Šestnáctka odjíždí od Vodárny. Držím knihu - Když v ráji pršelo, zamyšlení pod věží vodárny, v ráji pršelo... . Hm, samá voda, vybavuji si matně děj knihy, koupil jsem jí vlastně z povinné nostalgie, takový skoro můj příběh. Vodárna, přemýšlím na tím deštěm v ráji - když v ráji prší tak hodně jako na Šumavě, tak je to potopa? Záplava nebo jen povodeň? Pohroma a škoda vždy nějaká přijde. Zanese čisté potůčky, pramínky, studánky, mechová jezírka... jak je uchránit i když jsou v ráji? Marně to v sobě vyzvídám, možná už i déle než si uvědomuji zrovna v tramvaji mířící k Šumavské ulici. Aquarius nese mou mysl stále v záplavě slov, myšlenek a nápadů. Když v ráji pršelo tak bahno zaneslo studánky, tuším. A nějaké ruce asi do studánek budou muset vstoupit s pomocí, jen tak, holýma rukama. A čistit prameny a pramínky. Jako otvírání studánek?

Skoro spím, myšlenky v Šumavské mne přemohly, tramvaj prudce brzdí, kdepak v ráji, jen další stanice mé tramvaje na trase přes Vinohrady. Šumavská ulice a přitom jsem dávno jsem minul a přehlédl Chodskou ulici. Chodská ulice s mojí autoškolou a instruktorem, který mi před každou jízdou kladl na srdce - Nejezděte jako závodník, není spěch...

Vždy byl spěch, auto nemá koleje, bylo svobodné jako já. Třeba jako zrovna u strýce na třešních a v cukrovaru. Než tramvaj zahlásila tuto stanici a otevřela dveře, viděl jsem a znovu projel celou trasu přes Chlum. Jako na dlani, s klidem mi zní zvuk motoru, už od Jemníků a celým kopcem, zatáčky se vlní v dechu léta, asfalt se lepí stejně jako spadlé a rozjeté třešně, šplhá se do kopce, a fest. Silnička jen na jedno auto. Za horizontem jen letím a řítím se Bojeticemi - až do města k radnici. Zatáčky i serpentiny, nakonec otočka na gumy náměstím a mažu zase na kopec. Tady město spí i v poledne, nic mi nebrání to brát celou šířkou silnice. Na Chlumu konec, zahučím polňačkou do alejí až nakonec do polí a na výhledu sleduji obláčky z továrního komína. Fabrika už ty nové vozy konečně rozjela. Tempo jede stále dál, mé nové auto sedí v zatáčkách jak přibité, točím vychytaný motor a beru to na Řepov, „tutti a sinistra“ s Favoritem pokračuje. Červnový den. Kdo může udělat podvozek lépe na tyto kopce než strýc, který to dělá celý život, dělá stále perfektní práci, si říkám. Vybavila se mi strýcova zahrada pod Chlumem, kde jsem mohl ležet v trávě pod stromy a nechat zralé meruňky padat do úst. S probuzenou chutí na meruňkové knedlíky sleduji z okna tramvaje v polosnivém rozpoložení Korunní ulici.

Stanice Šumavská, no konečně, zahlédl jsem dům, kde bývala prádelna, pro tátovy montérky z autodílny. Úkol pro mě každý týden, s montérkami tam a zase zpět, kolem jednoho rohového domu v Korunní ulici. Rohový dům s Ulicí stínů, dům který dlouho tajil, že zde přebývá bytost s klavírem a mé tajemství na celý život. Dnes si posedět o kus dál ve Vinárně Kravín jistě nebude možné, i když nápis na průčelí domu stále upoutává svou historií, bývalá dobová restaurace a divadelní arena, později měšťanské domy s nádhernými štukovými průčelími.

Tramvaj se zaplnila, šestnáctka míří Vinohrady tam, kde se bude potkávat s metrem. Zase jsem pocítil jako kdyby tady někde kolem Budečské ulice končilo to, s čím jsem projížděl od Flory. Pohodové Vinohrady, příjemná procházka, snad až neskutečná i když jsem se vezl v tramvají v zimním podvečeru. Tramvají šestnáctkou přes Vinohrady, třeba se mi příště povede se dostat na věž Vodárny nebo zvonici Sboru a rozhlédnout se přes střechy a pojmout zase trochu zvláštna do kompozice obrazu, který upoutává mé vzpomínky a zahušťuje duši.

Další ulice, kterou křižuje a míjí má tramvaj i můj pohled, držím přitom Chandlera a nejde mi z hlavy právě nalistovaný úsek knihy a proč v tom již přečteném obraze jsou popsány plavé vlasy, ve vodě jezera. To je jako Studánka mrtvých, ano, takový ten umělecký dojem, co si někdy bohémové nebo i obyčejní cvokové namlouvají nebo na sebe přivolávají. Studánka mrtvých, ale i ta živou vodu dává? Opakuji si pro sebe dávné verše psané Mášou do mých sešitů. Ano, je to tak, vím to již dlouho, něžná bytost z rohového domu byla ta Studánka. A tady je kdysi nová škola ve vinohradské zástavbě, experimentálka a vůbec, škola pro pro holku z Vinohrad. I dnes se tu mnohdy v odpoledním slunci prohání ostré světlo, vržené i zachycené, stejně jako oslňující světlo šedých démantů vystupujících z těch dvou dívčích kukadel a procházejících mou myslí jako scanner. Tudy přicházela ke škole a přála si moudrou býti. Máša.

Vjeli jsme obloukem do Blanické, Svatá Ludmila je již za rohem. Sjela mi málem taška, ale Chandlera jsem přece jen zachytil, bylo by to škoda, knížka je sice použitá, ale ne rozlámaná. Kouknu se jen tak nostalgicky jedním okem, velké náměstí, původně Purkyňovo náměstí, později a dnes Náměstí Míru. Z kostela sv.Ludmily vycházely svatby a světice-nevěsty vstupovaly do elegantních limuzín. Nojo, klukovský obdiv, mi dochází, šedesátá léta, nevěsty byly doplňkem k limuzínám. Dnes bych to hodnotil obráceně, nejsou tu však žádné, ani nevěsty ani limuzíny. Přijíždíme k Náměstí Míru. K Vinohradskému divadlu s Mášiným jedinečným zážitkem. Pygmalion ve Vinohradském. A tady Chandler píše někde zkraje:



"... cesta se točila asi dvě stě metrů mezi stromy a pak se náhle objevilo malé kulaté jezírko, schované mezi stromy, skalisky a divokou trávou jako kapička rosy uvízlá ve stočeném lupenu. Poblíž stál malý srub z neoloupaných sosnových klád."

Ve stočeném lupenu, kapička rosy, světlo ze studánky, šestnácka klape přes výhybky, dojem je úžasný, nikdo mne neruší, vezu si vjem s jezírkem již téměř od vodárny. Tramvaj stojí na semaforech před náměstím ve světelné záři girlandy světel. Tady je to místo, srdce Vinohrad. V létě zde vždy vystupuji - ať se děje, co se děje. Nekoukám ani na čas, ani na slunce, ani na déšť či kroupy. Dnes ale nevystoupím, sedí se mi dobře, je zimní čas, ale letní pohodu si promítám sám sobě a říkám si, léto je léto, stejně jako kdysi v Kladrubech, kde kvetoucí třešně byly mé verše a kvetoucí sad má báseň. Stačilo tam být, dívat se a poslouchat včely, nemusel jsem nic psát. Stál jsem mezi stromy a byl součástí bzučících včelstev a bílé krásy.

Tady je to skoro stejné, na jaře i v létě si sednu přímo u stanice a poslouchám Vinohrady a dýchám jejich vůni. V květnu je zde přímo šeříkovno, opravdu to stojí za vystoupení z tramvaje, protože vůně šeříků u Ludmily bývá natolik silná, že si jeden připadá jako v královské zahradě. Sedím na lavičce u Ludmily, a kolem jen Vinohrady, Královské Vinohrady. Já je slyším, noční i denní šum, stále stejný tep velkoměsta. I tam, kde je někde za mnou Ulice stínů, jenž vůní šeříků přebíjí všechny pocity. Nemusím nic, kvetou šeříky. Příjemný šum dýchá z Vinohrad, sedím na lavičce a jsem rád, že vím, jak se s Mášou skáče přes kaluže. Na mozaikách chodníků večerem se svitem hvězd.

Na lavičkách u Ludmily božské, vůně se zde vždy promítá do pocitů dne, nakonec i dnes v zimní tramvaji, cítím to. Dny květů na Náměstí Míru pod Ludmilou vyhledávám, na vinohradské lavičce přestávám i psát, nic neskládám, pojímám Vinohrady do duše - nelze to vyfotografovat, může se to jen zažít přímo na lavičce. A můžeme to jen později zachytit a číst i sami sobě. V šeřících na lavičce s Mášou, když nutná operace je vždy pusa přes vlasy. A nakonec dostat Mášino duševno na papír a provázející tělo pro chvíle žití.
**
Dveře do pokoje

Zpátky do ulic Vinohrad
vracím se stále hrozně rád,
po dlažbě a mozaice chodníků,
kráčím s oddaností poutníků.

Pár ulic přejdu, náměstí,
a pod rozkvetlými akáty,
pocítím, že ruce v zápětí,
držíme si, já a Ty.

Pak odhodlám se k tomu,
že zastavím u Tvého domu,
kde na loutnu jsem hrál,
já, Tvojí duše král.

Stojím a odhodlaně přemítám,
zda už v tom zase nelítám,
když po Tobě jsem jako divý,
jistě ale vím, že jsem živý.

Za kliku beru, otvírám,
vstupuji dveřmi do pokoje,
polibkem Ti ústa zavírám,
a chápu se Tvého nepokoje.

Přicházím k tělu duší blíž,
kde nalézám lásky zdroj,
šeptám, co již dávno víš
mne podléhá Tvůj nepokoj.

Oči v slzách štěstím utopené,
otřel jsem Ti a líbal dále,
pak tělo pro mne připravené,
až do svítání svíral neustále.

V ranním slunci jasném světle,
než z pokoje jsem odcházel,
hladil tvář a ruce teplé,
a ve spánku Tě provázel.

Zavřel jsem dveře do pokoje,
a nechal Tě ještě snít,
že bytí Tvého nepokoje,
svého kluka má a klid.

Zpátky do ulic Vinohrad
vracím se denně stále rád.
Přejít pár ulic vzápětí,
život je můj a napětí.
**
© 1994 – Z.W.

Tramvaj číslo šestnáct zavírá dveře a suneme se k Valdeku. Ke Kavárně Valdek, s taneční kavárnou, odkud se line džez i rokenroll, hra světel a muziky, svět života na Vinohradech.
**
Vinohradské svítání

Poklade můj,
jsem duše Tvá
a Ty srdce mé.
Chraň mne
a drž mou mysl,
stůj při mně
pevně dále.
Jako odhodlání
Tvého smysl
a tiskni mé dlaně
neustále.

Zde jsem já
a pro Tebe dýchám.
Srdce mé jsem Ti dal,
s láskou Tvé si vzal,
nocí i ránem,
přes zlaté kadeře,
když slunce se
v ranní nádheře
přitulilo k nám.
© 1994 – Z.W.O.N.
**
Citace - R.Chandler - Dáma v jezeře, překlad J.Škvorecký, 1965
*
Zdeněk Wachfaitl - text, verše /Dveře do pokoje, Vinohradské svítání/
Olga M. Novotná - inspirace, verše /Vinohradské svítání/
23.1.2013