Můj australský pracovní program mne často zavedl do míst, kde se zpracovávájí suroviny živočišného původu, abych se vyjádřil služebně. Rád jsem jezdil na jedno takové pracoviště v západním předměstí Melbourne, bylo velmi moderní, to znamená, že problémy hygieny masa tam nebyly takové jako v těch postavených před sto lety. Nebyl jsem zaměstnancem tohoto průmyslu, můj úřad mne ale pověřoval dozorem, aby provoz vyhovoval zákonným předpisům.

Na skopové porážce těchto jatek s kapacitou zpracovat osm tisíc ovcí denně, pracoval Karel Kapr. Nenaháněl ovce na porážku, nepodřezával jim krky, nestahoval kůži a jeho práce nespočívala ve vykolení, to je vyvržení vnitřností. Karel Kapr na ostatní řezníky nedohlížel, jeho úkol spočíval v ujištění, že každý kus je v pořádku v konečné fázi zpracování. Byl to neobyčejně pracovitý, svědomitý a slušný člověk. Poznal jsem to od mých prvních návštěv, i když jsem nevěděl kdo to je, pracovaly tam desítky lidí. Po kratší době mi vedoucí provozu řekl, že na skopové lince působí můj krajan, ukázal mi ho. Po seznámení mi Karel Kapr řekl, že o mně věděl, nehlásil se ke mně, prý jak bych se tvářil. Tak jsem mu hned vynadal, jaképak tvářil, jsme oba jedné krve.

Pracovně jsem v Austrálii poznal desítky závodů na zpracování masa – hovězího, skopového, vepřového, jeleního, klokaního i králičího. Řezničina na jatkách je nejen velmi namáhavá, ale i nebezpečná práce, nůž musí být ostrý jako břitva. Potkal jsem se tam jen s několika krajany. Na zpracovatelské lince to byl vlastně jen Karel Kapr. Tam, kde se tělo poraženého a vykoleného zvířete „rozbourá“, říkáme že v bourárně, a vykostí, pokud se pak maso balí do krabic a zmražené je určeno na vývoz, jsem se setkal s dalším krajanem, z jeho vyprávění jsem s překvapením zjistil, že jeho bratr pracoval v Československu na stejném okrese jako já. Byl to pohodný, drnomistr, socialistická terminologie označovala lidi této zvláštní kasty jako asanační techniky. V jednom velkém zpracovatelském závodě mi řekli, že mistrem v mrazírně je Čech, Mr. Pýcha, nechtěl se mnou česky mluvit, že zapoměl. Jeho jméno tam vyslovovali „po anglicku“, dobře mu tak. S jiným, neměl vlastně se zvířaty nic společného i když pracoval na jatkách, jsem byl velmi zadobře. Byl v republice vyučeným elektrikářem, v Austrálii měl se svou českou kvalifikací řemeslníka potíže, říkal si cynicky pan Mazal, olejoval pomocí dlouhé tyče u vysokých stropů chladíren kolejničky, na kterých na řetězech visely a posunovaly se hovězí půlky. Ke svému řemeslu tam čichl jen tehdy, když v Austrálii vyučený elektrikář na dlouhém žebříku vyměňoval zářivky a pan Mazal mu je podával. Takže nejen doktoři mají u protinožců problémy s kvalifikací. Jinde zase nezáviděnihodnou práci, přistěhovalec si nemůže vybírat, vykonával slovenský inženýr ekonomie, v podzemí jatek otvíral šachtou dopravená nenarozená telata získaná po vykolení z poražených vysokobřezích krav a odebíral z nich do sterilních lahví krev určenou pro farmaceutický průmysl. V Austrálii k mému překvapení nebyly námitky proti porážení březích krav. V ČSSR tomu bylo v době, kdy jsem tam působil, jinak. Všechny krávy a jalovice musely být před dodávkou na jatky vyšetřeny, že jsou jalové, manuální diagnostika per rectum může být za jistých okolností problematická. Byla-li pak poražena březí kráva, na vyšetřujícího veterináře bylo podáno trestní oznámení, že sabotuje socialistickou živočišnou výrobu, „ z telete vyroste kráva a ta mléko dává“, do nás na veterinárním středisku bušil okresní prokurátor, „každý půllitr je důležitý pro naše pionýry“.

Karel Kapr a já jsme byli naladěni na stejné vlně přes hloupé formální rozdíly, ktere jsem nikdy neuznával. Vzájemně jsme se respektovali a abych to řekl přesně, měli jsme se rádi. Vykali jsme si, ale oslovovali křestním jménem. Karel Kapr měl uzavřenou povahu, aniž jsem se vyptával bylo snadné vystopovat, že život se s ním nemazlil. Pocházel z jakési západočeské vesnice, jméno jsem zapoměl, dojížděl do práce v plzeňských železárnách. Během války byl totálně nasazen v Německu. V roce 1948 se rozžehnal s domovem. Jeho čeština byla i po těch letech překvapivě dobrá, řekl mi, že česky mluví jen se mnou, jinak nemá příležitost. Sem tam vpletl do řeči polský nebo ukrajinský výraz, nikdy jsem se ho nezeptal proč, pravděpodobně tato slova nachytal v uprchlickém nebo přistěhovaleckém táboře. Karel Kapr nebyl ženatý, žil mládenecky v jednom z těch malých domečků, které se stavěly v chudších melbournských předměstích před více než sto lety. Jednoložnicový domek mu patřil, zařízení měl základní a jednoduché, vždy uklizeno. Byl to skromný člověk, ale nebídačil, vařil si a nevegetoval na salámu nebo makarónech s kečupem. Na Vánoce a možná i jindy si sám pro sebe upekl kachnu se vším všudy, zelím a knedlíkem. Kde se to naučil nevím. Auto neměl, ani telefon, když jatky, kde po desítiletí pracoval, byly zrušeny, šel na odpočinek, měl sociální starobní penzi. Zůstal jsem však s ním v kontaktu, mohl jsem mu telefonovat, vždy večer do hospody, kam chodil denně na „na páru piv“, jak říkal. Samozřejmě, měl tam své známé, byl členem rybářského spolku u moře, o víkendech ulovené ryby pro své přátele pekl na rožni. Občas zavolal, abych k němu co nejdříve přijel, to znamenalo, buď měl nějaké ryby a chtěl se se mnou podělit, dokud byly „svěží“, jak je k mému podivu označoval anebo chtěl poslat mé manželce, to zdůrazňoval, svěží zeleninu.

Za domečkem měl malou, pilně ošetřovanou zahrádku v ryze českém stylu, pečlivě udržovaný zeleninový záhon vedle záhonu a kousek pro květiny. To bylo království Karla Kapra. Když jsem k němu přišel, měl na kuchyňském stole pro mne ráno natrhaná rajská jablíčka, druh “ox heart“ (volské srdce), fazolku, lusky hrášku, mladou cibuli a kytici jiřin. Chválil jsem, dělalo mu to dobře a čerstvá domácí zelenina a květiny paní Ondráškové také. Když mne Karel Kapr vedl do zahrádky, z velké klece na jejím konci se ozvalo „halo Charlie, how are you“, zdravil Josef, kakadu žlutočečelatý. S ním Karel Kapr rozmlouval každý den zajisté k oboustranné radosti. Jednou jsem chtěl papouška vyzkoušet, doplatil jsem na to. Na moje „jak se máš“ briskně odpověděl „piss off“ (snad bych to mohl slušně přeložit jako „vodprejskni“). Karel Kapr se velmi omlouval, že to Josefa nenaučil. Tak jak mne moje matka vychovávala a šla příkladem, pamatuj na osamělé, jsem měl v Melbourne několik adres. Na Štědrý den jsem po řadu let vozil Karlovi i Josefovi krabici domácího vánočního cukroví a malou vánočku a popřál zdraví do nového roku, za několik měsíců na to mu manželka posílávala velikonočního beránka s hrozinkami na místě očí a červenou mašličkou kolem krku. Bydlíme na východním předměstí, kdysi k nám Karel Kapr v černých nedělních šatech vlakem a autobusem přijel, za více než půl století života v Melbourne na našem konci nikdy nebyl. Čas plynul, jednou se Karel Kapr dlouho neozýval, byl v nemocnici a když jsem ho pak uviděl, hned jsem věděl proč. Levou část obličeje měl silně znetvořenou po resekci sarkomu, rakovinového procesu na čelisti, kouřit ale nepřestal. Řekl mi, kdyby v třetím patře nemocnice mohl otevřít okno, vyskočil by z něj. Zahrádka začala pustnout. Krátce potom mi soused Karla Kapra zatelefonoval, že mne zná z vyprávění, našel moje číslo a adresu v notýsku Karla Kapra, který právě zemřel. Požádal mne, zda bych se s ním nerozloučil několika českými slovy. Nad rakví, ve které ležel v černých nedělních šatech, jsem četl ze Zjevení sv. Jana : „A viděl jsem nové nebe a novou zemi, neboť první nebe a první země pominuly a moře již vůbec nebylo“.

Proč vám to všechno vykládám? Karel Kapr měl na polici v obývacím pokoji spojeném s kuchyní několik starých australských časopisů a hromádku sokolských měsíčníků vydávaných v Melbourne, předplácel jsem mu je, každé číslo četl od A do Z. Byla tam také jedna jediná knížka, nikdy jsem ji neprohlížel, nestrkám nos do věcí do kterých mi nic není. Když jsem Karla Kapra po operaci navštívil, vzal knihu z police, položil ji na stůl přede mne, byla to Babička Boženy Němcové, vydání z roku 1947, ukazovala, že byla často čtená. Řekl „vemte si ji, maminka mi ji dala, když jsem odcházel z domova, je to jediné co mám“. Vyprávění ze Starého bělidla provázelo po šedesát let jateckého dělníka Karla Kapra nelehkým exilovým životem. Bylo to jediné hmatatelné spojení se zemí z které odešel navždy, nikdy ji již nenavštívil a kterou měl stále ve svém srdci . Babička zůstala na stole, nemohl jsem ji od Karla Kapra odtrhnout. Nestydím se přiznat, že při této vzpomínce mám vždy plné oči slzí.

Miloš Ondrášek
Melbourne