Čisté je úsloví o kráse, které používá a jímž se řídí můj oblíbený malíř, nacházím v jeho obrazech poetiku, poselství naděje a pravdy života. A ještě něco, takové malé poznání, že krásu a smysl života s ní i v ní si všichni musíme rozumným způsobem nejdříve zasloužit. Nic nepřijde samo až k nám, nic se nám skutečnou krásou ani příjemností nenabídne, vnitřní už vůbec ne. Skutečnou krásu je možno pouze poznat a vyhledat ji a spojit její vznik s vlastním přesvědčením. Krása může přijít i po bolesti, a i to musíme umět rozpoznat. Dokázat vydržet její působení a někdy utrpení, neboť i to je lidské. Přesto myslím, že kdo nikdy netrpěl, neví jak se krása vyhledává ani jaké úsilí ji dá v sobě udržet.

Vnímat a vyhledávat krásu jsem začal u mé mámy a též u mého druhého Já, které mi bylo od školy vždy nablízku, i když duše skomírala. A duše je ve skutečnosti jako zahrada, udržovaná nebo zpustlá, proměnlivá dle paprsků slunce i čtvera ročních dob. Může být kvetoucí a může být i zmrzlá, přesto je v ní příjemno a vnitřně vždy zahřívá. Má zahrada zpívá stále, stejně jako sad rozkvetlých třešní - včel je tam tolik, že je nemohu spočítat. Včely v zahradě na kvetoucích stromech jsou znamením bohů. Jsem v této zahradě a vnímám krásu i běh života, proto myslím, že jsem snad již něco i od Máši naučil.
*
Tramvaj šestnáctka brousí koleje u Valdeku, dostává se do Jugoslávské a míjí Londýnskou, zahlédl jsem kino Dalibor za 1,- Kčs. Kdepak, časy se mění, kde je tomu všemu dnes konec si probírám, když se v této budově vznáší mobilní Kyslík s cenami ve vteřinách… Čapkovo knihkupectví také už není, podlehlo ve válce s Mloky. Tramvaj vjíždí na Tylák. Vzpomněl jsem si na zavěšený semafor uprostřed křižovatky nad tramvajovými trolejemi a na tisíce každodenních příběhů a zážitků z těchto míst. Má tramvaj míjí lékárnu a poslušně brzdí u stanice metra. Metro C - Pavlák. Vpadnul jsem pohledem do Lublaňské ulice a kloužu přes dům U Možných. Nádhera, letí ke mně mraky vzpomínek ze školních tříd a jako živoucí zlatá monstrance vystupují ze šedivého zástupu nohaté a blonďaté holky. Školačka Jana byla přesně taková. Co na tom, že z kluků měla jen legraci, odměňovali jsme se jí škádlením, „Možná! Bude pršet.“ To bylo proslulé. Už to tak zůstalo, nohatá blonďatá holka se mi stala vyhledávaným obrazem. Lezu z tramvaje, s tím duchem a prvopočátkem pozdějšího vzplanutí k Máše. Může to tak být, dochází mi, přece nic není v životě jen tak a mnohé věci jsou i po letech jednodušší a mnohem lépe pochopitelné, i když se to těžko připouští. Samozřejmě, to vše mne dovedlo kdysi k Máše. Deru se davem cestujících a beru schody, protože mám být – „V šest na Pavláku“, zní mi v uších Mášin vzkaz. Nebo zápis v duši, slovo které platí za každého počasí, za každé konstelace a které nemá žádný jiný parametr pro mé osobní konstruktivní ovlivnění situace. Léta stejné a stejně dokonalé, nakonec též jako světlo na konci pomyslného tunelu a zaklínací formulka pro překonání celé nemocnice po mém zmrtvýchvstání. Po návratu zpoza řeky Acheron, už bez mince, opravdové dva roky v nemocnici, dva roky života na niti, mimo provoz, jen s Mášinou duší, účastí a podporou. Zase ty spojitosti, mrknu se nebo zavadím pohledem, a víří mi hlavou tisíce myšlenek, nápadů a informací, splétá se z nich DNA chování, člověk a osobnost, denní starosti i problémy, kolik má variant, tolik má podob a vše je řešitelné.

Tak honem dolů, musím projít kultovní stanicí, domácí stanici pod Legerovou ulicí. Zase ty spojitosti, „links, linked, linking“ a jak vše do sebe zapadá jako hodinový stroj na orloji, i když léta už mně ani Máše nikdo nesmaže. Legerova ulice, to jsou spojitosti, jedna taková z těch chutnějších. Myšlenky do sebe navazují v rovinách a výstupech jako sny, jejichž informace a události nás dovedou nakonec k velmi zajímavým snovým prožitkům, kvůli nimž se často velmi neradi budíme. Spojitost, ulice do školy, kluk na koloběžce, nový most, brána do života, aby se z ulice se stala magistrála, „Road“, první dálnice se skutečným On the road pro mne. Z mého domu tou vysněnou dálnicí stále dál, až k moři. Petrovac na Moru, Crnogorske Primorje, azuro i moře si nesu sebou jako příjemno, umožňující s lehkostí překonat tu velkou černou díru, kudy se přižene tlaková vlna s vagony metra. Občas vzpomínkový řetězec působí jako sen, jako analýza s názvem „Takoví jsme byli“ nebo „Příští rok ve stejnou dobu“.

Na peronu nástupiště se s páskou na očích projdu po paměti dál, stále dál, Winding Road nebo 47.ulice? Je to ona, Legerka, již bez cihlové zídky na konci ulice a bez Dětské nemocnice na Karlově se sochou patrona sv.Vincence. Projdu klidně až k Nuseláku, do Ticháku, na Ztracenku, na Šance a na Folimanku. Seběhnu schody na Albertov a budu na Výtoni poslouchat rachot vlaků na Železničním mostě. Ospalí rybáři na pramicích pocucávají další pivo. Hm, vidím to stále, není tam žádný stín, jen květiny doma, květiny mé mámy v broušené váze...

Ráno v šest na Pavláku, ještě jsem to nezapomněl, musím se s tou vzdáleností poprat. Už to nemám jen skok z domu, ale půl hodiny z okrajové části města. Nebo na Karláku? No možná, na Karláku básníci bez disciplíny, pod každým stromem i pomníkem jeden. U Elišky Krásnohorské já. Na Karláku? Ba ne, kdepak, to je jiné místo. Místo jiných příběhů, jiných dní a jiných rozpoložení duše. Nesmí se to sloučit ani zamotat, vznikl by podivný myšlenkový spletenec, který by charakteristické pocity pro všechny vůně, světla i chutě velkoměsta, namíchal ne jako přijatelnou bramboračku, ale jako pelmelový eintopf i s pachutí prázdných lahví s obsahem nesplněných snů, které z velké křižovatky se světly semaforů a leskem kolejí doběhnou až na konečnou na Bílé hoře, kde vše bez výčitek usne za oborou. Jen usne, nevrátí se a není jiné řešení. A já to dnes za oborou nemíním brát zase přes pole ani jinak. Zvláštní pomyšlení, které jsem objevil díky spojitostem a souvislostem.

Přece jen mi přijíždí metro. Céčko, jezdí tu od roku 1974, jel jsem tehdy první den i s babičkou, aby viděla tu "krásu" a zvládla jezdící schody. Cítil jsem její stisk, cítil jsem její štafetu života. Teď je to téměř stejné, jedu stejnou trasu, za Mášou a za mostem vše začíná. Úsměv s požehnáním od babičky pro Mášu, drží se mě vždy úplně stejně. Metro duní v Nuselském mostě a kdesi nade mnou je naše škola v Legerce, kde jsme se klukovsky bránili stavbě mostu Nuseláku. Souprava hučí i duní mostem, bude Vyšehrad. Docela to rachotí, i v tom hluku se objevují myšlenky. Produkují vzpomínky, vytlačují je z úkrytů a záhybů paměti i duše. Nebo jen duše?



Co asi patří k příjemnému pocitu a prožitku všedního dne? Žít je krásné i složité zároveň, za krásu odpovídá naše duše. Vidím do ní, občas jí pouštím ven a nechám jí psát, nechávám ji letět ve verších a vypovídat způsobem nevšedním i pro mne. Duše je stále tam a tak vysoko, kam byla kdysi vyzvednuta mým druhým Já, Mášou. V nemocnici na kraji města, při počátku beznaděje léčení a spojitosti s tímto mostem, aby až sem k němu nepronikla jednoduchá myšlenka rychlého konce trápení. Nuselák musel zůstat jen vzpomínkou z dětství a dospělou příjemností takovou, abych si ji mohl také jednou užít. A tak ta duše má sem nebyla dlouho vpuštěna a držena jí tak vysoko, jak jen bylo možné. Máša je můj most zpět do života, asociace mostu Nuseláku, po kterém se prohánějí bezstarostně auta a ve kterém já, schován v jeho tubusu, ujíždím jako myšlenka v duši za Mášou a již přece jen vím, že přejít i tento most je možné. Procházka z Karlova a na Vyšehrad, pěšky, přes most?

„Až – no, víš, až budeš chodit….“
„Ale vždyť víš, že tohle se již nikdy nesplní.“
„Ne, Ty na to máš a musíš to dokázat všem. Musíš to dokázat i mě a Já to tak chci, rozumíš mi?“

Přejití Nuseláku tam a zpět bylo nakonec nejodvážnější procházkou Prahou pro nás oba, za ruce. Na každém mostě jsem cítil vždy její silnější stisk, tady byl nejsilnější, jako křeč v polibcích. Spojitost života se složitostí duše? A přitom za složitost života viníme rozum, jestli to tak ale opravdu je, nechci nyní raději zde v tomto textu posuzovat ani rozebírat.

Souprava metra C míří až na Háje. Na Jižní město je ještě daleko a v dopravním tunelu je tma, černá díra. Stanice Vyšehrad je oázou světla, je to paprsek naděje na na staré trase. Stačí jen vystoupit a dívat se. Po pár krocích máme Prahu, celý Karlov i Vinohrady jako na dlani. Sledoval jsem přes Nuselské údolí a Botič místa historických klukovských bitev a prudké svahy Folimanky. Usmíval jsem se těm chvilkám vzpomínek a pocítil ohromující pohled dvou šedých démantů. Kdosi mne sledoval, kdosi se ke mně přidával a tulil. Dívali jsme se pak na Vinohrady a četli je spolu, skoro stejně jako v kině pod Lucernou dávno tomu. A jak psala také v jednom z přečetných dopisů, kterými mne pečlivě zásobovala do nemocnice každým dnem.
*
“Do té Lucerny,
pod Lucernou,
půjdeme také,
do toho stmívajícího se kina,
ruku v ruce, jen tak,
s lehkým připomenutím „nácti“
a zastavením času,
byť na malou chvíli,
na hodinu či na dvě,
v hlubokém tajemnu,
kde nikdo a nic neví
a netuší…
Vlastně by tam mohli dávat vždycky ty nejhorší filmy, nejblbější filmy, protože to už by vůbec nikoho nenapadlo, no – že tam sedí kluk a holka, protože na něco tak blbýho Ti dva by vůbec nemohli jít.”
*
Metro zavírá dveře. Klapnutí dveří, odfouknutý vzduch a zahoukání před další poutí černým tunelem. Sedíme v klidu, nikdo nás nesleduje, zavírám oči vzpomínkám, odjíždíme, bude další stanice, Centrotex…
*
Zahrada ke hvězdám

Vstupuji do Tvé zahrady,
spatřit krásu života a přivonět květům.
Netrhat je. Krása není k trhání
a zahrada je pro krásu.
Pro krásu všech dnů,
dalekých i blízkých.
Krása je snaha vytrvat
na cestě ke hvězdám
až do konce.
Za noci nebyli jsme
bez svých dlaní,
město tonulo v dáli,
a já cítil, že se sklání,
ve strachu i zmatku
před cestou ke hvězdám,
začínající Tvým objetím.
*
Veškerý text - © 1994 Z.W.O.N.
Zdeněk Wachfaitl - text, foto, verše /Zahrada ke hvězdám/
Olga M. Novotná - inspirace, verše /Lucerna/
21.2. 2013