/Studie v odkrytých vrstvách paměti a Rozumná volba/

Solid State, si pročítám ze zakódované vlastní paměti z doby, kdy číslo domu 5 v Hlavní ulici mého města patřilo školním škamnám. A Solid znamenalo řádit, a kolik vysolit za Solid. National, kazeťák i úžasná registrační pokladna s klikou, rachtající a cinkající v drogerii slévalo se každý den v žádostivé tóny klukům i holkám, ale již v něco jiného.
Elektronika, počítače, síla světla do Ulice stínů, jiný svět bez ručních vyhýbek, jiný svět s kakofonickým zvukem řevu muziky o přestávkách podpořený výkonem tří Solidů. Puberťácké inferno, takoví jsme byli, i když občas také jen se šumem prázdného pásku a žádostivými pohledy lesklého a smíchem zvonícího života. Někde na obzoru dál před námi se tyčila důležitější škola, větší a proslulejší, kterou všec začínalo. Solid State, nastavené parametry pro vnímání chutí linoucích se z holek, které se vešly do mé paměti. Možná snad až převelice zlaté časy. Některé momenty se z paměti vynoří nečekaně, a je třeba se zastavit a přemýšlet, proč to tak je.
*
Vezmi mojí hlavu do Tvých rukou,
podívej se mi očí….
když Já si tak ráda v nich čtu,
i když jazýček vystrkuju,
tak vnímám a snažím se přečíst,
co mi chtějí říct a jak se jim daří.

Vezmi mne kolem ramen,
drž mi ruku, zastav čas,
a dopřej mi pocitu tepla,
který přinášíš vedle sluníčka
hlavně Ty.

Dovol mi přitulit se,
dovol mi stulit se,
a dovol mi zapomenout,
na chvíli, že ten svět
je bohužel úplně jiný.

Dovol mi být Ti nablízku,
dovol mi Tě hlídat,
opatrovat, ošetřovat,
zlobit se s Tebou,
nadávat – dovol mi to,
protože,
patří to k mému životu.
*
Vím, jak se cítí na Blaníku rytíři zamračení a s Českou zemí nespokojení, v personifikaci se vine myšlenka slovem dál - slézáme srázy pralesa. V posvátné hoře rytíř s pláštěm svatého Martina a stále se stejným klíčem k jednomu srdci. Uklidňuji hlídku rytířů pod skalou a táhnu to mé štěstí v bílých lodičkách k Brodci. Sedneme si zase do vody pod Blaníkem, na zlaté žíly, my dva, kluk a holka, ve Studánce citů, Indiáni z Karlova, Rychlý Vítr a Dobrá Voda.

Jenže Bůh Úranos má Velké Nebe a Dobrá Voda již plyne za obzorem snů. Otevřít duši proto mohu jen trochu, více se zde nesluší, i když číslo 5 ještě žije a sděluje, že stejně jako v knihách věků se ani zde nepozná, co je tvůrčí fantazie, neškodný text nebo posun paměti těm druhým. Těm druhým, kteří si myslí vždy něco jiného a ví jen to, co sami znají či používají. Na víc nedosáhnou, a koho vzít či nevzít na Blaník, kde se dá pocítit - We fly high.. toť nyní otázka. Přece jen pohlednice chodí jen tam, kde je za vodou rákosí, a musí být očekávány, lásky ví, že na detailu záleží, lásky nebo láska, na cestě ke hvězdám, co nikdy nekončí a není na ní ani jeden sám...
**
Solidní vzpomínky, na jiná místa v jiném čase, sjíždím z Božího Daru. Nomen Omen mě hned napadá, pojmenování skutečnosti, v Abertamské zatáčce. Měl bych tam snad zajet, do Abertam, do chalupy. Zajít lesní procházkou na Plešivec, na rozhlednu. Jenže teta už tam dávno nebydlí, teta i strýc pekař a jeho Tudor. To bude snad v mé paměti ještě hlouběji než to, co skutečně cítím v těchto místech já sám.

Projíždím zatáčkou i s otevřenou pamětí, projíždím asfaltem s plnou čárou stejně jako vrstvami odkryté paměti, projíždím s chutí podzimu, získávám obdobný pocit jako tajemný Permon. Paralelní proces, nad silnicí se mi zobrazuje, zkraje na stejných úrovních, nakonec jeden paměťový pás vzpomínek, získává jako vždy navrch a postupně potlačí všechny podružné nebo méně důležité. I když jsou více potřebnější pro život, ale méně podstatné pro duši, pro vlastní světlo.



Mám stejný pocit jako již dávno, kino Lucerna v automobilu. Stále stejný pocit pohasínání světla či slunce a vrůstání ruky do duše, s Princeznou Nevadou, jak jsem tehdy říkal Dobré Vodě. Renault 21, rozumná volba se ukázalo již při konečném odjezdu z Kladrub do světa. GTX Nevada, ruce na volantu, jelenicové rukavice, řadící páka, dlouhé nohy v silonu vložené pod bílou sukni s temně modrým květem. Jsem motýlek na modrém květu, a stále ve spojení s bílou sukní, silnice je poněkud náročnější, ruce jsou potřeba volantu skutečně dopřát, a tak mi na žádostivá kolínka zbylo málo času. Vzala si pak jelenicové rukavice sama a čistila úporně zadní okno, ve Schlackenwerthu a nasucho. Nebyl jsem rád. Slunce pak ve vydřeném skle oslňuje ještě více, i zezadu. Nasadila provinilý úsměv s tím, že jí to vadit nebude, a bude raději pro klidnou jízdu číst sama silnici než výčitky z mého výrazu v očích. A zasedla k řízení, sama Studánka v bílé sukni. Nepocítil jsem chuť jet autoškolu, nabízela se příjemnější a odpovědnější role. Místo učitele jízdy být jejím režisérem, ovládala mne a přitom se vyžívala v pocitech, že se podřizuje. Režírovat a moci si ta kolena konečně vystřídat ruce, mohl jsem konečně rozdávat energii více než předtím a přitom být i její energií i pohlcován. V kruhu společného vědomí se třepotaly dvě duše žijící jen v jednom prostoru. Držela pevně, volant i mě, byla to Jízda za jízdy na Bochov. Nejsem stroj, ruka má je pevná ale jemná, zamilovaná do mých rukou. Za silnicí se zvedal Doupov, jen tak jsem zahlédl v zrcátku jazýček vystrčený vzrušením a spojil si ho s žízní po životě za všech okolností. Naprosto stejnou jakou jsem vždy pociťoval na Hlavákově při letním cvičení, konec konců, místní minerálka je lepší než matonka, pili jsme spolu dlouho, ta minerálka je božská...

Byl to přece jen již jiný Doupov než tenkrát, kdy byla minerálka v hliníkové várnici, bylo vedro k zalknutí a všichni polepení prachem, zvedli jsme se do lesa právě včas, BVP proletělo přes naše křoví kvetoucích šípků, zbyla jen rozrytá zem a předchozí vůně se proměnila ve špínu a pocit duševní prázdnoty.
**
Zdeněk Wachfaitl
12.12. 2012
Text, foto – Zdeněk Wachfaitl
Verše – Olga M. Novotná © 1994