Šuplík,
Dnes možná jiný, možná více objevnější v osobní poloze. Ale rozhodně spíše vysvětlující, otevřený archiv v šuplíku po dvaceti letech může pomoci chápat nechápajícím. Diskutovat nediskutujícím, psát beze lsti těm, co o lsti mluví a nerouhat se uměleckému cítění v průniku duše do malířských a hudebních kompozic.

Vybral jsem jen úryvek z dopisů, kterými mne Máša zásobovala a léčila na duchu. Léčila každý den a tak, jak se sama naučila, léčila svou otevřenou duší. Není to nic proti ničemu, jen malý náznak všem, kteří nerozumí tomu, co zde občas vyjadřuji a mají vše za spiknutí, podraz, lest a rouhání.

O takové věci, rád bych napsal hlouposti, mi nikdy nešlo, jsem čistý, stejně jako květnové slunce, které se ráno vyloupne z rosy nad Motolskou plání a ozáří den. Já jsem jen součástí dne, který se valí kolem Vás všech a který se i já občas pokouším zachytit dle svých náhledů, nápadů, námětů a vyjádření, o nichž doufám, že jim vzdělaní lidé rozumí, mohou porozumět a mohou je chápat. Zde tedy čtenářům Šuplíku jedna kapitola ze sešitu „Listy z penzionu Olze“, psaná v roce 1993.

/Jde o Listy – dopisy, psané v nemocnici a posílané mně do nemocnice/
*
Metro se pohnulo z pankrácké stanice. Pohnulo se od Motokovu a bude se řítit k Budějovické. Světla ramp, jako když zmizí a zničehonic se vynoříme v jiném světě. Záblesky a světelné efekty při jízdě tunelem, když chvílemi selhává osvětlení, stane se a je tma. Občas se s takovou možností dá naložit příjemně jako ve starém vtipu o vlaku v tunelu. Občas to evokuje něco úplně jiného, světlo a tmu v mé duši. Světlo, které se rozsvítilo a rozhostilo, když mne Mášina ruka, kterou nyní držím na klíně, zvedala na vlastní nožičku. Představa dne a noci, osvětlení ve voze střídavě bledne a pohasíná, stmívání jako v Lucerně. V kině Lucerna. Toho nejtajnějšího zážitku se už nezbavíme, vždy mi stlačí ruku o něco více a usmívá se, čtu to jako výraz blaženosti, který se vlní v jejích studánkových očích. Koleje rachotí, a mně se zase vybavily ty dny, kdy vše kolem mne bylo jen v nemocniční bílé.

Stanice metra Budějovická – možná až se budeme po letech poslouchat z kazet a číst v odpoledním slunce dopisy v kavárně dojde nám teprve skutečně to, jaká to byla doba, co nás změnilo a jak jsme se změnili my dva. Jak ten život se nám líbil i nelíbil a co vše se může stát, když se pustíme té správné ruky. Dojde nám, nám zrovna, že jsme si psali vlastní námět i scénář filmu – „Takoví jsme byli“?

Světla na Budějovické je až až, peron je tak široký, že mi nepřipadá stísněný, stejně jako nálada všedního odpoledne. Faunova odpoledne? Ne, tady to není žádná hra ani náznakem. Tady je ten pomyslný Chrám Bohů. Tady vystoupíme i dnes, a zasedneme nejen v pomyslné kavárně, jako při léčení, ale ve skutečné, někde na půli cesty mezi centrem a domovem, na půli všeho. Mezi světem tmy a světla, kam již dosáhl paprsek z majáku, který jsem zachytil. Na Budějovické se ničemu nevzpírám ani nevzpouzím, jsem tu vždy jako Mášin host, majetek i král současně. Je to příjemné, a cesta ze všech penzionů až sem byla předlouhá, stálo mne to více sil, než jsem si kdy dokázal představit. Všechno ostatní v dosavadním životě zdálo se být hračkou, ale tento Parnas v odpoledním slunci s Tramínem a čtením starých Listů z penzionu, to je citová záležitost. Snad i ten Kačerov dnes vynecháme.
*
Sobota 8. května 1993

Dobrý den, moje bolavá dušičko,

jenom Tvůj páteční úsměv a přeci jenom snaha bojovat mi pomohla k
většímu vypětí mozkových závitů a přímého namíření myšlenek.
Když se studánka uklidní, voda je průzračná a dno je daleko, je
vždycky naděje, že dny a žití budou lepší a krásnější a život nás
bude zase bavit. Myšlenka na Tebe je v těchto dnech jasnou a
přímou, protože jsi, žiješ a potřebujeme se. Přeci nemůžeme
zahodit cosi krásné, co k nám přišlo. A přitom se nám to nezdá.
Máme se na co těšit, o čem snít, jenom si to nemůžeme pokazit.
Prosím za Tebe, prosím Tebe, bojuj a věř, snaž se a neboj se, jsem
tu a Ty jsi kus života mého. Společně se životem přeci jenom jde
snadněji. Nejsem vedle Tebe, jsem s Tebou, jak je možné a vhodné a
naše malinké soukromé štěstí si musíme udržet navždy.
*

Je nedělní ráno, po dlouhé době již v 6 hodin jasné a dnes
kupodivu i slunečné.
Jsem sama, bez Tebe, a mám tak velkou příležitost
uspořádat si své myšlenky, které pod dojmem všech zážitků a
prožitků po zimě v poslední době byly nesoustředěné a rozbíhající se. Po mnoho večerů, před usínáním, po probuzení i po sporadických
chvílích snění, jsem si často s Tebou povídala, objímala, milovala
a hádala, ale jinak než doopravdy. Může za to moje bujná fantazie,
nebo jsem již stará frustrovaná ženská. Ale já stará být nechci,
proto mám přeci Tebe, vedle Tebe se nedá zestárnout, neboť sám
sebe přesvědčuješ, že jsi to Ty, mladý se svými bohatými nápady,
Ty se svou touhou dokázat nemožné, celému světu to ukázat,
ambiciózní, nedočkavý, neuvěřitelně věřící, aktivní k zbláznění,
nešikovně odmítavý, bláhový a bláznivý, překvapující. Snad jen Bůh
ví, co vše z toho je Ti snad vrozeno, jinak by to normální člověk
nemohl vydržet. Kůň snese hodně - fyzicky i psychicky. Ale co
sneseš Ty a přitom prakticky nefňukat. A já přemýšlím, co pro
tohoto člověka znamenám. A stále se bojím, že odejdeš. A já
ztratím ten jasný bod, ke kterému se upnu, když je mi psychicky
mizerně. Snad jen proto, že Ty u toho nikdy nejsi, vytváří to
kouzelnou moc problém zvládnout. Stále Tě totiž vidím fyzicky před
sebou a vkládám Ti do úst slova, která bys mi určitě řekl.
Usmívám se, že si tuto představu mohu dovolit, protože po patnácti
letech si to troufám, i kyž si Tě nemohu zidealizovat. Ale proč Tě mám
jen když Ty chceš a jak chceš. Proč si nemohu poručit já, a
dokázat tak, že jsem taky silná, ovládající se, netolerantní,
chlubivá ze své neznalosti, žádající obdiv, asi protivná a snad
odpuzující, panovačná a hlavně nedokonalá, protože jsem neskromná.
Proč si já musím přát být dívkou „O“ vedle Tebe. Proč musím mít
představu, že Ti patřím a bát se, že mne opustíš. Proč musím mít
bláznivou touhu, vypadat jako někdo jiný a nebýt to já. Proto mne
snad vzrušují nečekané chvíle našeho setkání, proto mne mozek
vypovídá službu, tělo neposlouchá, protože vše se soutředí na
krásné chvíle s Tebou. Jak můžeš neustále překvapovat, stravovat
mou žádostivost vrhat rychle zpět do reality. Zapomeneš jednou
jedinkrát na "někdo musí mít rozum" a budeš bláznit touhou jako
já, i když nevyřčenou.
Tys byl učitel, já žákyně. Dnes jsme si rovni. A já nechci
domyslet toho, že si řekneš, už jsem ji naučil, musím jít učit
někoho jiného. Protože Ty na to máš sílu duševní i fyzickou.
Prosím Tě - neopouštěj mne.
Dívám se z okna, jak se rozednívá, slunce mi svítí na tento papír
a já jsem ráda, že jsem toto ráno mohla věnovat Tobě i sobě.
Na brzkou shledanou, myslím na Tebe stále.
Tvoje Olga
*
Strážkyně majáku,
Sviť jasně,
sviť pevně,
sviť vytrvale,
ať já o jedné noze
dojdu až tam,
kam jiní míří po dvou.
Ave Maria Olga.
Svaté Tvé jméno,
a stále mi zní,
buď hodně šťastna,
lásko nejdražší.
Ave Maria.
Gloria Dei,
že jsem při Tvém štěstí,
při Tvém úsměvu,
s Tvým smíchem,
s Tvou duší,
s Tvým srdcem
že jsem s Tebou,
s celou Studánkou
a Tvůj.
Ave Maria Olga.
*
Stanice Budějovická - cestující jsou upozorněni, aby nevstupovali na bezpečnostní pás, jedna souprava právě přijíždí. Vtlačíme se do posledních dveří a zase projíždíme tunelem ze tmy do tmy. Expresní příplatek do neznáma nikdo nepožaduje. Tak trochu šílená jízda, přijde Kačerov. Je už dávno večer. Ale o tom až příště, možná bude třeba zkusit hostinec U labutě. Autobusů z Kačerova tam jede více dost a pivo je pivo, všichni víme, pivo Zlaté Prahy ani není drahý, Máša mi tlačí nos do svetru a usíná.
**
Zdeněk Wachfaitl - text, verše, foto.
Olga M. Novotná – inspirace, Dopis do penzionu
*
18. 4. 2013

P.S. Zavírám archiv, zavírám šuplík, přeji všem čtenářům příjemný víkend prostý zlých duchů a všelijakých trápení v duši. Zima je přeci již pryč a blížíme se k létu i pálením čarodějnic.