Zastavení první, kterýsi den července roku 2013

Je půlhodinka po poledni a slunce roztápí vzduch na 38°C ve stínu. Vyčerpaný neuvěřitelným vedrem a naprostým bezvětřím se vykulím z kabiny kamionu na vařící asfalt, jeho sálající odér připomíná zapnutou mikrovlnku s vybuchlým spáleným mlékem, připlazím se do těžce zánovního hausu na klimatizovaný dispečink před branami metalurgického kolosu. Dáma s fialovou hřívou a ve fialovém mini, nafrněná fena za okénkem, bez odpovědi na můj pozdrav po chvíli zabrblá:

„Co máte?“

„Hromadu fošen,“ poslušně hlásím, do okénka jí devótně přisunuju „malé techničáky“ od soupravy a dodací list, diktuju jméno, příjmení, číslo občanky. Po chvíli vyjede z tiskárny vstupní lístek, podá mi ho, aniž by ke mně otočila hlavu.

„Ééé, mám takový malý dotázek, mladá paní,“ snažím se být co nejúlisnější, „ po vyložení dřeva bych měl nakládat na válcovně železo. Nemohla byste mi rovnou vypsat ještě vstupní lístek na naložení?“ Vtírám se jak Pitralon.

Otočila ke mně konečně hlavu. To sis dovolil moc, čtu z ledově chladného pohledu predátora přes skla módních brýlí. Vůbec bych se nedivil, kdyby skla nebyla dioptrická, seknou jí a ona to ví. „Si pak přijdete znovu,“ procedí, jako by přes sevřené zuby lisovala domácí špagety.

„Ne, nemohla,“ řeknu si pro sebe, bez dalších slov popadnu doklady a mizím v autě, než si to dotyčná rozmyslí a zašlápne mě svým patnácticentimetrovým kramflíčkem jak obtížný hmyz.

Stačila hodina jindy nepříliš namáhavé práce okolo vykládaných fošen, abych se zbavil veškeré vody i energie, úplně mokrý se dopotácím zpět do chladu dispečinku, fialový ďábel popíjí koktejl s kousky ledu a šlechtí si výstřih.

„Ještě jednou dobrý den, tak jsem zpátky, třikrát uvařený a třikrát upečený,“ bodře hlaholím a cpu fialce papírek s číselným kódem pro nakládku. Pohlédne na něj, jako by na okénko přihopkal skokan hnědý, obalený dvojitou dávkou slizu.

„…chn, čáky.“

„Éé, co??“

„Techničáky, ste neslyšel?“

„Jo, jo, slyšel,“ marně doluju zpocenou rukou přilepenou peněženku z kalhot zcela promočených potem, „ale já jsem vám je dával ke kontrole před hodinou a zrovna teď jsem vyjel z brány železáren, takže není problém, v kompu vám to určitě bude sedět,“ zmateně blekotám a cloumám zoufale kalhotami. Dáma s hnědou hřívou a v hnědém mini u protějšího stolu si přestane upravovat výstřih a posune na nose brýle, aby dobře viděla na toho ničemu, který se s nimi odvažuje diskutovat.

„Přilbu, reflexní vestu, dlouhý rukáv,“ recituje zkamenělá lila hříva předepsané součásti pracovní výstroje, které má právo kontrolovat před udělením vstupu, pohled neustále upřený kamsi daleko za monitor počítače. Odpouštím páru. Její požadavek znamená půlkilometrovou procházku po roztaveném asfaltu k autu a zpátky.

„Chcete vidět to, co jste mi kontrolovala před hodinou,“ ubezpečuju se. Nulová reakce. Chce boj, má ho mít. Přemýšlím, která válečná píseň by se aktuálně hodila. Asi pochod „Přes spáleniště, přes krvavé řeky, pluk za plukem jde neochvějně dál…“

Konečně se připlazím zpátky, boty obalené žhavým asfaltem, vpadnu do chládku kanceláře, pot ze mne stříká jak z kropicí konve, mrsknu do okénka igelitku. „Tak jdem na to.“ Fialová srnka zapíná předvolbu číslo tři – úsměv anděla, zpitá vítězstvím mi podává papír, „tak, pane, můžete jít nakládat.“

„Ani náhodou, chtěla jste kontrolovat, tak budem kontrolovat.“

„Ale já už nechci kontrolovat,“ syčí fialová mamba.

„Vy jste mě poslala pro tašku hader jen tak, jo? Tak mi dejte telefon na vašeho šéfa, budu si stěžovat, že mě tu šikanujete.“

„Pane, my si můžem kontrolovat, co chcem a jak chcem a nemusíme si pamatovat nikoho, kdo tu prošel před hodinou, tady projde tři sta lidí za směnu,“ útočí z boku hnědá hříva. Dva na jednoho, to je konečná, začíná totální válka.

„Vy si nemůžete dělat, co chcete ani náhodou, v kompu máte všechny moje vstupy do firmy tři roky zpátky a jestli to nezvládáte najít nebo se vám tahle práce nelíbí, můžete odcválat na pracák, rád si tu sednu místo vás,“ vypálím těžkou podpásovku přesně na rozkrok. Dvě jedubaby na jednoho zchváceného a přehřátého nešťastníka, to psychicky prostě nezvládám. Dámy ovšem taktéž.

„Co vy si vůbec o sobě myslíte?“ zaburácí hnědá startující stíhačka.

„Jen to nejlepší, na rozdíl toho, co si myslím o vás,“ zahajuju kobercový nálet, „a chci tu kontrolu, jinak bude zle.“

Zle už dávno je, Modřina mezitím zplihla, teď jen sedí, vší silou se drží stolu, viditelně zatíná zuby, svaly na lících poskakují tam a zpět, evidentně bojuje s nezvladatelnou touhou vyskočit, rozmlátit na cucky přepážku, co nás dělí, a vyškrábat mi oči. Přesto ji hodlám dorazit. Sypu jí z tašky přes okénko na stůl ochranné pomůcky. V divoké změti se tam válejí umaštěné rukavice, zaprášené pracovní boty, ukoptěná reflexní vesta, zapatlaná blůza, z přilby stéká na lejstra můj pot. Doteď výřečná hnědá minisukně oněmí. Beru postupně věci zpátky, každou okomentuju, pečlivě protřepu, neméně pečlivě otřu o pultík u okénka, takže za chvíli vypadá, jak by se po něm prošla polovina zaměstnanců železáren. Psací stůl fialové dračice na tom není o moc líp.

„JEĎTE NAKLÁDAT!“, hřmí od umolousaného stolu. S atomovkou pracovních bot fialová medvědice zjevně nepočítala.

„Vás si budeme dobře pamatovat,“ snaží se o vyhrůžku hnědá lvice. Zní to přesně jako – já tě zabiju, ty zk********!!!

„V to pevně doufám,“ kontruju.

Chci prásknout dveřmi. Nejde to, je na nich namontované Brano, co kdysi dávno, za socíku, zavíralo samo.
*****
Zastavení druhé, o osm hodin později, o sto kilometrů jižněji, o pět stupňů chladněji

Zbavený nákladu železa bloudím v uličkách periférie krajského města a tajně doufám, že navigace vedrem nezblbla. V cestě mám můstek, na který bych váhal najet i s osobákem, ze zbytků asfaltu trčí zcela shnilé zábradlí, místo betonových obrubníků vrcholky dvoumetrových kopřiv, asi se jim v korytě vyschlé strouhy moc nelíbí a chtějí ven. Bezradně vystoupím, provádím rekognoskaci terénu pěšmo.

„Jedete do lisovny?“, znenadání se zjeví v kopřivách hubený týpek ala Ghándí v plavkách a kristuskách. Trhnu sebou, hmatám v kapse po klíčích od auta, v pořádku, mám je u sebe.

„Jedete správně,“ štěkne a rozplyne se kdesi na pěšině ve vrbinách. Nelhal. Lisovna tam opravdu je. Taková ta naše, česká. Zmodernizovaná vilka s kancelářemi a obřím akvárkem, tři mašiny ve dvou průmyslových stanech, v nich maká pět ženských průběžně pečených ve vlastní šťávě, seřizovač houpá nohama u lednice. Nahlásím se k ranní nakládce, přemýšlím, kde se utábořit na noc.

„Tady nezůstávej, nedaleko bydlí parchant, co kšeftuje s naftou a krade rezervní kola.“ Aha, Ghándí má posilu, parťák má kraťasy a pivní mozol, táhnou jak soumaři dvoukolák s plastovými barely, plnými spadaného ovoce. „Otoč se a pojeď za námi, o tři ulice dál je firma s nočním hlídačem, za pivo ti přihlídne na auto,“ vnucují se Laurel a Hardy na moravský způsob. „Je tam dost místa na zaparkování, v pohodě se tam otočíš, my ti ukážeme, abys do něčeho nevrazil. A jsou tam tři pouliční lampy,“ lámou mě dál. Nevěřícně hledím na zarostlé obličeje postarších chlápků, občas jim chybí nějaký ten zub, oblečení nesvítí zrovna novotou, zpocení a špinaví jsou stejně jako já. Říkám si, proboha, na koho jsi to zas kápl? Jdu hodit oko na doporučený kemp. Nelhali.

Odcházím zpátky k autu, když ten tlustší, Hardy, jen tak mimochodem prohodí mezi řečí, že za chvíli budou grilovat, ať dojdu na jedno orosené. Kdepak, nikam, říkám si, poděkuju za pozvání a jsem pevně rozhodnutý nehnout se od auta ani metr. Jen zacouvám na vyhlédnuté místo, kývá na mě další exot v tílku a trenclích. Na zádech táhne předlouhý řetěz, připomíná zbloudilého burlaka, beze slova se dere pod návěs a poutá k sobě rezervní kola. „Míra zas utře hubu,“ pochechtává se, pak povytáhne trencle nad pupek: „Jaryn říkal, ať tě dovedu, že abys nebloudil,“ táhne mě přes polorozpadlý plot na zarostlou zahrádku mezi domky. Začínám se trochu bát, nervy brnkají jak struny na cimbálu. Pak se v houstnoucím šeru zjeví další branka a za ní dřevěná chatka s krbem a posezením. Připadám si jak v pohádce O perníkové chaloupce, málem zkouším, jestli to stavení fakt není z perníku.

„Pojď dál,“ zve mě Ghándí - Laurel, „vem si pivko z jezírka, posaď se u nás,“ ukazuje na čestné místo u krbu s udírnou, zachovalý kožený ušák. Jen dosednu, přilítne tele, kříženec dogy a rotvajlera, omyje mi obličej a rozhodne, že budu pro tento večer jeho rohožkou. „Mufe, táhni,“ rve ze mne metrákovou bestii za ocas Trenclák. Čekám, že si ho za to Muf dá jako předkrm, ten je ale úplně klidný. Jen Trenclák pustí vodítko - ocas, hupsne zpátky, snaží se mi aspoň zlomit nohy hlavou. „Chce drbat za ušima,“ překládá Trenclák z psí řeči.

Přichází Hardy - Jaryn, odtáhne znovu Mufa za ocas o metr dál, na kolenou mi přistane tác s kupami míchaných vajíček se šunkou a na drobno nasekanou nivou, mísa s rajčatovým salátem, vše pro vojenskou četu. Později přijdu na to, že uvnitř kopců jsou schované topinky. Poznámku, že jsem se k nim nepřišel najíst, Jaryn ignoruje, cpe mi krajíc rovnou do ruky a rozpráví, že taky jezdil po světě velkými auty. Trenclák s Ghándím střídavě lisují mošt a chystají do alobalu maso k rožnění. „Budem mít nakládané kuřecí s bramborem a domácí papričky,“ chlubí se a cpou mi na tácek část svého přídělu topinek, „ber si, máme dost.“ Pomalu začínám chápat, jak se cítí husa na krmníku.

Přes plot volá sousedka, Jaryn má návštěvu. Dojednává brigádu pro tři chlapy při zateplování půdní vestavby, pak ho ještě volají, aby se domluvil s dalším kamioňákem, který ztratil orientaci ve spleti uliček. Bludný Holanďan je Bělorus, zaskočený naší kulometnou ruštinou. Malujeme plánek, jak se dostat k firmě, pak pomalu kráčíme horkou nocí zpět ke krbu.

„Hele, Jaryne,“ osměluju se, „ti dva tvoji kámoši…“

„To jsou bezďáci, mám je na svojí zahradě. Tak trošku se o ně starám, oni jsou takoví, no…“

„Pomalejší, že?“

„No, asi tak…, ale do práce jsou jako draci.“

„A proč jsi přestal jezdit?“

„Přišla krize a firma šla do kytek i s výplatami. Zůstalo mi tam viset přes sto tisíc. A nesplácené půjčky, soudy, exekuce, však to znáš. Těžce jsem se z toho vyhrabával, taktak jsem zachránil domek, pak jsem narazil na tyhle dva a zjistil jsem, že spolu jsme schopní si vydělat víc peněz, než v normální rachotě. Děláme na stavbách, sbíráme šrot, z opuštěných zahrad si berem ovoce, vypálíme to a prodáme, kluci umějí sehnat jídlo skoro zadarmo, a hlavně nekrmíme tuhle cochcárnu daněmi, z toho mám největší radost. Platíme jen zdravko, než budem mít nárok na důchod, bude tahle země stejně úplně vykradená a nikdo nedostane ani korunu,“ vysvětluje mi svou životní filozofii Jaryn.

„Chlapi, povykujte trošku potišejc,“ snaží se nás přeřvat sousedka, „je jedenáct a jste slyšet až na ulici, lidi si budou stěžovat. Laurel v plavkách vypíná rádio, Trenclák přestává hulákat na Mufa, jen Jaryn si dovoluje chabě odporovat: „já možu, já su voblíbené.“

Nastává čas rozloučení, ráno musím vstávat. Trio mi potřásá pravicí, pod paži mi cpou láhev čerstvého moštu a alobal s urožněným nakládaným kuřecím. „Kdybys k nám zas přijel, určitě dojdi na kus řeči,“ už zas huláká nahluchlý Trenclák.
Nevím, co odpovědět.

Stydím se sám před sebou, že jsem dnes ztratil víru v existenci dobrých a upřímných lidí.

Luděk Olšový