Lord Jonathan Greendby vyšel ze salónu do předsíně. Mávl na sluhu, převzal od něj kabát, klobouk, před zrcadlem se upravil. Lokaj mu uctivě pokynul ke vchodovým dveřím. Na okamžik se mu zdálo, že přišel do domu hostitele z opačné strany, pak ale usoudil, že to je mýlka způsobená množstvím vypitého sherry.

Další sluha mu otevřel masívní vchodové dveře.

„Váš, pytel, sire,“ ozvalo se za jeho zády. Otočil se, třetí muž v podivné livreji mu podával složený jutový pytel.

„Obávám se, že jsem žádný pytel do tohoto domu nepřinesl.“

„U nás má každý svůj pytel, sire.“

Chvíli uvažoval, jak vybruslit z trapné scény. Chodit po cizím městě s pytlem pod paží se mu rozhodně nechtělo, i když to má jen přes dvě ulice a malé náměstí. Někam ho pohodit na ulici taky není nejlepší řešení…

„Rozumím, pošlu si pro něj, ano?“

Sluha zachoval kamenný výraz, pouze mírně pokrčil rameny, zabouchl za ním dveře.

Vyšel z domu do spoře osvětlené ulice. Pár metrů od dveří málem vrazil do podivně oblečeného vousáče.

„Promiňte, máte tu mizerné osvětlení, omlouvám se,“ vybreptal zmateně omluvu, chtěl chlupatce obejít.

„Kde máš pytel?“ vybafl neholenec.

„Ééé…, my se známe?“

„Máš nebo nemáš?“

„Nemám, nechám si ho donést, ano?“ chtěl ukončit konverzaci a dojít konečně do hotelového pokoje.

„Budu to muset nahlásit, nebude ti to vadit?“

„Je to velký problém, chodit po vašem městě po setmění bez pytle?“ pokusil se zažertovat.

„Pro většinu lidí určitě ne,“ opětoval smích zarostlík. Vytáhl zpod haveloku lovecký roh, zatroubil na něj.

„Můžeš jít“.

Jen vyšel na náměstí, postavili se mu do cesty dva chlápci. Dvoumetroví svalovci v legračním oblečení připomínajícím středověk, jeden z nich táhl sebou halapartnu.

„Prej nemáš jutovej pytel.“

„Na co? Proč bych měl nosit jutový pytel?“

„Když nemáš pytel, naplníš jiné. Vidíš ty lidi, co tu čekají?“ ukázal jeden z hlídky na tichý zástup lidí v podloubí pod měšťanskými domy. „Ti všichni musejí mít něco v pytli, jinak špatně skončí, rozumíš? Pomůžeš jim?“

Otráveně se podíval na zástup. Asi dvě stě lidí stálo tiše a spořádaně v trojstupu. Z toho se nevykroutí.

„Well, co mám pro to udělat?“

„Pro začátek tě zvážíme, pojď s námi k váze, je támhle uprostřed náměstí zrovna vedle kašny.“

„Sto osmdesát šest liber mínus osm na šaty,“ hlásil vážný.

Posadili ho na podivnou skládací židli z dubového dřeva.

„Bude to v cuku letu, ničeho se neboj,“ usmívali se.

Sundali mu kabát, pak kalhoty, košili. Pak jeden z nich odkudsi vytáhl těžký široký pásek, provlékl konec přezkou, navlékl mu ho na nohu a chvíli se dohadoval s druhým, kde ho má přesně nasadit a utáhnout.

„Prosím vás, můžete mi vysvětlit, co to má znamenat? Já jsem šel pouze z večírku do svého hotelového pokoje. Nic víc.“

To my víme, ale neměl jsi pytel,“ odpověděl halapartník.

„To se musí? Ve vašem městě se musí chodit s pytlem? Já tomu pořád nerozumím! A je mi zima!“

Svalovci byli zmateni. „Ale vždyť si nám slíbil, že nám budeš pomáhat!“

Tichý dav kamenných tváří se pomalu přesunul k nim, obstoupil je. Začalo mu být úzko a nevolno.

„Hello, příteli, co vy tady?“ zavolal kdosi zezadu. Neviděl na něj. Postava přešla tak, aby na ni viděl bez otáčení hlavou.

„Á, lord Indulf Warstacker, no konečně normální člověk. Prosím vás můžete mi vysvětlit, co to tady tropíte? Jen vyjdu z vašeho domu, rafnou mě tady ti dva banditi…“

„Pozor, to nejsou banditi, to už neříkejte, to jsou členové městské policie, mohli by se zlobit. Pánové“, otočil se lord Warstacker k hromotlukům, „že vy jste se nelegitimovali!“

Oba zamručeli, vydolovali ze záňadří policejní odznaky na kožených šňůrkách.

„Eh, dobrá, omlouvám se těmto pánům. A teď bych rád věděl, co má tahle komedie znamenat. Sedím tu jen v boxerkách a tenkých ponožkách, je mi zima. Chci do hotelu, do teplé postele, chci spát, má někdo něco proti mému přání?“

„Obávám se, že právě dochází k nedorozumění. Vy jste ve své posteli a spíte. Tohle všecko se vám jen zdá.“

„Cože? Co je to za hloupost?“

„Ano. Vy už dávno tvrdě spíte a máte neobyčejně živý sen. Víte, kolik jste u mne vypil sherry?“

„Hmm, asi tak čtyři skleničky.“

„Omyl, čtyři pinty! Nezlobte se, ale měl jste pořádnou špičku. Pletl jste si pořád dveře, nechtěl jste se obléct…, no, nerad bych to dál rozebíral.“

„Ale to nemůže být pravda, jasně si pamatuju, kolik jsem toho vypil!“

„Příteli! Vy máte prostě okno!“

„Dobrá. Přestaneme se dohadovat a budeme řešit mou vcelku nepříjemnou situaci. Co jsem udělal, že tu musím sedět polonahý na téhle dřevěné koze?“

„No to je trošku problematičtější. Porušil jste zákon platící v tomto hrabství, který vyhlásil můj prapředek, sir Thomas Warstacker. Každý musí nosit po setmění jutový pytel.“

„Pro Boha, co to je za hloupost?“

„To není hloupost, to je stále platný zákon, prosím, můžete se podívat,“ lord Warstacker mu nastrčil před obličej prastarý pergamen.

„Vidíte? Pečeť je originální, text původní a nepřepisovaný, přečtěte si ho!“

„Vždyť to je napsáno jakýmsi šíleným písmem a z toho, co vyluštím, rozumím tak každému dvacátému slovu!“

„Vy jste se nezabýval starou angličtinou? A pak má být šlechta nositelem vzdělanosti,“ zasmušil se lord Warstacker.

„Takže jsem porušil jakýsi zákon, o kterém jsem v životě neslyšel, co bude dál?“

„Neznalost zákona neomlouvá, sire Jonathane, musíte bohužel nést všechny důsledky, sic byste byl skotským králem, ten jediný je vyjmut z působnosti tohoto zákona.“

„A ty důsledky jsou?“

„Musíte naplnit pytle ostatních. Alespoň částečně.“

„A jak, když jste mě přivázali k té koze?“

„To není koza, to je polohovací křeslo. A je patentované. Je to vynález jednoho zasloužilého občana tohoto města.“

„Jak mám plnit ty pytle, když jsem přivázaný?“

„Ééé, no…, to my uděláme za vás, víte?“

„Nerozumím. Vůbec nerozumím.“

„Každý z těch lidí musí dostat svou libru masa, určitě jste to pořekadlo už slyšel.“

A já…, co…, co, co, vy jste se zbláznili! Vy jste město kanibalů nebo co?“

„Ale příteli, uklidněte se! Znovu vám opakuji, že se vám to zdá! Buďte úplně klidný! Nic se vám nestane, čestné slovo skotského šlechtice! Vy spíte, chápete to?“

„Ale já nechci! Chci pryč odsud! Vzbuďte mě!“

„Jak vás můžu vzbudit, když se vám zdám? Buďte rozumný. S tím křeslem u nohy stejně neutečete a zbytečně se unavujete tím škubáním. Vážně, škodíte si. Podívejte se. Berte to jako takovou exkurzi, ano? Uvidíte, jak se ve středověku rozsekávali lidi na kusy. A navíc to bude rychlé a bezbolestné. Vždyť přece spíte!“

„Vy jste naprostý šílenec. To si myslíte, že vám to projde? Vražda před tolika svědky?“

„Prosím vás, jaká vražda? Vyjadřujte se korektně, prosím, ano? Je to pouze vykonání trestu za porušení zákona.“

„Ale až do hrdel a statků. Kde je nějaký soudní tribunál, komise, nebo něco?“

„Ten zákon je z doby, kdy měli moji předkové na svém území neomezenou moc, žádné soudy neprobíhaly. A my staré dobré zákony ctíme.“

„Ježíši Kriste, jak můžete říct, že je to dobrý zákon?“

„Protože ten špatný sir Thomas zrušil. Bylo to nařízení, že každý člověk v hrabství musel nosit dvě čepice. Jednu na hlavě, druhou v ruce nebo za opaskem. To proto, že tenkrát byly ohromně rozšířené vši, a když se takovému zavšivenci usekla hlava, musela se donést ukázat vládci a člověk ji musel držet za ty zavšivené vlasy. Takhle se vložila do druhé čepice a byl od nich pokoj. V praxi se to ale neosvědčilo, mělo to svoje mouchy. Vlastně vši, že ano,“ ponuře se zasmál lord Warstacker.

„Sire Indulfe, obávám se, že Váš druh humoru mi je zcela cizí. Uznávám, že jsem dobrovolně usedl na tuto židli, ale už mne to prostě nebaví. Proto vám důtklivě radím, pusťte mě odsud, jinak bych byl nucen vám později dělat problémy. Omezujete totiž násilně mou osobní svobodu.“

„Ach ty moderní povídačky o osobní svobodě, kdo by se tím zabýval. Pokud není zákon prověřen aspoň pěti staletími, je k ničemu. Podívejte se. Vy nám dáte svolení, neboli prohlásíte, že souhlasíte s exekucí, za chvíli to budete mít odbyto a ráno se probudíte. Pochopitelně celý a v hotelové posteli. Zatímco tu všechny zdržujete zbytečnými dotazy, už jsme mohli mít hotovo.“

„Já mám dát svolení, abyste mě naporcovali? Sire, vy jste skutečně zešílel!“

„Tak jak dlouho tu máme kvůli vám mrznout? Podívejte se na ty malé děti, co čekají, vždyť kvůli vám nastydnou! A co když dostanou zápal plic? To si je vezmete na svědomí? Chcete, aby umřely kvůli pár mizerným šmikancům, které se vám stejně budou jen zdát?“

"Tak vy mě ještě budete vydírat? Jste obluda!“

"Ten zápal plic dostanete taky, v tomhle sychravém větrném počasí. Podívejte se, jak vám už promodrávají nohy a ruce, no jen se podívejte! Nebolí vás už náhodou na plicích?“

„Budu tady sedět a čekat, až půjde kolem někdo normální. Klidně i do rána.“

„To se ale nedočkáte, už jsou tady všichni lidi z města. Vidíte, kolik jich přibylo?“

„Tak mě vzbuďte, já se obleču a půjdem všichni spokojeně po té taškařici domů.“

„Jak vás můžu vzbudit, když tu nejste? Opakuju vám, vy jste v hotelové posteli, chápete? My se vám zdáme, tohle všechno kolem se vám zdá! Tak už to neprotahujte, řekněte, že souhlasíte, a za tři minuty je vymalováno. A budete zas v teple a klidu spát až do rána.“

„Jste schopen pochopit, že prostě nechci umřít?“

„Ale to jste mohl říct hned! Na to tu jsme zařízeni. Podívejte, nabídnu vám k tomu všemu skvělý bonus. Napojíme vaši hlavu na oddělený krevní oběh, na to tu máme specialistu, vy budete úplně v pohodě vegetovat dál, budete to všechno sledovat hezky zblízka.“

„Vy jste se definitivně zbláznil, nic takového přeci není technicky možné!“

„A vy jste zase úplně zapomněl, že spíte! Víte, jakou máte krevní skupinu? Ostatně to není potřeba, zjistíme si to sami v cuku letu. Pánové, pusťte se do díla.“

Čtyři chlapi ho bleskově přikurtovali k dubové sedačce, upravili ji na lehátko, podložili mu hlavu tak, aby viděl na celé své tělo.

„Uvidíte, že se vám to bude líbit,“ halekal sir Warstacker ve snaze překřičet dav, který se naráz rozšuměl.

„Já jsem neřekl, že souhlasím!“

Sir Warstacker zvedl pravici, dav ztichl.

„Řekl…, že souhlasí!“

Dav začal hlučet, pak tleskat, skandovat, sir Warstacker se sehnul a vzrušeně polohlasem mluvil do ucha sira Greendbyho: „slyšíte je? Přece jim to nemůžeme zkazit! Teď už ne! To by nás roznesli na kopytech. Už se v nich probudilo to divoké zvíře. Chtějí vzrušení a krev. Za tři minuty se probudíte a budete mít klid! Tak jdeme na to, ano? Jinak nemůžu ručit za vaši bezpečnost, podívejte se, jak vyvádějí!“

Lord Jonathan Greendby pokývl zdráhavě hlavou na znamení souhlasu.

Exekuce mohla začít.

Luděk Olšový