Ležel ve stínu olšin na břehu rybníka, okusoval šťovík a nechal plynout majestátní bílá oblaka ve své duši stejným směrem, jakým se ubíraly na své pouti po zemi.

Ve vodě řádili výrostci, po louce se honily menší děti, u kiosku stála fronta na pivo.
"Svobodnickéj, ber si to," zahulákal znenadání nadporučík s baterií kelímků v rukou.
Pohárky z voskovaného papíru byly posety krůpějemi, chtěly vyklouznout z rukou. Upíjel smetanovou pěnu, hleděl chvíli na mraky, chvíli do kelímku.

Před očima se mu objevil krajáč domácího mléka s tlustým kožichem smetany podobné pivní pěně.

Krůpěje na kelímku se změnily v krůpěje potu a slz prolitých kdesi daleko odsud, v havířské kolonii blízko vysoké haldy hlušiny. Zatoužil po nich. Po drsných dlaních obyvatel kolonie, po jejich obhroublém jazyku, kterým proklínali, velebili, svatořečili.

"Co nic neříkáš?", ptal se nadporučík a šel pro další várku kelímků.
Pro další várku slz.
"A co jako, mám tu brečet?"
Zbyly mu ještě nějaké slzy?
Polkl s nesmírnou námahou, myslel na to, že v malém domečku pod ostravskou haldou na něj nikdo nečeká.
Má se ještě někdy vrátit?
Pot a slzy vábí a zároveň odpuzují.
Krvavé slunce políbilo blízký les, svět se utápěl v přízračném moři rudého světla proloženého nekonečně dlouhými černými stíny.
"Svobodnickéj," hulákal velitel, "konec vegetu, musíme jet!".
Pomalu zvedl samopal, nasadil zásobník a natáhl závěr.
"Co děláš, vole?", zareagoval nadporučík.
"Drrrrrt," napodobil zvuk dávky, zacvakl samopal do držáku v kabině auta, nastartoval. Jel, jak to šlo nejrychleji. Brzy se setmělo, světlomety ohmatávaly šumavskou cestu a Tatra letěla lesem jak noční pták s vypoulenýma očima.
"Na co myslíš, když takhle potmě jančíš? Chceš skončit na hřbitově?“, volal vztekle nadporučík zapřený do sedačky, jeho ruce křečovitě svíraly madlo.
"Kolik nábojů by vyšlo z laufu," kývl hlavou k samopalu se zásobníkem, "kdybych si to chtěl nasypat dávkou do palice," odvětil.
"Ani jeden, zabiješ nás v týdle kraksně! Zpomal, blbče!"
"Pozor, přijde majstrštyk," upozornil. Škubl volantem vlevo a trhnul ruční brzdou. Tatra se otočila smykem čelem vzad, nadporučík sjel na podlahu a ze schránky pod přístrojovou deskou vypadly tři ostré náboje.
"Podle mě ne víc, než tři. Ty tři, které spadly na podlahu." Sebral je do ruky. „Už je tu mám nachystané."
"Kurva, já tě dám zavřít," bublavě chrčel nadporučík z podlahy Tatry. Z naraženého nosu mu crčela proudem krev. „Ty v té base zdechneš! Počkej, až se dostanu na nohy!"
"A není to jedno, náčelníku?" zeptal se. „Pojďte se podívat na hvězdy. Co proti nim zmůžou dva zelení šašci. A můžou mít ostrých, kolik chtějí."
Vyklouzl z kabiny, zapálil si čardu a hleděl nahoru do nebe posetého hvězdami.
Nadporučík zaklíněný na podlaze se s hekáním pomalu plazil za ním, pak se namáhavě zvedl a opřel se o kapotu, hlavu s kusem čisticí vlny u nosu převrátil vzad.

„Co furt hledíš na ty hvězdy? Jsem si tě všiml už včerejší noc, když jsme dokončili vagónování chemické roty…“

„Víte, náčelníku, mě fascinuje ten nebeský řád, jak tam ty hvězdy rotujou po přesně určených drahách, a tak. A teď si představte, že mimo ten řád do toho vlítne nějaká kometa nebo meteor a udělá tam binec a buď to nějak přežije, nebo shoří…, co je podle vás lepší, běžet navěky po předurčené dráze, být tím jedním maličkým kolečkem v systému, anebo udělat něco nečekaného, co všechny překvapí, zaskočí, vy najednou zazáříte, prosvítíte celé okolí jak rentgen až do morku kostí a ukážete všem okolo tu skutečnou pravdu, i když pak třeba na to doplatíte?“

„Hele, svobodnickej, já byl taky taková kometa. Proto mi je jednačtyřicet a jsem teprv nadporučík, co ostatní bejvaj v pětadvaceti, rozumíš? Tam nahoře není nic jistýho, žádná skutečná pravda. Silnej požírá slabšího, jeden zlikviduje druhýho gravitační silou nebo ho spálí, žádnej věčnej řád neexistuje. To jen my žijem moc krátce, takže ten boj na život a na smrt moc nevidíme. Je to stejný, jako bys hleděl na fotku, chápeš? Za svůj život vidíš jen jediný obrázek, zlomek, záblesk z celé věčnosti. A jestli chceš vocaď zdrhnout za kopečky, tak na to zapomeň. Na čáru je to padesát kiláků a tam tě bude honit rota vycvičenejch chlapů se psama, který tam znaj každej kámen. Je to asi šest roků, co zkusili řízci projet na druhou stranu tankem. Taky to bylo při vagónování techniky, jako dnes v noci, taky měli ňáký střelivo, ale ne pitomý tři náboje do samopalu. Kam si myslíš, že dojeli?“

„Myslíte si, že když takové nebeské těleso jednou opustí tu svou dráhu, že by se mohlo na ni ještě někdy vrátit?“

„Nikdy. Už ňákej starej Říman nebo Řek napsal, že dvakrát do stejný řeky nevstoupíš. To platí pro člověka i pro ty hvězdy.“

Bezmyšlenkovitě páskoval do zásobníku náboje a zase je vybíjel zpět. Myslel na to, jak málo stačí, aby se vydal po nepředurčené dráze. Nasadit zásobník, natáhnout závěr, položit prst na spoušť. Tisíckrát nacvičované pohyby - nasadit, natáhnout, položit, raz, dva tři… Prst narazil na nadporučíkovu dlaň, svírala zbraň tak, aby se ke spoušti nemohl dostat.

Teď a tady ne, svobodnickej, nemám zájem běhat půl roku od výslechu k výslechu, rozumíš?
„Já…“
„Hele, v klidu vytáhni ten zásobník, nezapomeň na náboj v hlavni a podej mi to, jo?“

Pomalu, jak ve zpomaleném filmu prováděl to, co chtěl nadporučík, cítil, že se vrací na dráhu, po které se pohyboval doposud, mrazení v podbřišku pomalu odeznívalo.

„Tak, svobodnickej, a teď spolu uděláme dohodu. Tyhle tři náboje dávám to týdle kapsy. Správně bych tě měl nahlásit prokoušovi, ale jsem v armádě už dost dlouho na to, abysem věděl, že si do hodiny seženeš další munici a tu palici si stejně ustřelíš, když budeš chtít.“

„Já…, nikdo by za mnou nebrečel. Nikdo takový už není.“
„Podívej se, v životě se ti posere strašně moc věcí a ty za to většinou ani nemůžeš, ale když třeba píšeš něco do sešitu a zprasíš jednu větu, odstavec nebo třeba i celou stránku, je lepší jen otočit list nebo rovnou celý sešit zahodit, co říkáš?“

„Víte, já nemám žádné příbuzné a jediná holka, co…“

„No to je jasný! Zas baba! Hele, nech to spát, svobodnickej, všichni jste si přitáhli z civilu kopec problémů. Já vždycky každýmu říkám, nech to spát, civilní problémy na vojnu nepatřej, tady je jinej svět. Vodkruť si vojnu a když v pohodě zmákneš ty dva roky, civilní problémy se vyřešej samy. A ženskejch, co ti rády podržej, jsou milióny, najdeš si jinou, lepší. Todlecto zažívá každej druhej, co přijde na vojnu, to je úplně normálka.“

„Když já se nemám z vojny kam vrátit.“

„A to si myslíš, že seš jedinej? Proč myslíš, že tady trčím já? Věčnej nadporučík! Hele, uděláme to jinak. Ty potřebuješ bejt zaměstnanej, abys neměl čas vymejšlet ptákoviny. Kde ses naučil jezdit? Ty už máš něco naboucháno z civilu, viď?“

„Rok před vojnou jsem jezdil na rekultivaci hald.“

Jestli chceš, zařídím ti převelení k ženistům, k našemu praporu. Budeš jezdit až do zblbnutí. Výstavba a údržba vojenských objektů, minimum pakárny a buzerace, spousta dní mimo kasárny. Odkroutíš si zbytek vojny a ještě dostaneš peníze navíc jako stravné. Dost peněz na to, abys už nemusel cpát kabanos, guláš z konzervy a sekaný potrubí, anebo aby sis něco našetřil do civilu. Budeš se mít dobře a já budu mít konečně jednoho normálního chlapa. Co ty na to?“

„Myslíte, že by to šlo?“

„Všecko jde, jen musíš chtít. A musíš pro to něco udělat. Hele, ztratili jsme tu už dost času, nestihnem příjezd vlaku s technikou. Pojď, jedem. A víš, co? Sedni si vedle, rád se po čase svezu sám. Vezmem to zkratkou po tankové cestě kolem střelnice, tu neznáš, doženem tam patnáct minut z toho, co jsme tu prokecali.“

Naskočili do kabiny, motor zakvílel, Tatra se znovu rozletěla lesem. Ujeli asi tři kilometry, pak odbočili na nezpevněnou cestu rozježděnou pásy bojových vozidel, výtluky se postupně měnily v obrovské jámy a krátery, auto se potácelo a zmítalo jak malá loďka na rozbouřeném moři, světla střídavě mířila do nebe a do špinavých kaluží pod sebou. Nadporučík s rutinou kličkoval mezi největšími proláklinami, uhýbal velkým kamenům, s jistotou určoval směr cesty. Zastavil je až potok, který při nedávné povodni podemlel břeh v místě brodu. Namísto mírného výjezdu z koryta hleděli na metrový zlom.

„Do prkvančic,“ zaklel nadporučík, „musíme kilometr zpátky a pak cestou vpravo po vrcholu nad střelnicí, jinak to nestihnem a bude průser.“

„Nemají dnes tankáni noční střelby?“

„Ti střílejí na opačnou stranu, neboj.“

Znovu vyrazili do tmy, odbočili na náhradní trasu, vyjeli krátké stoupání. Nadporučík zastavil, vypnul motor. Po chvíli ucítili podivné žuchnutí, jako když spadne na zem obrovský pytel brambor, vnímali vibraci země, jak se otřásla po zásahu tankovým granátem.
„Cítils to, svobodnickej? Jo, tankový kilo dovede nadělat pěknej mazec. A to je jenom cvičnej granát.“

„Jste si jistý, že jim nevjedem mezi terče?“

„Snad se nebojíš? Vždyť jsi chtěl ještě před chvíli umírat!“, chechtal se nadporučík. Znovu nastartoval, auto prudce vyrazilo. „Uděláme takové maličké vybočení z určené nebeské dráhy, pojedem necelý kilometr těsně pod hřebenem. Ta cesta vede po hranici střelnice. Ty můžeš kontrolovat, jak jsou tankisti úspěšní, uvidíš v protější stráni, jak zhasínají terče.“

„Nevidím vůbec nic, všude je tma jak v pytli.“

„Že by už měli odstříleno? To je nesmysl. Leda že by udělali změnu a šli střílet bigoši.“

Minuli tabuli označující konec území střelnice, nadporučík opět zastavil, vypnul světla, vystoupil a šel si prohlédnout z nedaleké vyvýšeniny celé údolí. Srpek měsíce a hvězdné nebe nestačily osvětlit terén tak, aby mohl něco zahlédnout. Zdola doléhalo hřmění motorů, v konturách svahů nebylo vidět žádný pohyb. Krucipísek, co se jen mohlo stát?

„Svobodnickej, sedej za volant, teď už nemáš co zkazit, pořád rovně z kopce až do vsi a dole na první křižovatce vpravo k nádraží.“

Svobodník nastartoval, rozsvítil světla, Tatra vyjela z vysokého křoví na mýtinu. Okamžik na to oba muži viděli, jak přilétají zelené trasírky odkudsi z údolí a zarývají se do svahu těsně před kapotou auta. Než stačili jakkoli zareagovat, střely z rychlopalného kanónu spřaženého s těžkým kulometem rozcupovaly v půlvteřině kabinu auta i s jejich těly na pár beztvarých cárů.
*****
O kilometr dál se střelec v bojovém vozidle pěchoty radoval jak malé dítě. „Kluci, máme to, všecky terče na první šup! Opušťák je jistej! Konečně na chvíli z té zelené pakárny!“

Velitel vozu sundal rádiová sluchátka: „No, já ten pocit rozhodně nemám, z řídící věže mi hlásili, že jsi sundal cíl, který ti oni nerozsvítili. Mám dost blbé tušení, kámo, že jedem v parádním průseru.

Luděk Olšový