Poprvé ji spatřil v malé samoobsluze nedaleko hutě. Procházel bezmyšlenkovitě mezi regály, bez zájmu házel do koše jídlo na další týden. Zastavil se až u pokladního pásu, zaregistroval plačtivý hlásek prosící o lízátko. Žena se sklonila k pětiletému dítěti, tiše ale důrazně vysvětlovala, že nemá na pamlsek peníze. Hleděl na její dlouhé blonďaté vlasy, padající až k dětské hlavičce, pak sledoval, jak z peněženky doluje drobné do posledního groše, aby zaplatila skromný nákup. Vytáhl ze stojánku lízátko ve tvaru květinky a podal jej dítěti. Všichni se dívali na něj, bylo mu to nepříjemné.

„Já vám to nemám z čeho zaplatit, nemám víc peněz,“ namítla.
„Stojí to pár grošů, udělejte malé radost.“
Zrudla. Sklonila hlavu. Rychle naházela věci do tašky a odtáhla holčičku s lízátkem z obchodu. Vyšel za ní. Stála opodál, čekala na něj.
„Já, ještě jednou děkuju…, budu mít peníze až příští týden…“
„Taky jsem měl takové děti. To vaše je hodné…“
Otočila se, rychle od něj odcházela, vypadalo to jako úprk.

O šest týdnů později se proplétal se svým autem městem k dýmající huti. Minimum aut a chodců mužského pohlaví předznamenal zápas fotbalové reprezentace na mistrovství světa. V horkém letním večeru si prohlížel z výšky tří metrů poodhalené vnady žen při čekání na křižovatkách, jak cupitají přes přechody, čekají u zastávek na tramvaje a autobusy, těžce táhnou nákupní kabely ke svým domovům. Pět zastávek před konečnou ji uviděl docházet k autobusové zastávce. Určitě to byla ona. Dupl na pedál, brzdy vyjekly, ozvalo se cvakání brzdového asistenta. Vyskočil, vyběhl na chodník, nevěděl, co říct. Letmo si ho prohlédla a hleděla dál před sebe zabraná do svých myšlenek. Pak přeci jen pomalu otočila hlavu. Zablokovaná auta troubila, před zastávkou blikal autobus. Pomalu vykročila k němu. Pomohl jí s taškou do auta.

„Proč jste zastavil?“
„Chtěl jsem. Chci říct, chtěl jsem vás vidět, mluvit s vámi.“
„Proč? Kvůli tomu lízátku?“
„Nevím. Jen tak, nikoho tu neznám a jezdím tady do hutě už šest let.“

Nedůvěřivě pozorovala jeho tvář s třídenním strništěm, křečovitě se držela tašky jako kotvy, jediné jistoty v cizím prostoru.

Zastavil na parkovišti před hutí, zasyčely brzdy, motor zhasl, kdesi za kabinou tiše dobíhalo čerpadlo. Zmateně se pokusila vystoupit.

„Pomalu, položit tašku a otočit se čelem do kabiny, jinak spadnete!“ Než sešplhala, oběhl kabinu, pomohl jí. Rozpuštěné blond vlasy voněly kopřivami.
„Musím domů, čeká mě Agnieszka, už teď jdu pozdě.“
„Půjdu kousek s vámi, do té sámošky chodím na krakowské klobásy.“

Rozloučili se rozpačitě, každý vyrazil svým směrem. Nakoupil v obchodě a proti svému zvyku šel dál do města. Srazili se na dalším rohu. Držela v ruce křečovitě vodovodní baterii, rezavá voda jí udělala na sukni dva flíčky.

„Copak se stalo? Dosloužila?“

„Byla jsem v obchodě. Náhradní díly k ní nemají, nutili mi novou. Já…, já nemám peníze na novou, tak…“

„Ukažte mi ji.“ Prohlédl si baterii a její nohy v sukni nad kolena. Kolik může mít let? Hádal by přes čtyřicet, i když vypadala udržovaně, ale ta malá holka…

„Jestli máte doma koudel, opravím vám to provizorně tak, aby vám to vydrželo tak týden, pak bych se stavil a vyměnil vám šoupátko, mám ho doma,“ podal jí zpátky pípu.
„Kolik byste za to chtěl?“
„Nic, tyhle baterie se už nedělají, doma je nemám, rezervní šoupátko už nepoužiju.“

Zmateně na něj hleděla, horečně přemýšlela. Když už si myslel, že odmítne, přikývla. Šli spolu omláceným sídlištěm s nezametenými chodníky, křičícími dětmi, všudypřítomnými auty. Sledoval její ramena, profil tváře.

„Na co se díváte?“
„Připomínáte mi jednu ženu. Měl jsem ji rád.“
„A ona?“
„Asi o tom nevěděla. Nejdřív jsem se bál jí to říct, pak zmizela někde ve světě,“ zalhal, ale jen trochu.

Smontoval baterii, koudelí vymezil vůli v závitech, vyzkoušel, jestli voda nezačne znova kapat. Uvařila mu kávu, pozvala ho ke stolu. Dvoupokoják pamatující lepší časy, fotky na sekretáři.

„Váš manžel?“ kývl směrem k fotkám.

„Manžel a zeť. Dělali spolu v huti. Pak přišla krize, propustili tři tisíce lidí. Předtím přišel o práci, když zavírali šachty. Tam dělal ještě vedoucího, v huti byl skladníkem. Hrozně ho to vzalo, začali se zetěm pít, nakonec odešli oba do Anglie. Ze začátku posílali nějaké peníze, pak přestali volat, psát, nevím, co se s nimi stalo.“

Dopil. „Myslím, že bych měl jít.“ Nemohl se dívat na její bolestný
Přijel za týden. Nevěřícně na něj hleděla ze dveří svého bytu. Malá Agnieszka ji zezadu tahala za rukáv a ptala se, jestli jí ten pán přinesl zase lízátko. Zastyděl se, že na ni zapomněl. Hrábl do kapsy a nahmátl přívěsek na klíčích, malou sošku svatého Kryštofa, patrona všech cestujících. Hbitě ho odepnul a vložil do dětské ručky.

„Myslel, jsem, že Agnieszka je vaše dcera.“
„Ne, je to vnučka, od mé starší dcery, ta mladší je ještě svobodná.“
„Taky odešly?“
Kousla se do spodního rtu, sklonila hlavu. Zastavil přívod vody, vystružil dosedací plochy, vyměnil obě šoupátka, odzkoušel, jestli nekape voda.

„Ta mladší odešla do Varšavy studovat. Když jsme se dostali do finančních problémů, bylo to s ní dost těžké. Měla nám to za zlé. Nedokázala pochopit, že jsme najednou bez peněz. Nakonec přestala jezdit domů.“

Vůbec nezareagovala na to, že se přesunul s instalatérským nádobíčkem do kuchyně a začal rozebírat a repasovat další baterii. Chtěla ze sebe dostat ty nekonečné roky žalu.

„A ta starší dcera?“

Přikryla si rukama obličej, rozplakala se. Připadal si jako slon v porcelánu.

„Promiňte, já jsem nechtěl…“ Podal jí svůj kapesník, odběhla do koupelny. Dokončil práci a vytáhl z tašky večeři. Přišla z vedlejšího pokoje, kde uložila Agnieszku na noc. Ohromeně hleděla na stůl, na nakrájené uzené, haldu Eidamu, láhev okurek, domácí chleba.

„Chtěl jsem s vámi povečeřet, jestli by vám to nevadilo. Je mi s vámi dobře.“
„Já nevím…“
„Já taky ne…“

Přisedla. Nalil jí čaj z konvice.

„Vy jste taky sám?“
„Tak trochu. Většina žen ode mě utekla,“ zasmál se.
„Anebo vy od nich. Jak byste se jinak dostal do české firmy?“
„Aha, všimla jste si registrace auta.“ Vytáhl peněženku, položil před ni občanku. „Polsky jsem se naučil od babičky, jinak jsem Čech jak poleno. Z Ostravy.“
Slabikovala jeho jméno, dívala se střídavě na fotku a na něj.
„Vy jste učitelka?“
„Proč myslíte?“
„Tak, nevím. Napadlo mě to. Na fabričku nevypadáte, do kanclu mi taky nepasujete.“
„Dělala jsem knihovnici, pak došlo i na nás. Redukce financí, omezení pracovních míst. Protloukám se už pátý rok, brigády, zástupy, sezónní práce. Mezitím kurzy, školení, konkurzy, inzeráty, běhání po městě za prací. A pořád nic, už jsem asi stará. Pomalu to začínám vzdávat.“
„Slyšel jsem, že kdo může, utíká odsud. Hlavně ti, co přišli z východu, z vesnic. Tam se ještě dá nějak přežívat.“
„Já nemám kam. Moji rodiče vyrostli tady ve městě, příbuzní žijí v okolí, sami mají co dělat, aby přežili.“

Vytáhla z kredence láhev se zbytkem vodky, dva kalíšky.

„Jen jeden a dost,“ řekl. „Půjdu brzo ráno za volant.“

Přiťukli si na zdraví a štěstí svých dětí.

„A co vy?“
„Jedna žena ode mne odešla, když jsem měl úraz na šachtě, druhá mi sbalila kufry, když mě začal honit exekutor. Dělal jsem kamarádovi ručitele na půjčku. Bylo to se vším všudy skoro tři sta tisíc. Ale chvála Bohu, už je to za mnou.“

Mlčeli a dívali se jeden na druhého.

Podíval se na hodinky. „Pomalu bych už měl jít.“ Oba zároveň rozpačitě vstali od stolu. Zastoupila mu cestu, dívala se mu vážně do očí.

„Jestli chceš, můžeš zůstat.“

Chytil ji kolem pasu a přitáhl ji k sobě, ucítil zase vůni kopřiv. Sedl si zase zpátky za stůl.

„Nezlob se, já nemůžu zůstat. Já…, já bych chtěl, aby…, abychom byli i přáteli. Já nevím, jestli mi rozumíš…“
„Myslím, že ano. Prostě se nechceš se mnou vyspat.“
„Ne, já bych chtěl, abych sem za tebou mohl přijít. Kdykoliv. Pokaždé, když mi zavoláš nebo když budu chtít já. Já už jsem jednu takovou ženu, jako ty, potkal. Ale nějak jsme se v životě pořád míjeli, prostě jsme si nebyli souzeni. Když pak byla volná, byl jsem ženatý, dvě děti, pak jsem strávil rok a půl ve špitálech a ona se mi zase ztratila.“
„Myslím, že tě chápu. Rozvaž si to a přijď sem, kdykoli budeš chtít.“
***
Vzal si dva týdny dovolené. Chodil, jezdil, pátral, hledal. Po čtrnácti dnech přišel do práce, naložil na kamion železo a odjel do Katowic. Po vyložení přijel na parkoviště před hutí, odstavil kamion a vyrazil na sídliště. Vyběhl po schodech a zazvonil u dveří. Zazvonil podruhé, potřetí. Otevřela sousedka ve vedlejším bytě.

„Hledáte Agnieszky? Ty už tady nebydlí.“
„Nevíte, kam se odstěhovaly?“
„Nevím, snad někam za prací, anebo se jí ozval někdo z rodiny, ona se moc nebavila, byla to celý život taková frajle. A ta malá byla celá bába, frňák pořád nahoru,“ zabouchla dveře.

Pomalu sešel dolů. Obešel děti hrající na chodníku panáka, odkopl zpátky větším klukům míč.

V uších mu zněl remake staré známé písničky, kterou slyšel docela nedávno v polském rádiu.

Agnieszka
juź dawno tutaj nie mieszka…

Připadal si nekonečně starý.

Luděk Olšový