Příjemně znavený dopolední ohnivou diskuzí na ACZ jsem se zamyslel do netušené hloubky, zda mám ke svačince dorazit zbytek uzeného bůčku z lednice a zalít ho svátečním, to znamená plnotučným pivem, anebo jít nakrmit psy a při tom protáhnout své zhuntované tělo. Nakonec vyhrála povinnost. Popadnu kbelík s dávkou granulí a vyrazím za spřátelenými čtyřnožci. Postupně je vyzvednu ze zahrad jejich páníčků a zamířím do nedalekého čarokrásného koutku rozkvétající přírody.

Vypůjčené trio šelem hbitě vyrazí po známé trase s divokým štěkotem, jen starý Car, můj vysloužilý černý Groenendal, důležitě poklusává přede mnou, občas se ohlédne, jestli opravdu chápu, že on je tady vedoucí a důstojně dává najevo opovržení nad dovádějící psí omladinou, co se honí v trávě a rafe se vzájemně do hýždí, ohonů a uší.



Pomalu projdeme po břehu říčky do kotlinky na úpatí Beskyd, proměněné prací čtyř generací nadšených zahradníků v pohádkový kout. Malá botanická zahrada v plném rozpuku jara dovede okouzlit každého, kdo dokáže vstoupit a zastavit se, rozhlédnout se, nadechnout se, zaposlouchat se.

Omámený stojím před růžově bílou prastarou sakurou, rozpraskaný černý kmen je tak hustě obsypaný květy, že je z něj vidět pouze kousíček u země. Krása obrazu žije jeden jediný týden v roce, snad právě proto je to divadlo tak působivé, že se sem rok co rok vracejí stovky lidí k návštěvě této zahrady hor.



Nohy se samy rozběhnou po rašícím trávníku, plíce žádají kúru ze všech nejpříjemnější a nejúčinnější, co nádech, to jiná vůně. Pěnišníky, levandule, jalovce, cypřiše, desítky druhů rozvitých květů, bujících travin, planoucích keřů, majestátních stromů, pěstují je zapálení lidé po dlouhé desítky let.

Oběhnu jedno kolečko kolem velkého palouku a neodolám. Skopnout trampky, triko dolů, běžet jen tak, naboso, vychutnávat proud chladivého vzduchu, prosyceného silicemi, vodní párou stoupající z porostu, vnímat doteky chladivého trávníku, zažívat tady a teď příchod jara, zrod nového života.

Tělo startuje k dlouhému běhu, endorfiny uvolňují ztuhlé svaly, bolavé klouby, další a další kruhy, psi už po každém oběhnutí zastavují a vrhají se do vod malého rybníčku, chlemtají vodu, aby vzápětí vyběhli za mnou, snaží se mne co nejvíc zamokřit vytřepáváním vody ze svých kožichů.



Přepínám mysl do doby útlého dětství, vzpomínám na pár procházek tímto pohádkovým místem se svou babičkou, „tou druhou, českou“, kterou jsem vídával jen velmi zřídka. Prvorepubliková absolventka učitelského ústavu, dáma s opravdovým šarmem a skutečnou noblesou, drtila všechny a vše okolo svými encyklopedickými znalostmi, také zručností mistra devatera řemesel, uměním kreslit či udělat hračku z listu papíru. Dokázala se mnou chodit těmito místy dlouhé hodiny, zasvěcovat mne do názvů, užitných a léčivých vlastností všech těch rostlinek okolo. Kytky mne tenkrát nebavily, ale bál jsem se babiččina přísného studeného pohledu přes kostěné brýle, a věděl jsem, že pokud budu věrně opakovat ty podivné zvuky přináležející k té které rostlině, nemine mne sladká odměna v podobě domácího koláče, a až dojím a poděkuju, babička sejme brýle, její pohled se stane teplým, dva kousky ledu se náhle promění ve dvě chrpy zalité sluncem, přivine mne k sobě…



Konečně brzdím, snažím se popadnout dech, čoklové na tom nejsou o mnoho lépe, Car se sotva vleče, to tam je jeho sebevědomí vůdce výpravy.

Ještě pár shybů na větvi vejmutovky, pak spláchnout pot v potůčku, obout boty, obléknout triko, vydat se zpátky do civilizace.



Sváteční pocit rázem vyprchá pár stovek metrů od ráje na zemi, když náhle zařve motorová sekačka v jedné ze sterilních zahrádek satelitního městečka „Nuda A Prachy“.

Vítej na Zemi, říkám si hlasitě.

Zpátky na značky, rezonuje mi v hlavě povel z hromadných nácviků spartakiád.

Zpátky do své ulity, dodávám. Zhrubnu tak, jak vyžaduje okolní namachrovaný a vzteklý svět.

Od ledu tasím uzený bůček a nezbytné pivo, rozvalím se u kompu a čekám. Usrkávám pěnu, klávesnice se mění v samurajskou katanu, pohrávám si s její rukojetí, sleduju hru světla na jejím ďábelském ostří, číhám na tu správnou příležitost, abych ze zálohy setnul prvního ubožáka, na kterého narazím v hloupé diskuzi na ACZ.

Luděk Olšový