru peněz a ohromoval všechny baby na gymplu svými hadry, elpíčky z burzy, koženými bundami, džínsami za sto padesát bonů, Camelkami, které mi nikdy nechutnaly, nadupanou Jawou Californian a všemi těmi naprosto nezbytnými nesmysly. Hlavně jsem ale pálil za Zlatuší, šíleně mě dráždilo, že tenkrát na vážné chození s kluky úplně kašlala a všechny je tahala na pomyslném provázku, jak loutkář svou marionetu. Hnal jsem to přes muziku, nosil jsem jí z burzy spousty desek, pak jsem somroval, uč mě, prosím, maďarsky, vnucoval se na oplátku s polštinou, ale dál, než k jejím prsním bradavkám, jsem se nikdy nedostal. Smála se mým trapným pokusům, říkala, počkej si, ještě není ta správná doba, abych někomu dala své srdce. Ale já jsem na její srdce kašlal, chtěl jsem jen její tělo, její lásku. Ale říkejte to babě, která nerozumí těmhle těm chlapským pudům.

Jenže za dva roky přišlo něco, co nikdy přijít nemělo. Nevím, kdo na to přišel a čí to byl nápad, prostě někdo prosadil, aby se u nás na městě otevřela vinárna. To by ještě nebylo takové neštěstí, hospod tu bylo jako máku, ale té vinárně se povolila závěrečná přes týden do dvou ráno, v pátek a v sobotu do čtyř, kdežto ostatní putyky zavíraly v deset večer. A jaká by to byla vinárna, kdyby tam nebyla muzika, že. Všichni muzikanti v okolí zbystřili, protože mít šolich ve vinárně, to je terno. Novopečený vedoucí tohodle nóbl podniku a později pajzlu zas věděl, že jedna parta šumařů je k ničemu, lidi brzy omrzí, život žádá změnu. Tak se stalo, že pár kšeftů odehrála i Zlatušina skupina. Vedoucí viděl Zlatčin dar od Boha bavit lidi a zahrát, jak sám rád říkal „všechno od Bacha po Vlacha a navrch přidat Deep Purple“, poznal, jak lehoučce za sebou utáhne hordu chlapů na vařené nudli, ucítil příležitost, nasliboval hory, doly, černý les, ti dva si plácli. Zlatušino jméno přeložili do maďarštiny a udělali z ní tak Aranku a ona postupně začala vytěsňovat všechny ostatní aktivity, přestávala stíhat školu. Všichni věděli, že až se to dozví starý Imro, bude to řádný mazec. Tušovalo se to před ním, jak jen to šlo. Ani já neměl tu odvahu za ním zajít a říct mu, v jakém průseru lítá jeho Zlatuše. Chodil jsem za ní jak osel do té kvašné jizby, jak jsme tomu říkali, platil útratu všem alkáčům a násoskům okolo a hučel do Aranky, vlastně do Zlatky, ať toho nechá, ať se vrátí k tomu, co dělala ty dva roky, ať třeba ani na ten gympl nechodí, jestli ji to nebaví, jen ať nevyhrává po nocích v té vinárně. A ona si ze mě dělala ještě větší srandu, volala na mě maďarsky kicsi buta – hlupáčku - tak vytrvale, až mi tak říkal úplně každý. Naštěstí si mysleli, že to je polsky bota, ale co mám povídat, radost jsem z toho neměl. Jenže Zlatka mě přitahovala jak severní pól střelku kompasu, odpustil bych jí úplně všecko, snad i masovou vraždu.

Ruplo to na její osmnácté narozky. Starý Imro cítil, že se blíží doba, kdy bude odstavený do starého železa, roky dřiny se podepsaly na jeho kloubech a plicích a on kličkoval před invalidním důchodem jak zajíc na honu jen s vypětím všech sil, držely ho jen známostí s doktory. Chtěl si ještě naposledy pořádně nahonit svoje ego, takže vymyslel, že dceřiny narozeniny spojí s oslavou své padesátky. Vyhrabal ze Slovenska i z Maďarska jakési příbuzné, kteří měli narozeniny ve stejnou dobu, a dotáhl je k nám do města, aby udělali ve vinárně pořádnou trachtaci, o jaké se bude mluvit ještě roky. Všechno by probíhalo v pohodě, kdyby si starý Imro neumínil, že opije úplně všechny kolem sebe, včetně muzikantů, kteří na takové slávě nemohli chybět. Jeden z nich už byl na tom tak, jak bývají notorici v posledním stádiu, stačily mu dvě tři skleničky a blábolil jak po litru tvrdého chlastu. Ten se před Imrem podřekl, že tu občas hraje s jeho dcerou a on z něj zbytek celkem lehce vymlátil, stačily k tomu dvě slabší facky v chodbičce k záchodkům. Na to pak Imro klidně odstrčil od mikrofonu řečníka meloucího zdravici od rubáňského kolektivu nesoucího jeho jméno a řekl, ať se postaví do řady každý, kdo věděl, že jeho dcera hraje už půl roku v téhle vinárně, protože se budou rozdílet ceny a gratulovat. A řekl to takovým tónem, že nikoho ani nenapadlo, k čemu se schyluje. Všichni jak tupé ovce napochodovali ve štrůdlu před ten mikrofon, až na mě, Ibolyu a Zlatku - Aranku. Já si všiml, jak Imrovi naráz rudne zátylek a ony ho znaly moc dobře na to, aby mu to zbaštily. Když tam tak všichni stáli, vybavilo se mi, že jsou úplně stejní, jako když zvedají ruce na schůzích a aktivech, odsouhlasují různé rezoluce a jiné pseudouvědomělé sračky, nemlich tak mávají klacíky s fáborky na prvního máje, stejní jako když jdou k volbám hodit lístek jednotné kandidátce Národní fronty. Jeden stádu zavelí, stádo souhlasně zabučí a jde. Pořád stejní, neuvěřitelně zbabělí, každý jeden schovává tu svou mordu za ohnutým hřbetem druhého, no nechutné divadlo.

Ale to už Imro seskočil se stupínku a začal nadělovat. Prvnímu v pořadí facku zleva, druhému zprava, a pořád tak dál a dál. Obdarovaní padali jak kuželky a ti ostatní tupě civěli a nechápali, co se děje, dokud nedostali bombu od Imra také. Teprve až osmého v řadě napadlo, že by mohl zdrhnout, jenže kolem nebylo místo, tak ji dostal zezadu mezi slechy a šel k zemi taky. To už vypukla panika, někteří obdaření byli zralí na hospitalizaci, Imro měl pěsti jak dětské hlavy, výšku ke dvěma metrům a sto třicet kilo živé váhy. Profackovával se frontou a řval cosi o kurvách převlečených za kamarády, co druhé slovo maďarsky jako vždycky, když byl vztekem nepříčetný. To bylo moje štěstí, protože jsem jediný pochopil z jeho řevu, že předtím zamkl východ ze sálu. Vinárna byla v prvním patře, za jedním oknem byl malý balkónek, takže jsem lapl Aranku za ruku, přelezli jsme tam, já se pověsil zvenku rukama na spodek zábradlí. Aranka po mně sjela jako po skluzavce, roztrhla mně košili, sobě ty modré minišaty, co jí z nich skoro lezly bradavky, stáhla mi kalhoty i s trenclemi až na kotníky, ale ocitla se metr nad zemí a ve zdraví seskočila na pevnou zem. Já jsem chtěl ten nahý zadek nějak zachránit, ale akorát jsem si narazil kostrč a rozsekl hlavu o obrubník, když jsem chtěl zamachrovat a udělat po dopadu parakotoul, jak jsem to viděl v jednom ruském filmu o výsadkářích. Aspoň jsem zjistil, že vojna není pro mě a lepší bude, když podepíšu na deset let šachtu, abych do té zelené pakárny nemusel.

Starý Imro byl strašně zásadový a dbal na dodržování slova, takže Zlatka měla u něj po chlebíčku. Házel jí věci z okna ven, Ibolya brečela a sbírala to do kufru, on to pak zas rozsypával po chodníku a rozkopával do záhonů s růžemi, celé sídliště na to čumělo, jak na grotesku s Chaplinem. Zlatuše zas byla strašně hrdá, nechala si změnit křestní jméno na Aranku a příjmení na Nagyovou, což bylo svobodné příjmení Ibolyiny matky, která dělala pět let sboristku v budapešťské operetě. Imro z toho dostal srdeční kolaps, protože Ibolyinu matku nazýval štětkou z Pešti, načež ho definitivně vykopli do invaliďáku a byl i se svým sakem oplechovaným řády a medailemi dobrý tak akorát k tomu, aby na prvního máje vylezl k předsedovi MNV na tribunu a na Den horníků přestříhával pásku na výstavce nových důlních strojů.

Mně ale zajímala Zlatka, vlastně teď už opravdu Aranka. V den té nevydařené žranice jsem jí dal řetízek se zlatým srdíčkem, řekl jsem, že jí dávám nejen to zlaté, ale i svoje. Ona se tenkrát poprvé nerozesmála, pohladila mě přesně tak, jak se hladívají po hlavě pětiletí kloučci, když zazpívají „Skákal pes přes oves“ se třemi chybami. Odpověděla, že až přijde čas, budu připuštěn do užšího výběru, ale ať se nezlobím, že jako lopata v dole moc šancí nemám, abych se podíval na jejího tátu, že o sedřeného Hrdinu soc-prc zájem nemá. Načež mě nenapadlo nic lepšího, než se přihlásit na baňu, ale na dálkové studium, prachy vydělané na šachtě jsem už nepotřeboval jen na ty nepostradatelné zbytečnosti, ale i na normální živobytí, jelikož můj fotr tenkrát stíhal pravidelně propít úplně všechno.

Nakonec jsem na tu vojnu stejně musel, nevyšla ani šachta, ani vysoká, byl jsem slabý ročník, jediného přímluvce Imra, co by vyřízeného a odkecaného důchodce už nebral nikdo vážně, takže neměl kdo zatlačit na správných místech. Když jsem se po dvou letech vojny a půl roce vojenské basy ukázal v našem městě, zjistil jsem, že Aranka žije na sídlišti s poloslepým ochlastou a tupcem Vénou Krawiecem, který se ani nedoučil podlahářem. Už jsem za ní ani nešel, začal jsem bouchat znova v díře a jezdit dálkově do školy, abych jednou byl tím inženýrem, i když jen důlním, když Aranka nechtěla obyčejnou lopatu.

Potkali jsme se asi za rok, když jsem šel ve tři ráno ze šichty a Aranka táhla do němoty zpitého Vénu z vinárny domů, vlastně k němu do bytu. Pomohl jsem jí s ním ke vchodu, dali jsme řeč a cigáro, ona se divila, v kolik to jdu z noční, já jsem jí složitě vysvětloval, že kvůli odbourání prostojů teď rubeme na čtyři fárungy a střídáme se dole na pracovištích, ne nahoře ve známkovnách, pročež noční končí ve dvě ráno a po nás fárá ještě půlnoční šichta od půlnoci do osmi. Já jsem se jí zas vyptával, jak může žít s takovým prasetem Vénou, který zrovna blil do růží a vedl život tak, jako by to byl nepřetržitý mejdan, ze kterého si jen občas odskočí do práce. Aranka na to nic, jen že jí to vyhovuje, že může hrát a zpívat, co chce, jak chce a kdy chce, smutně nebo vesele, vážně nebo rozpustile, a že tu svobodu nechce za nic vyměnit. Tak jsem jí řekl, že jestli ještě má to srdíčko, ať pamatuje, že to, co jsem řekl kdysi, pořád platí. Ona ho beze slova vytáhla ze svého bezedného výstřihu a řekla, že když mi ho vrátí, tak jedině se svým, a byla při tom strašně vážná, jak jsem ji ještě nikdy neviděl. Chtělo se mi brečet, smát se, chytit ji do náruče a vyběhnout až na střechu toho šestiposchoďového paneláku, co jsme u něj stáli, zulíbat ji po celém tom jejím nádherném těle, tisknout ji k sobě tak silně a dlouho, až oba nebudeme moct popadnout dech, křičet její jméno z dvacetimetrové výšky na celé to naše zaplivané maloměsto. Místo toho jsem jen cosi zachrchlal, jako že teda ať dá někdy vědět, kde hraje, a s rukama v kapsách jsem šel pryč.

A Aranka mi za měsíc vzkázala, ať se za ní zastavím. Ne do té smradlavé jezevčí nory Vény Krawiece, kde přespávala, ale do vedlejší vesnice, kde měla mít zkoušku s novou kapelou v kulturáku. Přijel jsem z denní šichty a utíkal bez obligátního oroseného pivka v nádražní knajpě rovnou domů, abych za ní mohl co nejdříve. Potkal jsem ji na kraji sídliště, seděla v lesácké vejtřasce, uprostřed na motoru mžoural přes svá neskutečně tlustá skla přiožralý Véna a za volantem bubeník nové kapely Wladek Nowak. Hulákali na mě, že se svezou podnikovým autem, na kterém měl Wladek naložený malý silniční válec. Byl jsem otrávený. Ocásek Véna byl jak stíhačka, stále Arance za zadkem. Chápal jsem Vénovo nadšení, že má v kvartýře takový kus baby, ale nemohl jsem vůbec pochopit, jak může Aranka vydržet vedle takového nablblého poloslepého šmudly, který je buď zfetovaný z výparů lepidel, jimiž patlá pokládaná lina, anebo je naložený v lihu. Městem se sice neslo, že Véna je přihřátý, takže Aranka měla klídek od chlapů a Véna měl krytí pro svoje spády, ale já jsem Vénu s žádným facetem nikdy neviděl. Buď byl tak opatrný, nebo teplý nebyl.

Zalezl jsem do svého doupěte a začal se mordovat s příklady na pružnost a pevnost, zápočet se blížil a v kolotoči šichet času nepřebývalo. Vyrušilo mě nepřetržité vyzvánění, jako by hořelo. Dole pod oknem policajt Míra Baštín, že kde je fotr, kde má klíče od auta a ať jdu hned dolů. Vynervovaný jak by někdo ukradl srp a kladivo z ruské vlajky, no jenom ať se neposere, myslel jsem si. Fotr byl jako vždycky na svém místě, to značí za třetím stolem v knajpě U Špindíry a tankoval. Ale byl ještě dobrý, klíče vytáhl na první šup a chtěl, abych řídil. Když už byl chycený, byl schopný se o volant porvat do krve a zlomenin.

Z Baštína jsme nemohli ani za nic dostat, co se stalo, jen furt mlel o strašném neštěstí před Lhotkou jak kolovrátek. Tak se fotr vrátil do krčmy a řekl hospodskému, ať pošle někoho pro Imra Sotolu a starého Čadana, co jezdil s jeřábem v místní panelárně. Ti dva byli jediní, kteří připadali v úvahu při rozebrání zaklíněného vraku. Hasiči tenkrát neměli k takovým zásahům ani výcvik, ani nářadí.

Když jsme byli sto metrů před Lhotkou, uviděli jsme to, co tak rozhodilo Míru Baštína tak silně, že nebyl schopný mluvit. Před levotočivou zatáčkou stála na kraji silnice třaska s válcem na korbě a proti ní stál tirák s mrazicím návěsem. Kolem toho lítali policajti, a saniťáci, tak jsme si říkali, co se takového mohlo stát, když stojí auta na cestě. Jenže jakmile jsme dojeli blíž, viděli jsme, co se stalo. Tirák s mrazákem přepálil zatáčku, vyjel doleva a čelně se potkal s třaskou. Náraz byl tak prudký, že se oba řetězy držící válec na korbě utrhly a ten se vydal na svou smrtící cestu. Slisoval kabinu třasky až k motoru a projel kabinou tiráku. Pak praštil do návěsu takovou silou, že vytrhnul ze závěsů chladicí agregát, který se překlopil na něj. Jak jsem tam stál a tupě zíral, jak z té kupy železa tečou čůrky krve, naráz jsem se probudil hlavou dolů v příkopě. Kolem mě pár lidí zvracelo a moje uši konečně zaznamenaly nelidské sténání. Už tam byl i Imro, celý se třepal. Třepal se mu i hlas, úplně strašně. Tak moc, že jsem mu skoro nerozuměl. Pak jsem pochopil, že volá na mojeho fotra, ať počká, že on si svoje děcko vytáhne sám. A jelikož měl jen Aranku, spadl jsem do toho příkopu podruhé. To už jsem ale neomdlel, jen mi zabylo slabě, a tak jsem za chvíli vstal a šel pomáhat fotrovi a Imrovi. Nasadili jsme štangle a hevery, sekerami a klíny jsme se snažili rozervat od sebe plechy a zkusit dostat ven Aranku. Seděla úplně stejně jak na tom sídlišti, akorát se neopírala zády o okno, ale trčela z něj ven, zmáčklou střechu měla někde u pasu a naříkala, že ji bolí nohy. To jsem si řekl, a kurva, to samé jsem slyšel od chlapa, kterého přirazil v dole kombajn k výztuhové sekci, po našem k hajcmanu, a on už žádné nohy neměl.

Ale museli jsme čekat na starého Čadana, až se doplahočil s jeřábem, agregát chlaďáku jsme sice shodili, ale s tím válcem jsme nic neuměli udělat, jedině ho stáhnout navijákem z lanovky, se kterou fotr dělal v lese. Jenže to by ten válec jel zpátky po Arančiných nohou. Když už se blížilo Arančino vyproštění ke zdárnému konci, přišel doktor, že jí dá injekci, protože to prý bude mazec. A Aranka strašně prosila, ať jí nic dalšího nepíchá, že se bojí píchnutí jehlou, a že ji uspí a ona umře. Doktor jí to samozřejmě stejně píchl, ona při tom pořád volala „kicsi buta“, všichni si mysleli, že blouzní, že má malé boty a ty ji tlačí, ale já jsem pochopil. Přišel jsem k ní, podala mi to moje srdíčko, měla ho celou dobu v ruce. Já jsem začal strašně plakat, šel jsem k zemi potřetí.
Aranka zemřela při převozu do nemocnice.

Já jsem, jak u nás říkáme, svobodný pachol a pořád fárám do díry, i když jsem inženýr. Dělám vedoucího pole, ten musí být v díle skoro pořád.

Chlapi si o mně vykládají, že jsem přihřátý, protože nechodím ani za babami, ani po šichtě do knajpy na jedno orosené.

Srdíčko jsem nosil nějakou dobu u sebe. Pak jsem ho jednou položil doprostřed ortu, když jsme odstřelovali řízený zával na sedmém patře. Chtěl jsem, aby bylo pod zemí s Arankou a taky blízko mě, když jedu na šichtu do té naší díry. Sedmé patro jsme už sice úplně dotěžili, ale ve výtahu si přilbu na sedmičce vždycky na chvíli sundám.

Luděk Olšový