Kamion se prodíral okrajovou čtvrtí zpustlého města. Ztěžka se rozjížděl od jedné křižovatky k druhé, kymácel se na nerovné a rozbité dlažbě, kličkoval mezi obrovskými výmoly. Vichrem hnané proudy vody zahlcovaly stěrače i světlomety, dva muži v kabině zoufale bloudili po liduprázdných a černočerných ulicích.


Míra

Jsem vzteklý a nevyspalý a musím to zas skousnout a nemůžu mu dát po hubě. Pane Bože, proč musím dávat pozor na toho debila za volantem! Jen proto, že je bratrancem šéfovy manželky? A ještě se furt blbě ptá, místo aby aspoň držel hubu!

"Tady už jsme byli, ne?"
"Tos tvrdil už před půlhodinou. Tady ještě ne, ale ty dvě ulice před tím ano."
"Podle čehos to poznal?"
"Podle toho baráku s karyatidami bez oken."
"Bez oken tu je co druhý, oni to snad od války ještě nespravili, to jinak není možné."
"Ale karyatidy má jen jeden."
"Karya... co?"
"Ále nic..., hele zastav, tady ten maník asi stopuje".
Když tu zastavím, udělají si z nás šašlik a ráno z nás nenajdou ani ty kosti."
"Vždyť je sám a ty se tu motáš po městě už tři hodiny."
"A tys mě sem dotáh! V životě bych se sem nepustil!!!"
A ty jsi skuhral, že ti Poláci na Brestu poberou ten tvůj zatracený paš! Kam člověk sáhne, tam je tvoje flaška vodky! A kde není vodka, tam trčí cigára!“

Musím se toho chlapa zbavit, radši výpověď a pracák, než dál jezdit s tímhle dobytkem. Nemyje se, od cigár smrdí jak tchoř a místo o práci se stará jen o šmelinu. Jestli tuhle cestu ve zdraví přežiju, půjde z auta dolů, anebo ve firmě končím.

Jára

Oči už pálí a jazyk se lepí na patro. Kouřil bych, až bych brečel, ale v přítomnosti tohohle kreténa si nemůžu dovolit zapálit v kabině, v tu ránu by mě naprášil šéfovi. Čert mi nakukal rozjet tak velkou akci právě s takovým mamlasem na palubě. Vůbec nechápe, že s ježděním po nocích si akorát tak zhuntuje zdraví. Ale penízky se přece vydělávají jinak.

Bože, jak mi ten chlap leze krkem! Ty jeho věčně upatlané ruce s černými měsíčky za nehty, každodenní debilní žvásty o tom, kam až dnes musíme dojet, jídlo v poklusu, jen už aby se zas točila kola, toho chlapa snad někdo vyšlechtil ve skleníku nebo co! Jak může něco tak blbého existovat!

Teď taky, rozvaluje se na sedačce, nohy až na okně, oči zavřené a pořád mi kecá do toho, kam mám jet! To snad není možné, aby se pořádně v té tmě nedíval a poznal, že bloudím v tomhle podělaném městě! Idiot, který není schopen uvažovat o ničem jiném, než o tom, jak bude točit volantem, až na něj zas přijde řada. A ještě má pořád blbé kecy! Žvaní, žvaní, v jednom kuse žvaní! Chytrý jak rádio a teď abychom se vyptávali Rusáka na cestu, protože se v tomhle polozbořeném městě dočista ztratil, chytrák jeden.

„Co se sereš do mojich kšeftů, vydělej si taky, když chceš. Já ti zakazuju, aby sis vozil domů cigára a chlast nebo co?“

Boris

Tak z lovu dnes nebude nic. Za chvíli budou tři hodiny, pomalu čas vyrazit domů. Hodinku městem, taxík teď nehrozí. A pak to bude akorát na první autobus k domovu. Ten první ještě není tak narvaný těmi zoufalci, co musejí jezdit do Polska na šméčka, pak už bych se tam taky nemusel vejít.

Ach jo, škoda, že dnešní večírek u Geni nevyšel. Ten Víťa už se zdál načatý, takový zajíček, co by asi řekl na moje zaučování? Ech, Borisi, dej si lok na cestu a šlapej, máš to přes půl města.

A hele, někdo jede, no zkusíme štěstí, v tomhle lijáku se snad smiluje.

„Kam spěcháte, mládenci?“
„Hledáme cestu na Bagrationovsk nebo na Mamonovo, chceme tamtudy projet do Polska.“
„Vzhůru na dlouhou cestu.“

Tak to jsem vyhrál, svezu se k domovu, pokecám v teplíčku a uvidíme, jestli by se tu ještě nedalo něco ulovit. Dva chlapi v kabině, hmm, kdo ví, jak to mezi nimi je. Zkusíme to, ale hezky polehoučku, aby se nevyplašili, hošánci. Ještě kdyby se ale přestali hádat, ječí na sebe, jak kdyby si chtěli dát přes držku.

„A odkud jste?“
„Z Československa.“
Á, z Čechaslavákii! Čechaslavákia – éto plzéňskoje pívo, Jáwa i Dí Párpl.“
„Deep Purple jsou z Anglie, vole“.
„Što? Ja ně póňal.“

Tak to by šlo, tam prý byly vždycky uvolněnější poměry. Ti dva ale po sobě jedou. Zkusíme nějak otočit list, snad se oba uklidní. Ten hošánek, co mi uvolnil sedačku, by stál za hřích. Zkusíme ho začít ukecávat. Akorát ruší ten Jára, nebo jak si říká, musím ho nějak zaúkolovat, aby se soustředil na něco jiného. Třeba ať najde nějakou slušnou muziku v rádiu, teď tam nic slušného nenajde, tak ať mačká čudlíky a kroutí knoflíky.

Sakra práce Míra nezabírá, asi nebude mít pochopení, špatné. Ještě uvidíme, až dojedeme na hranici. Tam bude tak čtyři hodinky čas, než se otevře celnice, možná že až se oba přiopijí, změní názor. Ve třech by to taky nebylo špatné, to už jsem dlouho nedělal.

Míra

Tak ten parchant se nepřestane hádat ani před stopařem, no jak chceš, dám ti to vyžrat, zmetku.

„A kam to asi tak nacpu, když je auto plné tvojeho paše, co? Když jsme jeli do Finska, musel jsem si ty dvě povolené půllitrovky zastrkat do svojí bundy, protože jinde nebylo místo! Vypadal jsem před Finama jak notorik! Chtěli po mně pas a já jsem vytáhl flašku!“
„Já si budu vozit v tomhle autě tolik flašek, kolik uznám za vhodné!“
„Ale beze mě, rozumíš? Já nechci mít zas další problémy kvůli tvojí nenažranosti!“
„Já si svoje problémy vyřeším sám!“
„Jo, a já ti na ně musím půjčovat svoje dolary, aby ses z nich vyplatil, že?
„To jsou firemní dolary a tys je tak maximálně nakradl!“
„Tak tos přehnal, kamaráde, to si spolu vyřídíme.“

Tohle už ten hajzl přestřelil, to mu nemůžu prominout jen tak. I kdybych mu měl za to prásknout po hubě a nechat se od něj zmlátit.

Jára

Musím to zvládnout. Akci, Míru i toho Borise nebo jak se jmenuje. To se dali dva dohromady, melou tu ruštinu jak dva kulomety, polovinu z toho, co říkají, vůbec nestíhám sledovat, natož abych rozuměl.

Křižovatka a ti dva melou pořád svoje.

„Hele, my nevíme, kam máme jet. Na finské hranici nám řekli, že jeden přechod je jen pro osobní dopravu, ale nevěděli, který, protože oba patří pod jedno velitelství. Víš to nebo ne?“

Ale, … samozřejmě, musíte určitě na Mamonovo, Bagrationovsk je jen pro autobusy.“

Ej, Borisku, čuchám, že něco nepasuje. Nejsi tak ožralý, aby ses tak moc zasekl, ty na nás něco chystáš, anebo víš kulové. Od teď velebacha na cestu i na Boriska, parchanta jednoho. Otevřít nenápadně popelník se schovaným kasrem a kdyby bylo nejhůř, nachystat nůž ve dveřní kapse.

„Jak se v Československu díváte na lásku mužů?“
No jak. Normálně. Muž miluje stejně jako žena. Nějakou si najde a s ní pak má většinou děti.“
No Míro, ty seš teda doslova myslivec, tos objevil svět. Tohle Boris určitě slyšet nechtěl.
„Ale já myslím lásku dvou mužů. Když se jeden muž zamiluje do druhého.“ Při těchto slovech se Borisův štětinatý líc nebezpečně přiblížil k Mírově tváři.
„Týý vole, on po mně jede!“, oznámil Míra přeskakujícím hlasem a přesunul se na lůžku vlevo.
Boris si to vyložil po svém a začal se na lůžko drápat rovněž.
A heleme se, nakonec bude Boris opravdu na pány, jede po Mírovi jak slepice po flusu. No hezky to začíná. Už se drápe na postel za Mírou.

„Héj,boty dolů, tady nejsme v chlívě, prasáku.“

„Járo, co mám dělat, on mě tu snad přefikne!“

No já se ještě budu nakonec docela dobře bavit:
”Coby, mu řekni, ať se nejdřív oholí, získáš pět minut času.”

Tohle je teda groteska. Sakra, koho mi ten Boris připomíná? Že bych ho už někdy viděl? Vždyť jsem tu nikdy nebyl a on by se z Ruska přece taky nikam nedostal!
“Přeskoč zpátky na sedačku a máš od něj klid.” Ale jen na chvíli, Borisek se nám vybarvil. Je rozjetý jak tank a těžko se bude zastavovat. Tady si je jistý, cizí auto, cizí chlapi, mezi svými by zpíval trochu jinak.
No nic, za chvíli jsme na hranici, na čáru je pět set metrů.

Míra

Teda, to jsem si pomohl. Málo, co se tu nervuju už šestý den s tím protekčním smetákem Járou, tak ještě po mně vyjede buzík. Do háje, co jsem komu udělal? Přeskakuju tu jak zajíc ze sedačky na postel a zpátky a Boris za mnou. Ani jsem si nevšiml, kdy si rozvázal ty vysoké šněrovací boty. Skopl je s elegancí barové zpěvačky, kde by se to normální chlap naučil! Píchá mě ohavnými štětinami do ucha, smrdí z něj chlast a okurky a myslí si, že je neodolatelný. Pane Bože, jak to s námi můžou ty ženské vydržet?
Ještěže tu je už hranice. Á do prdele, to vypadá na dost velký problém. Zadrátovaná brána a nikdo u ní. To jsem zvědav, co tam Jára přeslabikuje.
No, Borisek nás fakt podrazil, přechod je jen pro osobní dopravu a neobchodní zboží. Tak to je průser, vždyť tady to snad ani nepůjde vycouvat. Jestli tu na nás někdo přilítne, tak to je finito.
“Tys nás tu zavedl schválně, že jo, Borisi? Co čučíš? Tys tu nikdy nebyl nebo co? Jsme na Mamonovu. V noci celníci nedělají, ale to by tak nevadilo. Mně vadí, že to tu funguje jen pro osobní dopravu. Tys to věděl, viď?”

Boris

Ajaj, Jára je pořádně naštvaný, tohle jsem nezvládl, že bude tak řádit, s tím jsem fakt nepočítal. Míra taky pění, co jen ti Češi mají, že chtějí pořád makat? Naši řidiči jsou v klidu, i když někde stojí dva dny, a ti dva tady řádí jak tyfus. Oni mi snad tady jednu vrazí! No snad se uklidní, jen co se s tím krámem otočí zpátky směrem ke Kaliningradu. Když tak jim zkusím poradit, jak se dostat na Bagrationovsk, jestli mě ještě budou poslouchat.

Míra

Parchant Borisek koktá, snad si s námi chtěl opravdu jen dělat dobře. Pane Bože, jak to udělat a otočit auto čelem vzad, než si nás tu někdo všimne, a přijde nás tu vybrat! Tady mezi těmi domečky to je zralé na vrtulník, vždyť tu byl problém jet dopředu!

“Co teď budeme dělat?”
“Asi tři sta metrů zpátky byla po levé straně úzká ulička, tam bychom se mohli zkusit otočit.”
“Héj, Borisi, ty parchante, cos to tu na nás chtěl narafičit? Přijedou tu teď tvoji kámoši, aby nás obrali o prachy?”
“Nnn,nene, nnn, nikdo nnn, nepřijede, Jájájá jsem jen myslel, že budeme čekat spolu, aaa…”
Járo, popadni baterku a jdi se dívat za auto, já jdu za volant, fofrem vycouvám k té uličce a zkusíme se otočit, než se někdo objeví. Na třikrát by to tam snad mohlo vyjít.”

Vida, Borisovi sklaplo. Sedí tu jak zmoklá slepice a telí na mě, jak couvám. Ten hlupák asi přesvědčil sám sebe, že se tu s ním budem pelešit až do příjezdu celníků. A ještě mi tu do toho couvání bude mektat nějaké nesmysly.
“Boris, drž hubu, neposlouchám tě, musím se soustředit na couvání. A nemel sebou na sedačce, musím dobře vidět do zrcátek.”
A teď pořádného majzla, ať tu neseberem plot nebo střechu, je to na milimetry, není nutné, aby tu na nás někdo vystartoval a dělal problemy.
“Uf, tak to máme za sebou, a dokonce i přestalo pršet, takže si tu můžu v klidu dát jedno zdravotní cigárko.”
“Ty taky nevydržíš bez toho vajgla ani pět minut.”

Boris

Jára bude chvíli kouřit, zkusíme to naposledy s Mírou, ten se mi fakt líbí, no a když bude nejhůř, ještě prubnu toho druhého.
“Ty myslíš, že tvůj kolega by neměl o něco zájem, když ty jsi jen na ženy?”
“Nevím, Borisi, já jsem se ho na ty věci nikdy neptal. My spolu musíme pracovat a nic víc. Nespíme spolu, jestli myslíš tohle, běž za ním a zeptej se ho.”
Á, takže nic, bundu sebou, venku je zima, hodíme pořádného doprošováka, na to jsem ulovil nejednoho chlapa. Hezky nasadit psí pohled, hlavu trochu na stranu, pootevřít ústa a opatrné jemné pohlazení, na to zabere skoro každý.

Míra

Tak, Borisi, doufám, že vypadneš z kabiny a už se tu nevrátíš. Paráda, bere si bundu, obouvá boty! Pokračuj, dělej! Tak, a teď skok přes kabinu a zamknout, konečně je pryč.
“Uf, konečně v bezpečí!”


Jára

Míra je idiot, ale couvat na fous kolem nízkých střech a lámat návěs tam, kde by se stěží otočil osobák, to je fakt práce pro něj, ještě že tu jsem s ním. Pro mě by asi museli objednat vrtulník nebo vybourat celou frontu baráků.
“Tak to máme za sebou, a dokonce i přestalo pršet, takže si tu můžu v klidu dát jedno zdravotní cigárko.”
To teda byly nervy. Konečně pár šluků a klídek. Dál už nechám tahat Míru, stejně se už na to třepe, já si dáchnu na posteli.
Do prčic, co ten Boris ještě chce? Co si tu přede mnou kleká?
“Ja chaču!”
“Ale já nechaču, ty vole, takhle se to nedělá, hlupáku. Táhni odsud!”
Borisku, ty zmetku, tys mě prokoukl! Jak jsi to dokázal, žes poznal to, co neví vůbec nikdo? Žaludek tancuje jak na houpačce a Boris mi hladí rozkrok, zmetek jeden! Pane Bože, co když to praskne! Co pak budu dělat? Už jednou jsem to ustál jen taktak, ještě půl roku jsem pak musel brát Dithiaden, jak jsem z toho měl rozjeté nervy!
Borisi, ty hajzle!!!
CO MÁM DĚLAT??? CO MÁM DĚLAT???
“Vypadni odsud za návěs!”

Boris

Zabral jsi, chlape, to já poznám, teď jen vydržet a čekat. Já si počkám, už tě mám. Váháš, klepeš se na to a nevíš, jak to udělat, protože se stydíš sám před sebou. Ale to nic, nebudeš litovat, o to se postarám.
Deset ku jedné, že tam za mnou přijde.

Přišel.
Jsi sice ještě arogantní, ale ty brzy zkrotneš. Jen co se ti začnou třást nohy slabostí i slastí zároveň. Já ti posloužím a pak si to na tobě vynahradím.

Jára

Musím do kabiny za Mírou, ať mě nezačne hledat, to by byl průser! A musím něco vymyslet, jak se ještě dostat ven, než odsud odjedem.
“Tak co Boris?”
“Co Boris? Nic Boris. Klekl si přede mě a říkal ja chaču, jako že se chce dát přefiknout. No a já jsem mu řekl, že já nechaču, ať táhne.
“Tys ho od nás odehnal? Co tu bude teď ve tři ráno dělat?
Neboj, on si poradí, do Kaliningradu je to čtyřicet kiláků a zhruba v půlce říkal, že má nějakou rodinu. Bez toho tam bude sám bydlet.”
“Myslíš, že na nás nic nezkusí?”, obával se Míra.
“V klidu, tyhle lidi znám moc dobře.”
“Jó, a odkud?”
“Ták, různě. Z hospody, z práce a tak.

Ježíši, ať už se na nic Míra neptá! Vždyť se prokecnu! Drž hubu! Drž hubu! Uklidni ho a vypadni z kabiny! Venku se rozhodneš, co pak dál.

Hele pro tvůj klid jdu okouknout situaci, jestli se někde něco neděje. Došly mi cigára, takže si vlezu do kastlíku na návěsu pro jeden karton a dám ještě čouda. Ty mezitím uvař kafe do termosky a když se tak bojíš, klidně se tu zamkni.”

Tak, Míra nevyleze, ani za zlaté prase, vezmu si ty cigára a popřemýšlím, co s Borisem. Nepopřemýšlím, ty nohy jdou za návěs samy, Kriste Pane, já z toho zešílím, vždyť já nemám žádnou vůli otočit se a jít pryč! Borisi, ty parchante, cos to se mnou udělal!!!

“Na kolena!”
“Máš na to čas, než vykouřím tohle cigáro. Čas ti běží, Borisku, pusť se do díla.”
Borisi, ty hade, cos to se mnou udělal? Šílím tu strachem v jakési díře a čekám, až se to na mě provalí. Přívaly endorfinů a adrenalinu zároveň, to je na roztržení srdce, vždyť mám snad dvě stě tepů, za minutu! Žaludek jak ve svěráku, pot mi po zádech jen crčí a z rozkroku mě zas zalévají horké vlny jako příval.

BORISI, TY HADE!!!

Och, och, konečně to je za mnou.

Vlastně není!

Kriste Pane, já snad dostanu infarkt, tohleto Borisovo mlaskání, už vím, kde jsem ho viděl! Tam měl ještě jako správný Rusák hubu vyplechovanou zlatem a na hlavě měl namaštěného ježka!

Brescia, čtvrť Lumezzane, Pipi Grill a kvanta chlapů v kožených hadrech. Měl jsem sebou pět set marek za ten hliník, co jsem čórnul na vykládce a prodal o tři ulice dál. A přišel jsem o všechno! To ráno, kdy mě probudil na opuštěné parcele na kraji města tulák mezi stádem koz! Nikdy na to nezapomenu! Bez koruny, špinavý jak prase a s natrženým zadkem! V peněžence jenom pas a řidičák, kamion otevřený a vyrabovaný do mrtě. Žrádlo, nářadí, mapy, hadry, všecko pryč! Vytrhané polstry, rozřezaná matrace, vypadalo to, jakoby se tamtudy prohnala smečka divokých psů.

BORISI, TY HAJZLE! TY RUSKÁ BUZERANTSKÁ SVINĚ!

“Teď bych chtěl já.”
“Ještě jsme neskončili Borisku. Otoč se, ohni se, kalhoty dolů a ruce na nárazník návěsu.”

Teď a tady ti to vrátím! I s úroky! Ne nadarmo jsem hrál patnáct let fotbal. Až tě nakopnu, nezvedneš se z té hnusné cesty nejmíň týden!

Ták, a ještě jednu kopačku na ksicht a do žeber, ty zmetku. To máš za to, co jsem musel prožít v Itálii! To máš za to, co prožívám dnes a denně, za ten hnus, když musím s manželkou do postele, za ten strach, když jdu někam na hajzlík s druhým takovým jako jsi ty!

Tu máš, tu máš! Tu máš za všechno!

“To abys věděl, co čeká všechny podvraťácké buzny, Borisku.To máš za všechno! Za tu Itálii, kde jste mě okradli a znásilnili, za to jak doma trpím,za to, že jsem jak štvanec, za to, že žiju ten zkurvený život! ”

Rychle se upravit, vydýchat, zkontrolovat se ve světle vycházejícím z kabiny, kde hlupák Míra vaří kávu. Otřít boty, kdyby na nich byla náhodou krev, jak jsem kopal do Borise. Nasadit lhostejný tón, žvanit o blbostech, za chvíli se začít dohadovat s Mírou. Nesmí mít ani tušení, jak to bylo tenkrát v Itálii a co se stalo tady. Nesmí! Nikdo se to nesmí dozvědět. Jen on a Boris. A Boris s tím nikam nepoběží. Tady v Rusku by se zcela znemožnil. Kdo ví, jestli by mu zdejší milicionáři ještě něco nepřidali.

Boris

Hlavně nepolykat krev, ale plivat ji ven, snad to je jen z pusy. Svatá Matko Bohorodičko, jak to že ještě žiju? On mě snad přejel válcem. Co jsem dělal špatně? A co to povídal o Itálii? Vždyť jsem nebyl nikdy dál, než v Kaliningradu, když nepočítám dva výlety do Moskvy a Pitěru!

Nohy se zdají být jakž tak, ale jak se dostanu domů, aby mě neviděli sousedi a hlavně aby ještě spala žena a děti, to nevím.
Jestli mi to stálo za to, nechat se přizabít a ještě si nic neužít.

Jára přišel zvolna ke kabině, lehce zaťukal a stoupl si tak, aby světlo dopadalo na jeho lhostejnou tvář. Po odemčení křepce naskočil, zul si boty, položil nohy na přístrojovou desku a v legraci parodoval Borise:
„Vzhůru na dlouhou cestu!“
Odkašlal si, zkusil to znovu, pak dodal:
“Po těch ruských cigárech mě nějak škrábe v krku, člověče, úplně mi to stahuje hlasivky, všiml sis, Míro?”
“Jo, teď, když jsi mi to řekl, slyším, že máš takový přidušený hlas. Měl by ses na to kouření vykašlat, Járo. Ale ty si místo toho dáš dvě tři najednou, troubo jeden.“
“Tak mi nemáš zakazovat kouřit v kabině!”
“Kvůli tobě nebudu smrdět jak uzená zdechlina!”
Kamion se rozjel na další cestu a život v kabině se rozjel v obvyklých kolejích.

Boris se potácel po cestě plné výmolů mezi kalužemi, jazykem ohmatával mezeru po vyraženém zubu a stale přemítal, jak zvládne s rozbitou hlavou, naraženými žebry a modrajícími varlaty dvacetikilometrovou cestu domů za svou ženou a dvěma dětmi.

Na východním obzoru počínalo svítat.

Luděk Olšový