Spal tvrdě a klidně. Pak naráz začali mlátit tři statní chlapi perlíky do doběla rozžhaveného železa na kovadlině. Buch-buch-buch, buch-buch-buch, zběsilé staccato tří kladiv bušilo do spánků takovou silou, že cítil v ušních bubíncích bolest a chtělo se mu zvracet. Přesto se musel dívat na jejich neuvěřitelnou zručnost a rychlost, s jakou měnili beztvarý kus oceli v policejní pouta. Teprve, když ti tři po půlminutě přestali a nejstarší z nich mu vykovaná pouta zkusil zacvaknout na zápěstí, vylekaně sebou škubl a naráz otevřel oči.

Uvědomil si, že není v kovárně, to ho v polosnu týral starý mechanický budík. Ležel ve své posteli se zmuchlaným prostěradlem.

Opatrně sednout, pak hmátl po cigaretě. Po dvou šlucích se rozkašlal. Ranní kuřácký kašel ve tři odpoledne, pomyslel si, to jsou paradoxy. Připotácel se k zrcadlu, hleděl na váčky pod očima, ochablé tváře, rostoucí lalok pod bradou, neuvěřitelně rozcuchané vlasy, již dávno ne decentně prořídlé.

Elitní střelec, skvělý běžec, medailista z mezinárodních setkání policejních sborů, teď se tu opíráš o umývadlo tukovou pneumatikou obepínající břicho jako bájný had podávající Evě jablko. Jablko sladkého fyzického nicnedělání, života z podstaty. Kdys byl naposledy běhat, zoufalče? Vymyl z úst příšernou chuť kávy a cigaret, rozhlédl se po neútulném zakouřeném kutlochu, navlékl policejní uniformu. Jeden zádrhel v práci, jedna manželská krize a z elity je blátošlap, kousl se do rtu. Obyčejný blátošlap s tím nejobyčejnějším jménem, Josef Novák. Ještě že ne Švejk…

Rychle do bufetu, než zavřou, spravit se zelňačkou se třemi rohlíky, divná štědrovečerní večeře. Vemte si aspoň sebou trochu salátu a kousek ryby, žebroní prodavačka, chce se zbavit zbytků. Stará bába v gumové zástěře sbírá z pultů zapomenuté nádobí, těžce se kolébá kolem vozíku, stírá špinavým hadrem rozlité pivo a drobty jídel, sami tři v rozlehlé jídelně.

×××××

Nervóza babi Šimková nemohla v práci vystát. Už měla být dávno na cestě k domovu, čert jí byl tuhle brigádu dlužen. Aspoň na štědrý den si měla dát pokoj, ale každá korunka dobrá, a když jí Helča slíbila, že jí dá neprodané zbytky… Venku se za chvíli setmí, děti jsou doma samy a ona tu drandí s vozíkem plným upatlaných sklenic a špinavých talířů. Konečně jde zástěra dolů, umýt rozpraskané ruce, oblíknout odřený kabát, popadnout tašky a pryč! Šťastné a veselé, zní ze dveří. Pak jen tři kroky a pád na umrzlý chodník. V koleni to křuplo, stará Šimková ví, že přinejmenším na čas doběhala. Když Helča o pár minut později zamkla, málem spadla vedle ní do rozlité hrachovky.

×××××

Milan Šimek dozpíval sólo, přidal se ke sboru, vyslechl instrukce na večerní vystoupení a alou domů. Snad se mu zas podaří jim proklouznout tak, jako minule a předminule. Nepodařilo. Čekali za plotem, až jim vleze do náruče. Kdo jim to práskl? Karlík nebo Kuba, jedině těm dvěma řekl, kudy teď chodí z kostela. Úzká ulička, dva zepředu, kolem třetího prošel, stál v hlubokém stínu průjezdu do dvora. Zbýval dvůr s tunami železného šrotu, kudy prolézal, aby těm třem vyhnul. Bojovat nemělo cenu, skákal po hromadách šrotu, ti tři za ním, rozhodnuti pomstít se mu za to, že jim už týden unikal. Konečně je ta krysa v rohu, teď tě rozšlápnem, ty zmetku. Padají rány, kopance, Milan popadl první věc, co mu přišla pod ruku, ohnal se jednou, podruhé, zbraň funguje, cesta k záchraně se otvírá. Z posledních sil utíká pryč, do tmy, do bezpečí. Ani si nevšiml, že ho nikdo nepronásleduje.

×××××

Poručík Novák otráveně vyslechl instrukce a přisedl do hlídkového vozu k parťákovi. Vydržet s Klocmanem do rána bude peklo na zemi. Kecálista ochotný udělat cokoli pro to, aby nemusel pracovat. Prohlídnout uličku nedaleko kostela, prý loupežné přepadení s trojnásobným zraněním, podezřelý je spolužák napadených. Klocman nepřetržitě žvaní o salátu, dětech a fotbalu, kouří jedno žváro za druhým, co pět minut hledí na hodinky, kdy mu skončí směna, vůbec mu nevadí, že právě začala. To jeho pětiminutové pošilhávání na hodinky Nováka přivádělo k nekontrolované zuřivosti.

Krev se dala nalézt snadno, Klocman zajásal, aby vzápětí propadl chmurám, když poručík ukázal na krvavé šmouhy i na plechovém plotě. V duchu zavyl jak šakal, když sledoval parťáka, jak odtahuje tabuli vlnitého plechu a začíná šmejdit po ohradě. Jasný případ je v tahu, Novák, jemuž s posměchem za zády říkali Zorro Mstitel, zas dělá problémy.

Josef Novák věděl, co si myslí jeho kolega, přemítal, jak se ho zbavit, zároveň dumal, kam se může schovat vyděšený puberťák, zřejmě také poraněný, krvavé kapky šly z ulice dvěma směry. Doma to asi nebude, tam už ho sebrali dvakrát. Že by kostel, ve kterém prý měl před hodinou zkoušku…

Konečně se zbavil Klocmana. Zatímco ten dřepěl v autě a podával hlášení vysílačkou, obešel kostel, našel nenápadné dveře vedoucí ke schodišti na zvonici. Byla před nimi kapka krve. Zvolna vyšel až na zvonici. I přesto mu srdce chtělo vyskočit krkem ven. Budeš muset něco dělat s tím ruksakem na břiše, říkal si, a taky ty cigára, ty tě zabijou. Došplhal až nahoru, kluk nikde. Počkal, až se vydýchá, pak odchrchlal a zavolal na něj. Musím opatrně, pomyslel si, ať toho vola nenapadne třeba skočit dolů. Kluk se naštěstí ozval, teď mu jen vysvětlit, co ti tři grázlíci na něj vymysleli a že mu z toho průšvihu pomůže, jestli s ním půjde dolů. Bude to fuška, když jsme ho už dvakrát zhaftli, dumal mezi opatrně formulovanými odpověďmi Milanu Šimkovi.

×××××

Helena Rodovská dopáleně kráčela k baráčku staré Šimkové. Bába nedává pozor a klidně si nadvakrát zlomí nohu. A ještě k tomu na štědrý den! A úkoluje ji, co má přinést jejím harantům! Měla chuť ty tašky s rozmočeným proviantem hodit k první popelnici, pak ji ale napadlo, že kdyby se Šimková náhodou uzdravila, mohla by jí zas sbírat a mýt nádobí, nikdo to za ty peníze nechce dělat. Kdyby aspoň nebyla taková upatlaná! Pořád vypadá jak šmudla, ty její rudé rozpraskané ruce se zažranou špínou, vyšmajdané, okopané pánské polobotky, do šeda oprané halenky, kabát připomíná rohožku, kdo se má na to dívat! Zatímco takto filozofovala, došla ke dveřím malého zchátralého domku, zkusila kliku, zaklepala na okno, když se nikdo neozval, nechala tašky u dveří. No prosím! Ona se tu žene málem přes půl města a panstvo se fláká někde venku. Ještě že to má odsud domů dvě minuty.

×××××

Kapitán Baczyk byl hodně nervózní a nesvůj. Jednak ho jeho podřízený poručík Novák co do odbornosti převyšoval nejmíň o dvě třídy, jednak mu radil velice nestandardní postup řešení loupežného přepadení. Nejraději by jeho rady ignoroval, ale dobře věděl, proč poručík skončil jako obvoďácký blátošlap. I v posledním střetu s nadřízenými byl jak beran. Dopadlo to tak, že celé oddělení skončilo před inspekcí ministerstva vnitra a jemu se pomstili převelením sem na venkovský okrsek. To by bylo nadělení, do důchodu prakticky pár měsíců…, je nebezpečný tenhle Novák, hodně nebezpečný…, do prdele, proč jsem ho musel vyfasovat právě já!!! Teď abych tahal k výslechu starostova bráchu, podnikatele, který živí půlku města a primáře z interny, krucifix, samí důležití lidi, já se z toho zvencnu, nervózně otíral zpocenou pleš kapesníkem a přecházel po kanceláři.

×××××

Kafe a cígo, a ještě jedno, poručík s lehkým mrazením v žaludku čekal, jak se rozhodne jeho nadřízený. Tři kluci místní honorace si našli na hraní jednoho outsidera, když se jim postavil, skončila sranda. Musel být hodně v úzkých, když se začal bránit téměř metrovým ústřižkem ocelového plechu, ostrým jak skalpel. Tak ostrým, že mu prořízl rukavice a pořezal obě dlaně tak hluboko, že mu je teď sešívají v nemocnici. Vlastně je z těch kluků pořezaný nejvíc a ještě to má slíznout. Jestli se to na něj shodí, pasťák ho nemine, už má dva škraloupy, ve škole neustálé kázeňské problémy… Zamáčkl vajgl v popelníku. Klocman hlídá kluka při šití rukou, od toho je pokoj, kouknem se přeci jen do trvalého bydliště, co dělá jeho bába, která ho má ve výchově. Nahlásil službě, co má v úmyslu, vyrazil ze služebny do štědrovečerní tmy, jako by hořelo. Maloměsto je někdy výhodou, není nutné čekat na služební auto, napadlo ho, když přišel za deset minut k malému domku. Z komína se nekouřilo, uvnitř naprostá tma, u dveří dvě tašky, rozmáčené jídlo v papírech a sáčcích, rozbité sklenice. Důkladně se rozhlédl po uličce, pak si přisvítil na zámek. Nebyl problém ho otevřít, z tmavé chodby vešel do kuchyně, zašátral po stěně, rozsvítil. Do prdele, ulevil si, za stolem seděly úplně tiše dvě malé vyděšené děti.

×××××

Kapitánu Baczykovi se nepotila jen pleš, měl promočená podpaždí, po zádech mu tekly čůrky do slipů, v botech to doslova čvachtalo. Proklínal Nováka i s tou jeho psychologií, výřečností a smyslem pro spravedlnost. Stál tu před rodiči napadeného tria jak malý žáček a poslouchal jejich vzrušené výkřiky, kterými bránili své ratolesti a házeli vinu na toho malého zmetka z vedlejší čtvrti. Žen se počínala zmocňovat hysterie, pánové se po prvním úleku počali ohánět známostmi, vyhrožovali stížnostmi. To ne, takhle ne, volal Baczyk, aniž by mu někdo věnoval pozornost. Společnost nic nedbala, že je u něj v kanceláři, vystačila si bez něj.

Pak někdo schválně bouchl dveřmi. Otočili se a hleděli na Nováka držícího v ruce kus zakrváceného plechu připomínající tvarem mačetu. Mluvil tiše a důrazně, nepřipustil, aby mu skákali do řeči. Mluvil o dvoře se železným šrotem, o vyděšeném chlapci ve zvonici, o práci kriminální služby, o otiscích prstů, trasologických stopách, o dlouhých výsleších, táhnoucím se vyšetřování, psychologických vyšetřeních, o skandálu, který vypukne, až se vše provalí. Ještě než se začali bránit, prozradil jim, proč a jak se dostal až sem, do Zapadákova, jak se stal z elitního policajta, obyčejný pochůzkář. Prozradil JIM, kteří se už dávno proměnili v místní maloměstské polobohy, že už ho níž poslat nemůžou. Stáli a hleděli oněmělí tou jeho nebetyčnou odvahou a neskutečnou drzostí, s níž se jim smál do očí a němě křičel – jsem už na samém dně, jsem stejný jako ten kluk, víc a hlouběji mě už nezašlapete!

×××××

Kapitán Baczyk se opět potil, ale nebylo to stresem. Byl beznadějně přecpán salátem, kaprem a cukrovím, měl pocit, že mu každou chvíli povolí pásek držící kalhoty ve společensky přijatelné výši, že mu praskne kůže na břiše a všechno to jídlo, kterým se nacpal, se vyvalí v příšerné směsici rovnou na ulici. Funěl po boku manželky na štědrovečerní procházce, táhl tašku s dobrotami, mířili k domku báby Šimkové. Než přišli ke dveřím, nahlédli přes rozzářené okno. Kolem stolu běhal po čtyřech poručík Josef Novák, na zádech dvě malé výskající děti.

„Máš príma poručíka,“ prohodila paní velitelová Baczyková.

„Nevím, jak to myslíš,“ opáčil opatrně.

„Kdy jsi naposled ve službě vozil na zádech děti?“

Luděk Olšový