Souprava metra se nazadržitelně řítí tunelem a zase brzdí, stále stejné situace jako s dívčím nepokojem. Rychle kupředu a rychle stát. Pospíchat, aby se mohlo čekat a čekat, aby se mohlo pospíchat. Jako na vojně.

Stejně jako ve vojenské koloně s ženijní stojedenáctkou naloženou divizní pozorovatelnou. Na konci kolony, už zase trapujeme pětašedesát, přes Sadskou a máme zapadnout někam do trampot v lužních lesích kolem Labe. Štábní divizní cvičení. Srpen 1978, všechny z kasáren někam vyhnali, aby v nikom přece jen náhodou ještě nebouchly saze, v srpnu po deseti letech a byli zaměstnáni. Třeba blouděním kolony v prostoru obce Sány a trefit se do Libického lesa, dopoledne po rozednění. Motory řvou a obyvatelé obce jsou ve střehu. Je srpen, léto a celou ves zavalila vojenská technika, po všech cestách, někam se to valí, někam, nikdo nic neříká, lidé jen vyjeveně civí a drží děti, co snad mířily se koupat do jezer písáků, o prázdninách. Sveřepé obličeje mi říkají, že tady něco nehraje. Není přece březen 1939, jak bych z tváří lidí vyčetl, není ani srpen 1968, možná že jim to zase něco připomíná. Stojím v poklopu stojedenáctky a sleduji to. Zaujalo mne to, je to divné, všechno tu mlčí a čekají - nebo číhají - co bude.

Sundávám čepici, zamávám a zařvu – Nazdár… V ten moment nastala změna, dospělí přemohli křeč a děti zvedají ruce. Mávají, nakonec všichni mávají, jedou čeští vojáci. Těžko říci, asi se jim zasekl emoční ventil, od kdy a jak dlouho. Jedno české nazdar stačilo k uvolnění napětí. Nebyli jsme rusáci, lidé si oddychli stejně jako my po celonočním přesunu oklikami přes půl Čech až sem. Osvobození obce Sány od blbé nálady a kyselých obličejů v srpnu roku 1978, připadalo mi to tak. Na co na všechno si člověk nevzpomene, si říkám, v tunelu metra v hučící soupravě, s rukou zapletenou do druhé, která svírá nejen tělo ale i duši. Chce být chráněná, já vlastně také, je to příjemné, ale takovéhle skoro až „hrdinské“ vzpomínky….

Dva roky vojny, byla to sakra dlouhá doba, kdo to mohl vůbec vydržet v odloučení si dnes říkám, ale čas v civilu běží úplně jinak, určitě rychleji. Souprava na trase C brzdí a skřípe až zastaví úplně. Stanice Centrotex, Pražské povstání. Název stanice mi vrací dobu, kdy mi k orientaci ve městě stačila znalost budov podniků zahraničního obchodu. Nebylo ji moc a byly dobře rozesety a rozhozeny po celé Praze. Tady se nikdo moc nezdržuje, pár lidí sem tam a jede se dál. Souprava zahučí v tunelu a řítíme se s Mášou k Motokovu. Jízda přes Pankrác má několik zastavení a stanice Pankrác, původní Mládežnická a dle mého Motokov, je jedním z nich. Také zde bývala dříve skoro výspa v polích, kromě několika paneláků a tehdy nově postavené budovy Motokovu tu skoro nic nebylo. Vlastně bylo, autobusové nádraží a domky bulharských zahradníků. Po tom všem je dnes veta, zato jsou tu Potrefené husy. Přiskočí vzpomínka, zespodu od nuselské mlékárny se řítí autobus 188, za volantem tehdy můj nový švagr a sestra bránící řidičovi ve výhledu. Hm, ženská vlastnost, důraz na vlastní důležitost před zájmem davu nebo celku. A není nakonec moje setra stejná jako já? Vlastní důležitost před zájmem davu, dav nerad mně, já nerad dav. Uff.

Raději se snad budu probírat v jiném strukturovaném přepisu, v jedné kapitole knihy Hora světla, kterou si přehrávám vždy, když je konec března. Možná připíšu pár veršů a dojmů nakonec.

Hora světla, k tomu jsem kdysi musel vrátit, abych se neocitl na životní slepé stezce. Potřeboval jsem oči sledující a vidící život mnohem lépe než já. Vedla k nim jen jedna cesta, a aby mi pár jasných očí vstoupil do jízdy s pocitem Elvíry v lázních, se stejným a velmi osobitým pocitem jako já za volantem, s pocitem sobě vzdálených, ale vlastně i blízkých duší, a odejel se mnou tam, kde ten život stojí za to žít. Zatracený život, otevřel jsem sám sebe více než kdy předtím, ale ne zase tolik, abych se vyrval ze všech obyčejů všednosti a mohl se bezhlavě vrhnout do spárů potlačované erotiky. Byli jsme s tím šálkem kávy spokojeni, někdy málo je více a dobré duši stačí vědomí, že se může v běhu světa i kolotoči denních bláznivin v klidu zastavit a má se o koho opřít a může cítit klid a ticho.

Stál jsem týden před Velikonocemi s dívkou „Ó“ na tramvajové zastávce do centra. Ona, Hora světla, mne oslňovala více než oživlé jarní slunce. Takový krásný den, jaro vonělo ze vzduchu a průnik světla do mé hlavy a do mé duše vytvářel labyrint předsevzetí a myšlenek. Tato neobyčejná a neproniknutelná věc se mnou stojící mou ženu na zastávce na mne zajímala nejvíce. Držela mne pevně za ruku a snažila se k mé duši proniknout. Cítila, že se jí možná vzdálím jako těch pár uplynulých let a tak má duše ruku mé skutečné, ale ještě budoucí ženy zajímala nejvíce. Marně jsem vyhlížel spásnou tramvaj, drtila mne vnitřně, nebylo zábrany ani úniku, chtěla svou moc vyjádřit tak, aby už o mne nikdy nepřišla. Jemná ruka po mém boku si mínila natrvalo přivlastnit to, čeho si ženy na mužích jedině cení. Potřebovala a chtěla získat i mou duši jako svůj majetek. Nemínila se vůbec vzdát a chtěla dokázat v propuklém jaru své znamení Berana uplatnit tam, odkud ženám začíná svět. Dva šedé démanty z Hory světla mne tlačily v očích stejně jako logo blízké továrny. Má duše se již otvírala tak, až se jí téměř podařilo pohledem propálit a odstranit poslední zámek mé třinácté komnaty a dostat se tam, kde sídlil ovladač mé šedé kůry mozkové.

Pak se přece jen objevila na poslední chvíli pro mne spásná tramvaj a má třináctá komnata zůstala ještě pod posledním zbývajícím zámkem i s kodem, který ženu po mém boku rozpálil doběla. Jedno znamení Berana tam již bylo zapsáno - a na refýži s Horou světla se projevil spor i rozpor zároveň. Božské znamení, ten Beran, - a které provedení je to správné. Osudové znamení, osudové ženy, jedna jako druhá. Madonna Mia, si říkám, Praga é piccola. Může jedna sokyně ohrozit druhou nebo obě ohrozí mě? Asi mě, v centru je vždy moc zvědavých pohledů, a potkat se nevhodně není žádný problém. Obě beranice mají plavé hřívy, hm. A já? Moc nápadné.

Stoupla mi na nohu, schválně, dožadujíc se pozornosti větší než obvyklé – „Posloucháš mě?“ Usilovně se o to snažím, ale většina mého soustředění prochází ke vnitřní sokyni, jenž má zrovna dnes narozeniny. A já se kroutím pod palcem té, která má narozeniny až za pár dní. Jemná ruka mne lehce objímá a vyžaduje polibek. Uvoluji se a jsem kousnut do jazyka tak nemilosrdně, až se mi ztratila nit myšlení. Nestačím se divit, tak mi to zase začíná jako před vojnou, propouští mne, nastupuji do tramvaje a ruka této mé budoucí ženy mi dává na refýži znamení k odjezdu. Dává mi úsměvem a rukou najevo, že vše teprve začíná. Její oči mi sdělují - „Já si své znamení do Tebe vypálím, ať jsi kdekoliv.“

Tak mi začaly po návratu k sobě lázně s očistou duše, na refýži s mou budoucí ženou, jejíž duše v mé byla již za všech předchozích let Horou světla v temnotách mých vlastních pocitů a zmatků. Jseš a budeš jenom můj, jsem měl ten den již zapsáno krasopisným písmem v duši.
Ó tempora ó mores! Dívka „Ó“…
*


Budova Motokovu, 106 metrů. Byl jsem tam těsně po dokončení, ve 23.patře. Olga se tam zařizovala a já jsem přijel zrovna z vojny. Oproti mým jihlavským lesům nekončícím na horizontu tady byla holina, z 23. patra, ze 100 metrů to vypadalo dole jako pohled ze skokanského můstku. Nebylo to zrovna to, po čem bych ukrutně toužil. Mně tehdy stačila poctivá bankovní budova v centru. Bytelná a v 1.patře, to na sbíhání schodů bylo až až…

Tato stanice je velmi stísněná, nějak se na ní prostorově šetřilo anebo měla mít jiné situační řešení závislé na tehdejší dostavbě pankráckého autobusáku. No možná je to i jinak, dnes už je to stejně zase jinak. Ukončete nástup, dveře se zavírají. Z malého prostoru v této stanici mi je vždy podivno. Vím zcela jistě, že při větším problému se zde panika bude šířit jak lavina. Trasa naší cesty s Mášou pokračuje, bude nás vítat Budějovická, ta která je prostorově rozlehlá, a navazuje na ní spousta spojů, tras a linek. Je to také místo nejednoho lidského směřování, kde se mohlo dobře posedět a řešit náměty Faunova pozdního odpoledne. S Mášou a Frankovkou.
**
Otvírání studánky snů

Otírám společné slzy,
otvíráme studánku snů
v měsíční záři třpytu.
Silou lásky zažehnut,
žhavý dech lucerny
víří klidnou hladinu.
Pro nás hoří jen,
naše světlo klouže tmou,
pouze naše je studánka snů.
My jsme tou lucernou,
silou naší lásky hoříme,
my jsme nejjasnější plamen,
zakrývající širý obzor.
Na hladině studánky snů
lucerny světla lesk
zakryl chmury všednosti
i stíny noci.
*
S Tebou

Den je krásný,
v ranních mlhách
i v poledním žáru.
S Tebou.
Den je krásný,
v průtrži mračen
i v zapadajícím slunci.
Den je krásný, s Tebou.
Za třeskutých mrazů
v zimní pohádce,
i dechem jara
při otvírání studánek,
v rozkvetlých sadech.
S Tebou.
Den je krásný,
ve zlátnoucím obilí
pod vysokým nebem,
i ve vinicích
obtěžkaných úrodou.
V lesích a stráních,
s barvami hořícího podzimu.
Je krásně a můj den nekončí,
neboť jsem stále s Tebou.
*
My jsme těmi verši

Jsme skutečností.
V milostných vzdeších Tvých
čtu krásu života i mých veršů.
V polibcích svých vnáším do Tebe
veškerou něhu, sílu i jemnost.
Jsme uchváceni vlastní krásou,
vlastní básní lásky a tím,
že my jsme těmi verši
a vybásněnou skutečností.
Usínám ponořen do vlasů,
jejichž řeka mne do snů unáší,
sladké něžnosti mé lásky vstříc.
Sním a spím.
Hlídá můj spánek.
Spím a sním.
Líbáme se přes vlasy,
ze spánku se usmívám
a nestojím o probuzení.
**
Veškerý text - © 1994 Z.W.O.N.
Zdeněk Wachfaitl - text, verše, foto
Olga M. Novotná - inspirace, verše
25.3. 2013