/ Myšlenky do duší, plynou samy, přibližte se neboť cokoliv jste učinili dobrého komukoliv – to zůstává Stačí najít člověka, který Ti v klidu naslouchá, který je duchem přítomen, když mu něco říkáš, který Ti neklade dvě otázky najednou, ale napjatě naslouchá, co se mu na jeho otázku odpoví, který Tě neprobodává očima a Tvému pohledu se nevyhýbá, pak si uvědomíš, že jsi našel vzácný poklad v moři – vzácnou perlu“. /

**
Projel jsem dnes Vinohrady, takový šedivý, ničím nevýrazný den. Padla již dávno tma, u Flory se protáhnu kolem antikvy, jsou tam knihy v bednách venku. Kdysi taková sorta stála korunu někdy dvě nebo také nic. Dnes jsou ceny o něco vyšší, ale stále se to dá přežít, protože z beden před krámem na ulici se dají občas vylovit "perly". Knihy z šedesátých let nepřelíznuté pražským jarem a jeho srpnovým koncem bych tak viděl. Lákají mne Goethem. Hm, moc objemné, nic pro mé lehké zavazadlo. Zajedu rukou mezi knihy - vidím Chandlera, beru to ven. Překlad Škvorecký, tiskárna Legerova ulice. Úplná nostalgie, 50 korun. Rozhrábnu knihu, kapitola 14, pár řádků, sled obrazů, myšlenek. Vražda, smrt, vyšetřování, útlumová asociace.
*
... "Zdálo se mi, že jsem v zelených hlubinách ledové vody s mrtvolou pod paží. Mrtvola měla dlouhé blond vlasy, které se mi pořád vlnily před očima...... mrtvola se ve vodě převalovala a dlouhé vlasy jí vířily ve spirále." ....
*
První úlovek. Na křižovatce hlučí tramvaje, smrdí auta na semaforech s červenou, spěch lidí. Sleduju dále bez rozpaků hřbety knih, nenuceně, jen tak. Kapsa drobných na to klidně padne. Je tam Lermonotov. Vydání 1949, překlad Petr Křička. Kniha s rodinným věnováním, nahlížím a listuji, pročítám rychle útržky veršů než se obrátí další list.
*
Azurná peřej pod ním klouže,
plá nad ním zlatý slunce svit.
Člun vzpurný si však žádá bouře,
jak v bouři jen by našel klid.
*
Zajatý rytíř, Mořská Carevna... beru s Chandlerem.
Bedna s knihami není jen jedna, je jich víc, postupuji. Něco nevnímám, jiné knihy prosí alespoň o pohled, prohlížím nejasnosti. Malá drobná knížka, edice Malá řada, Život kolem nás. Dušan Hamšík, 1967. Genius průměrnosti, nic mi to neříká. Ale asi.. otvírám - vidím černobílé foto, muž v uniformě a psem, pohledná žena - Eva Braun. Ano, vlastně jsem to čekal. Prolétnu tiráž, sem tam text. Vypadá to čitelně, vysvětlující kniha, cena lidová, v bedně na ulici. Za mnou zvoní tramvaj mířící k olšanským hřbitovům, Hamšík za 30 korun jde ke mně. Knih by bylo dost, ale brát celý antikvariát se snad nemůže vyplatit ani mně. A na grafiky mi stejně nezbyl čas, jako minule. Snad příště, přesunu se ke kase, úsměv pokladní a kráčím. Mozaikou chodníků, Pizzeria Dalí, příjemné místo, přecházím k Orionce a právě přijela šestnáctka. Nesu pár knih v malém plášti slov. Škvorecký jede se mnou v knize, kde Chandler z prvků reality sám skládal melancholická dramata.

V Hamšíkově knize je jako motto použit Brechtův text ze Života Galileiho - Dráhy nebeských těles se staly přehlednější, ale dráhy, kterými se dávají vládci nad národy, jsou stále ještě nevyzpytatelné.

Tramvaj se pohnula, světla se v křižovatce Orionky se slila s chladem betonu nové architektury, Nová Orionka, architektonická hrůza, těžko mi je si představit v tom vůbec bydlet. Oč příjemnější a přirozenější je usedlost či statek na vsi - čerstvý vzduch, příroda v krajině, s poli, lesy a loukami. Potok a remízky tam patří stejně jako lesní prameny. Vyběhnout ráno jen tak z domu do lesa, nebo do polí a sledovat ráno, třeba v noční košili, sledovat slunce nebo vzít na milost i déšť, to všechno je pochopení cesty jak podnítit a přijmout energii pro další den.

A v betonové džungli - Faradayově kleci prošpikované bezdrátovými sítěmi a dalším elektronickým smogem, ... ach, ne děkuji.

Znechuceně se otáčím, šestnáctka kodrcá kolem Vinohradského pivovaru, další hrůza, pivovar vinohradských měšťanů. Pivovar královského města s vinicemi a dalším vším, co k řádnému městu patřilo včetně výstavného divadla. Dnes vykradené pozlátko, stejně jako pravý hřib v letní parnu, pokud ještě udrží formu, ale je vyžraný od červů se vším všudy. Hřib je mrtvý, Vinohradský pivovar je také mrtvý. Podivná senzace, luxusní byty s pocitem zbytečné nostalgie, nadutý název, prázdno o ničem.

Tramvaj se dále smýká po kolejích, vinohradské činžáky stojí stále čestnou řadu stejně jako při parádním funuse. Brzdí, Ministerstvo zdravotnictví, bývalé, "... a JÁ budu na ministerstvu, Štěpánku".... ozývá se ke mně z reproduktoru, slyším zcela zřetelně Vendulku utěšitelku nahrazující hlášení o přistání ve stanici. Korunní ulice, probírám v hlavě tuto zásadní filmovou zápletku z kultovního filmu o mé generaci. Promíchám do sebe, jako šejkr poskytující gin-fizz, ve skle promítám svou utěšitelku, a plavu ve své bublině s dámou v jezeřu v blankytu pod Alpami. Vlastně jsme tomu říkali úplně jinak. Smysl byl stejný, ale mnohem důslednější.

Svému bližnímu v duši vždy ku pomoci a stále na blízku - I na ministerstvu …

Akáty v ulici jsou již přerostlé, vytahují se do druhých a třetích pater, mají stejně mizerné podmínky jako lidé obývající betonové skelety. Není již ten příjemný rozložený opar nad městem, který kdysi zaléval tuto čtvrť od jara do podzimu. Těžko zde najít Vinohradskou kavárnu… a najít smysl ničím nerušených dnů.

Šestnáctka míří do další stanice, zahlédl jsem Vinohradskou vodárnu. Jaký je dnes koloběh vody na Vinohradech, kam asi nejníže vody putují. Prameny, studánky, potůčky, mechová jezírka? Dnes na vodu dohlížejí vodoměry a kamery, parta kopáčů je kdykoliv připravena zastavit a zneškodnit gejzír čisté vody, která by vyrazil pod dlažbou nespoutaně a nekontrolovaně.
Náhody se dnes na Vinohradech netrpí, vše má řád, a příroda je daleko. Oranžová světla pouličních lamp běží jako hadi v kolejnicích. Je večer, tramvaj projíždí Korunní ulicí, blížím se k vodárně. Řipská ulice, ulice umělců, projdu jí na Jiřák, dál v horizontu překlenuta televizním vysílačem na Žižkově. Z toho by malířům bylo zřejmě dost nevolno. Dělám, že tu podivnost nesleduji. Nárožní dům v Řipské a pod střechou ateliér. Hm, báječná vzpomínka, ze světa slunce po temných schodech po střechu a tam zase světelno, slunečno, kouzelno a malířčino nebe. Teta Jožka ale již nemaluje, chodím za ní jen do Českobratrského sboru za vodárnou, je v kolumbáriu. Těch obrazů, těch nápadů, toho veselí a smíchu, už je to dávno, už nejsem kluk. Letí to.

Tramvaj přibrzdila do stanice, jsme u Vinohradské vodárny. Přitažlivá stanice. Padla mi do oka knihovna, dnes s internetem, jak dlouho jsem nebyl v knihovně pro knížku? Nemohu si vůbec vzpomenout. Knihovny již nevyhledávám, snad jen knihovnice i když ani to není ideální. Knihovnicím se musí knihy vracet, s knihami se vrací nebo nevrací to načerpané, přečtené a vstřebané. Zkouším to rozluštit, zapeklitá otázka. Vybavuji si více knihoven a pak už jen jednu, daleko od Prahy. Nakonec, k čemu knihovny, lepší je se probrat antikvou, držím pár knížek, které jsem zrovna nakoupil. Otvírám jen tak Lermontova, zrovna někde mezi listy a čtu
*
"... tu náhle ztiší se zlý nepokoj v mé duši,
srdce se rozjasní a srdce zase věří,
na zemi že štěstí možné jest
a v nebesích zas Boha tuší...."
*
Vnímám ty verše a říkám, proč vždy v této ulici mně přepadává Nepokoj, nejen někde v duši a dokonce mi o něm píše Lermontov. Stále jsem ve stanici Vinohradská vodárna. Sklouznu do další knihy, klidně zase jen tak nalistuji pár stránek a oko mé spočine u Najády..., najády
*
"... mohla bych tu třeba udělat striptýz, podotkla jsem věcně.
Figuru mám ucházející, nebo ne?
Například - vydechl a ztrmáceně se sesul na pelest. Jmenovalo by se to Najáda u lesního pramene a já bych k tomu hrál na bombardon..."
*
Přivřu knihu, u Vinohradské vodárny jsem vylovil z knihy Najádu, co mně obtěžuje striptýzem. Je to plus nebo mínus a má každá víla od pramene lákat striptýzem? Ono vlastně by to nemuselo být zase tak od věci, Najáda, vlastně víla, stačí se na to soustředit a vypustit z hlavy tramvaj, která již zavřela dveře a chystá se k další pouti Korunní ulicí.

Vinohradský Českobratrský sbor, sakrální stavba čistých linií, zaplňuje celé toto vinohradské návrší klidnou vyrovnaností. Mám toto místo rád, lepší způsob jak jej využít a zaplnit si nelze vůbec představit. Tramvaj nabírá rychlost, řady domů se opět míhají, z dávné a klidné ulice je dnes promenáda plná příležitostí k prožití pozdního odpoledne. Korunní ulice, plná vzruchů a nepokojů, světel i stínů, snad kouzelná, nebo je to jen klam? Tramvaj šustí stále níže, svatá Ludmila již není daleko.
**

Zdeněk Wachfaitl

/citace: Lermontov - Vězeň // Otčenášek - Když v ráji pršelo /