Lord Warstacker naráz ožil. Popadl odkudsi mikrofon a křičel do něj povely pro exekuční četu, občas pronesl nějaký vtípek. Reproduktory duněly, zvuk se vracel podivně roztříštěný ozvěnou z koutů starobylého rynku, dotvářel přízračnou atmosféru noční krvavé scény.

„Nebudete vystaven žádným útrapám a bolestem, sire Jonathane, jsme ke svým klientům maximálně ohleduplní.“

„Ježíši Kriste, jaký já jsem klient, když mě chcete zavraždit!“

„Samozřejmě, že jste náš klient! Chceme vám umožnit skon v maximálním pohodlí a příjemném duševním rozpoložení. Pochopitelně jen ve snu, že ano.“

„Vražda zůstane vraždou, můžete ji zabalit, do jakého papíru chcete, sire Indulfe. Jste sprostí vrazi!“

„Myslím, že poněkud přeháníte. Věnujeme vám maximální možnou péči! Využíváme nejnovějších vědeckých poznatků, aby náš zákazník nebyl vystavován zbytečným stresům a bolestem. Věřím, že jste schopen náš humánní postoj i v tak složité situaci náležitě ocenit.“

„Já vám seru na humanitu! Já nechci, abyste mě zaživa porcovali! POMÓÓÓC!“

„Myslím, že se namáháte marně, v tom randálu si zbytečně ničíte hlasivky, lorde Greendby. Nyní vám vysvětlím, co s vámi budeme dělat. Je nanejvýš důležité, aby klient věděl, jak s ním bude nakládáno, přispěje to k jeho lepší psychické i fyzické kondici. Takže nejdříve vám aplikujeme nitrožilně takový mix preparátů, které zajistí, abyste netrpěl zvýšeným přílivem adrenalinu a podobných sajrajtů, mohl byste z toho ještě zkolabovat a to není žádoucí. Pak vás náš lékař pomaluje napříč takovými čárkami. To budou budoucí řezy. Bude to trvat trošku déle, budeme to dělat podle jeho empirické metody, která zaručuje maximální přesný výsledek dělení materiálu. Tolerance hmotnosti jednotlivých dílů je totiž jen jedna unce, to je asi šest procent, což vyžaduje maximální preciznost, aby nebylo nutno přistupovat k následné revizi. Šetří se tím fond pracovního času, pracovní nástroje, biologický materiál a v neposlední řadě to působí dobrým dojmem na klienta, že je v rukou profesionálů.“

„Jste bestie! Neskutečné bestie! Já nejsem biologický materiál! Já jsem člověk! Normální živý člověk a vy se mě tu chystáte porcovat jak rybu na sushi!“

„Domnívám se, že se příliš emočně angažujete, sire Jonathane, zkuste se trochu uvolnit, odhmotnit, věnujte se více duchovní stránce svého dočasného bytí.“

„Jste banda nebezpečných šílenců a psychopatů! Prásknu vás policii, jen co se dostanu z těch řemenů, co mě drží na tom lehátku!“

„Zkoušet to určitě můžete, ale asi vám trošku zkazíme radost. Abyste nám hned nevykrvácel, budeme vám muset přitlačit drobátko na tepny, pročež vás začnou končetiny poněkud brnět. A taky vás náš dvorní mastičkář namázne takovou modrozelenou mastičkou támhle z toho vědra. Je to perfektní lék tišící bolest a zastavující krvácení. Bohužel má jednu špatnou vlastnost, enormně zatěžuje játra, ale vám to už může být jedno, že ano. Stejně je máte, jak se tak dívám, zvětšená. Moc pijete, sire Jonathane.“

„Pomóóóc, vraždáá!“

„Sire Jonathane, prosím, abyste zde příliš nehlučel, znervózňujete doktora, vidíte, jak se mu chvěje ruka s injekcí. Až vás začne osekávat náš kat, pak křičet můžete, ten má v uších polyuretanové ucpávky. Ale můžete být úplně klidný, doposud každý si pochvaloval, jak skvěle funguje tahle mastička. Ta úleva od bolesti, ten její náhlý ústup, to je prý něco úžasného, všechny je to doslova excitovalo do vyššího stupně vnímání. Byli tu i takoví, kteří se u toho vzrušili pohlavně! No řekněte, není to úžasné? Ale dost řečí, začneme.“

Lord Warstacker pokývnul hlavou na menšího pořízka, ten popadl oboruční sekeru a jediným máchnutím oddělil levou dlaň s kusem předloktí od těla lorda Greendbyho. Ten zavyl šokem a bolestí. Ihned přiskočil drobný človíček označovaný za mastičkáře a připlácl na pahýl štědrou dávku tišící masti. Oddělený kus ruky popadl pomocník u váhy, převážil ho a vhodil do pytle nastaveného prvním divákem. Mezitím sekerník postoupil k druhé ruce a provedl další precizní sek. Scéna se přesně zopakovala. Pak přišly na řadu nohy. Ječení lorda Greendbyho začalo ztrácet na síle.

„Stop!“, vykřikl lord Warstacker. „Jak se cítíte, sire Jonathane?“

„To je hrozné,“ naříkal Greendby. „Proč mě tak zdlouhavě mrzačíte? Proč mi jednoduše neuseknete hlavu a pak si neosekáváte moje končetiny podle libosti?“
„Ale to byste si vůbec neužil, příteli! No neříkejte mi, že to není silný emoční zážitek! Mimochodem, teď si tu byla stěžovat partaj z prvního patra, že strašně řvete, jestli byste nemohl řvát o trochu míň, když se vám to všechno jen zdá.“

„Můj Bože, co to melete? Tohle není žádný sen! Vždyť ty posekané ruce a nohy šíleně bolí! Ve snu by mě přece nic nebolelo!“

Poslouchejte mne, sire, vám se už někdy zdálo, že máte nějaký strašlivý úraz, a přitom vás nic nebolelo? Třeba něco takového jako dnes v noci? Máte takovou zkušenost? “

„No to ne, ale zdálo se mi, že mě bolely zuby, a pak mě ráno opravdu rozbolely. Musel jsem k dentistovi!“

„Takže vy nic nevíte! Vy si to jen myslíte! Namlouváte! Přestávají vás ty sekance bolet?“

„Pomalu to ustupuje, je to velká úleva. Ta mast je opravdu zázračná.“

„Tak to vidíte, že jsem měl pravdu!“

„Prosím vás, skončete to, zabijte mě, ať to už nemusím prožívat, takové postupné mrzačení! Proč mi neuseknete jednu ruku nebo nohu naráz?“
Mmm, to jsme zkoušeli. Některé chudáky napadlo, že už je to nebaví, že chtějí žít, třebas už byli mrzáci. Takhle nemáte na výběr, co byste tu dělal, když nemáte ani ruce, ani nohy? Logicky správně nechcete žít jako mrzák zcela odkázaný na druhé, pročež nám to nebudete kazit. Jo můj prapředek sir Thomas nebyl žádný hlupák, dobře věděl, co píše. Jakákoli inovace, kterou jsme zkoušeli, byla k ničemu. Takže jedeme dál.“

Morbidní podívaná pokračovala. Kat postupoval od jedné končetiny k druhé, trefoval přesně namalované čáry, jeho pomocníci převažovali kusy masa, házeli je do pytlů přihlížejících v postupující frontě, doktor hbitě svorkoval tepny. Sir Jonathan nejdřív řval, pak jen sípal, sir Indulf nahlas chválil sekerníkovo umění, poháněl ostatní k rychlejší práci.

„Tak jak je?“, zeptal se sir Indulf, když byla dokončena postupná amputace všech končetin.

„Kdy už to skončí, proč mě tak trápíte?“, sténal sir Jonathan.

„Musíme si všichni trošku dáchnout, to víte, byla to fuška. Ale všiml jste si precizní práce našeho kata? To není kat, to je umělec,“ rozplýval se sir Indulf.

„Už nechci trpět, skončete to.“

„Přece byste se nenechal ošidit o vrcholné číslo, člověče! Osekat ruce a nohy, to umí kdejaký vandrák bez fantazie. Víte, jakou nám to dalo fušku, než jsme vymysleli, jak to udělat, abyste přežil i zkracování trupu?

„Ne, už ne! Už nechci žít!“

„Nezlobte se, ale umřít v nejlepším vás opravdu nemůžeme nechat. Nejsme žádní sprostí vrazi. Je sice fakt, že trpíte tvrdostí zákona poněkud nad míru, ale nemůžete popřít, že se o vás vzorně staráme. Tři protišokové injekce, doktor vám neustále hlídá tep a tlak, tišíme vám bolest, téměř nekrvácíte, co byste ještě chtěl? Přiznávám, že ještě příliš nezvládáme následky psychického otřesu ze ztráty částí těla, ale na tom problému intenzívně pracujeme a první výsledky se určitě brzy dostaví.

Ale abychom pokročili dále. Slíbil jsem vám, že exekuci úplně v pohodě přežijete a své slovo samozřejmě dodržím. Nastává problém, jak si poradit s devastací životně důležitých orgánů pří dalším oddělování vašeho materiálu. V tomto směru má náš doktor geniální myšlenky a naprosto zlaté ručičky. Napojíme vaši hlavu na krevní systém dvou dalších a nečtvrcených lidí jednoduchým připojením jejich krevního řečiště na vaše krkavice. A abyste se nám nerozsypal, přimáčkneme vždy řez na trupu takovou speciální deskou, která bude držet vnitřnosti tam, kde patří. K resekci už nebudeme používat sekeru, nýbrž takové zvláštní velké trojbřité nůžky, jejichž pomocí budeme odstříhávat plátky podle dosavadního parametru, tedy co plátek, to libra.

„Proč mučíte lidi tak otřesným způsobem?“

„Člověče, jaképak mučení? Vy si myslíte, že v nějaké nemocnici by se k vám chovali líp? Houby s octem! Byl byste tam jen kus, číslo, výkaz pro pojišťovnu, poukázka na peníze. Proberte se! Skutečnou péči zažíváte teď a tady! My se vám věnujeme, my se o vás staráme jak o vlastního, my vás potřebujeme! A vy to neumíte ani ocenit. To mne uráží!“

„Nechci, abyste na mně dělali své pokusy. Chci důstojně umřít.“

„Chlape, jaké umírání? Vždyť se vám to všecko zdá! Slyšíte mě? Haló! Neomdlívejte!“

Hmm, omdlel…

Možná, že dokonce i umřel...

Zvláštní člověk…

A ta játra měl opravdu nadranc.

Luděk Olšový