Rodinná rada se za mými zády tajně usnesla, že společně strávíme den v podzimních Beskydech. Účast jak za komunistů – dobrovolně povinná, omlouvá se jen účast na vlastním pohřbu. Mne pasovala do role vůdce výpravy, oznamuje mi to delegace čítající kompletní sestavu nezbedných potomků – to jest oba dva, a já čichám zradu. Lákal jsem je totiž do lůna hor již několik let zcela marně. Žena se zatvrdila ihned potom, co zjistila, že ani pilné chození po těch nejvyšších vrcholcích jí nedopomůže k vosímu pasu, syna doposud zajímaly z přírody jen ty předměty, které bylo možno obratem zpeněžit, a dcera dává průběžně najevo okázalý odpor ke všemu, co nějakým způsobem projevuje známky života, včetně jí samé. O veškerém okolí prohlašuje, že je příliš slizké nebo příliš chlupaté, sebe pak považuje za nepodařený hybrid, neboť neměří dva metry, neváží čtyřicet kilo i s postelí a nemá prsa číslo šest.



Jímá mne podezření, že se jedná o jakési spiknutí a v dobré víře, že se rodinka zalekne, navrhuju výstup na Suchý vrch. Po dlouhém hřebeni vede státní hranice s Polskem, takže je potřeba se otravovat s dokladem totožnosti, k vrcholu vede strmá cesta plná balvanů a na trase se nenacházejí žádné občerstvovací stanice, což odrazuje drtivou většinu turistů, zejména pak uřvané hulváty z ostravsko-karvinské aglomerace, starousedlíky jednotně nazývané „kurviňocy“. K mému údivu zavládne v mužstvu nadšení a já si až po chvíli vzpomenu, že jsem jim kdysi při lákání na horskou túru líčil v růžových barvách idylickou chatku kousek od vrcholku na polské straně, vzornou obsluhu, naprosto skvělý jablkový koláč a nešizenou zrnkovou kávu za směšný peníz…

Zasnil jsem se a vzpomněl na dobu, kdy hranici ještě hlídali protivní socialističtí Pé Esáci a neméně otravná Straź graniczna. Se střídavým úspěchem jsem pronikal na polskou stranu, abych si zajezdil na polské sjezdovce vybavené tehdy ojedinělým kotvovým vlekem a pak po cestě zpět poseděl u horkého piva v útulné chatičce, kde se mě copatá plnokrevná Zosia ptala – jesteź ulubiony w jazde na nartach – a já kýval hlavou jako oslík. Pak jsem jí tvrdíval, že se rád procházím kolem hranice s motorovou pilou, a když byla probírka lesa hotová, tak s košíkem na houby, a taky s bandaskou na maliny, nemotorně jsem předstíral, že uhýbám před jejím měkkým a pružným tělem i před pohledem tmavě hnědých očí s dlouhými řasami, tak dlouhými, že mi dělaly kolem nosu průvan a vířily vůni jejího pižma s podtónem citrónového parfému. Zápasil jsem s horkým klínem, neskutečně kulatým pozadím a úžasně vyvinutým popředím, líbal vlahá ústa a čichal tu její vůni lesa…, ach Zoško bláznivá, nikdy jsme doma neměli tolik zavařených borůvek a ostružin, rabovala jsi pro mě polské lesy jak havíř uhlí v nízké sloji…

Ještě že do hlavy není vidět...

Tatíííí, už síííí? – probírá mne ze vzpomínek šílené zaječení a po schodech se žene stádo mustangů. Aha, tak ne koně, to jsou potomci, poslední totiž zamyká a nese ruksak se špajzem, takže to odskáče čerstvě inaugurovaný horský vůdce. Dorazím polooblečený na chodník před domem, tupě civím na podivnou trojici. Sněhulák zabalený do nějaké strakatiny, zabiják z S.A.S. ve zkrácené verzi i s čínskou atrapou samopalu a zelenočerným šrafováním na lících, podivné individuum, které se zřejmě na krátký čas dostalo do pracek nějakému následovníkovi Picassa v době vrcholícího deliria tremens. Po pěti minutách bádání zjišťuju, že ten obživlý sněhulák je moje žena navlečená ve všech svetrech a bundách, co měla k dispozici – si řikal, že hen tam na vrchu bude kosa - odmítá se zbavit čehokoli, byť jen posmrkaného kapesníku. Snažím se alespoň odzbrojit malého Robocopa, se samopalem to ještě jde, baterky jsou stejně před kolapsem, ale zdemontovat půlmetrový rezavý kinžál z opasku dá docela fušku. Vyměnil ho prý za rozbitý model F-117 Night Hawk, co už jsem nechtěl znova slepovat, a nefunkční autíčko na setrvačník. Po kom má ten kluk šmelinářské geny? Vysvětluju mu, že opravdu není potřeba chodit do lesa s tureckou šavlí, protože jsme dva pořádní chlapi a máme trénované pěsti, načež klučík vytáhne z kapsy sáček se svačinou a žádá, abych mu pěstí rozřízl napůl housku. Soptím, ženská část výpravy se demonstrativně otáčí zády a podivně potřásá rameny. Určitě ho navedla mladá. Chvíli zápasím s chutí utrousit poznámku k jejímu příšernému exteriéru, dokonce se rozhlédnu, jestli někde ve křoví nečíhá švagrová, která by mě za to ihned obdařila přednáškou na téma, jak takovým kritizováním ohrožuju rozvoj osobnostní integrity dospívajícího jedince, ale pak si připomínám, že pro dnešek jsem si dal závazek, že budu hodným, chápavým, moderním taťkou, ignoruju ten pochodující abstraktní obrazec a vyrážím směrem horám. Kluk ne a ne přestat fňukat a mlít cosi o zničené celé sobotě, zabere až obsáhlé vysvětlení, že samurajové nosili své meče taky na zádech, takže posléze hrdě vykračuje s kinžálem nacpaným ve svém baťůžku.



Jen co se vnoříme do lesa rozzářeného všemi barvami, vrhne se dcera do houští, zaujme pozici připomínající zvracejícího opilce, zachrčí – cvakej vole, což je vybídnutí směřované k jejímu sourozenci, aby tasil foťák i její mobil a započal zuřivě fotit obojím naráz, jsa přitom dirigován přidušenými skřeky - výš, dál, víc na bok, teď od země a tak podobně. Když se tato scéna zopakuje v různých variacích už po čtvrté, nejapně se táži, jaký je účel tohoto konání. Dcera v poloze mučedníka podrobujícího se středověké tortuře mi vysvětluje, že potřebuje úplně nutně sexy fotky na fejsko a na tvítko. Zakazuju si jakkoli komentovat její činnost, dnes jsem přeci hodný, moderní a chápavý taťka, proto bez hlesu vykročím směrem k vrcholu, přičemž v duchu oceňuju, že v tuto roční dobu, kdy rtuť zrána jen neochotně překračuje nulu, nepózuje v bikinách, či dokonce bez nich.



Abych zpestřil nudné stoupání po rozmlácené lesní cestě, zabočím na stezku zcela ukrytou v porostu a překvapenému mužstvu vysvětluju, že za Á se dostaneme dříve na vrchol, za Bé budou seznámeni s tajnými chodníčky, po nichž dnes putuje už jen vysoká, zato kdysi se to tu jen hemžilo pašeráky, pytláky a polskými bojůvkáři. Přitom pokládám za nezbytné sypat z rukávu různé historky z let, kdy jsem tu brigádničil, ješitně je poučuju, jak je důležité pro jejich další život znát techniku porážení lesních velikánů nebo je zaplavuju agrotechnickými lhůtami pro pěstování lesní školky. Až po dost dlouhé době si všimnu, že ostatní mi nekladou doplňující dotazy, jak jsem se pošetile domníval, nýbrž si každý klidně mele svoje. Syn dramaticky popisuje poslední dokonaný výměnný obchod, v němž získal plnou igelitku zánovních potvor zvaných Transformers za skleněnou kuličku a dřevěnou maketu notebooku mojí výroby, žena nahlas komentuje výši obdržených nenárokových složek svého platu ve školství – opět nula, nejsou prachy vůbec na nic, zatímco dcera rozpráví o spolužačkách zvaných blbka, trapka a hňupka. Po půlhodince pochopím, že se jedná o jednu a tutéž osobu, která byla ještě ráno její nejlepší kamarádkou.



To už ale začíná protestovat žena se slovy, že stará koza sice možná je, nikoli však horská, a nevidí důvod jít do tak strmého stoupání, aby škrtala nosem o kořeny stromů. Snažím se ji utěšit, že je na tom vlastně nejlíp, protože jde s rukama v kapsách, načež jsem označen za provokatéra, protože ona má ruce jak led, pochopitelně kvůli mně, jelikož jsem záměrně zvolil cestu strží nesoucí jméno Ledová. Na to kohosi napadá neblahá myšlenka pořídit ženě hůlky, o něž by se mohla při chůzi opírat. Moje námitka, že nordic walking patří na sever a ne do Beskyd, není uznána, dokonce nikoho nezajímá, že sebou nemám žádné vhodné nástroje k jejich výrobě. Syn znovu hbitě tasí, tentokrát však nikoli foťák, nýbrž hmatem odkoukaným ze seriálu Želvy Ninja kinžál z ruksaku, přičemž do něj vyrobí deseticentimetrovou „ďuznu“. Manželka zakvílí, že baťůžek byl školní a měsíc starý, vybere si jedinou kopřivu v okruhu dvou kilometrů, sedne si na ni a začne plakat. Snažím se zachránit situaci a ohledávám způsobené škody, přičemž nedopatřením odhalím Maxipsa Fíka, tedy jeho plyšový klon ukrývaný v děrovaném zavazadle, nejmilejší synovu hračku. Fík bohužel s dopomocí kinžálu spáchal seppuku, neboli česky harakiri, což přinutí k usedavému pláči i synka. Dcera chvíli filozofuje, jestli Fík náhodou není fenka, že to spíš vypadá na defloraci. Vypadávám z role hodného, moderního a chápavého taťky, nervy mi stříknou úplně a na všechny strany a dcera obdrží vykoledovanou odměnu, lehký pohlavek. To jsem ovšem neměl dělat, protože dcerka započne hbitě zkoumat svůj zevnějšek pomocí dvou zrcadel z koupelny, vůbec nechápu, jak sem ty skleněné obludy dotáhla, přičemž vzápětí upadne v hysterický záchvat, jelikož zjistí, že má „ale fakt brutálně“ rozmáznutý čtyřbarevný stín nad levým okem a z jakéhosi nepopsatelného „oného“, které si pracně hodinu vyráběla na hlavě ze své půlmetrové hřívy, se jí „ ale hůůstěéé“ odlouply asi čtyři vlasy, takže veškeré focení, je „ale totálně k ničemu“.



Když už je úplně jasné, že jsem coby vedoucí expedice, jakož i hodný, moderní a chápavý taťka zcela propadl, začne odkudsi zvonit telefon. Žena nejdřív rozepne tři bundy, pak pročeše všechny kapsy, nakonec sáhne do chlebníku a vyloví své véčko v nádherně rudé metalíze, co jsme po jeho zakoupení půl roku obráželi všechny autobazary v okolí, aby mohla jezdit v autě stejného barevného odstínu. To je taky životně důležité, protože její přítelkyně ho má rovněž. Totiž ten telefon, auto stejné barvy zatím nemá, dotáhla to jen na horské kolo z Itálie, takže si teď doma užívám nezaslouženého klidu.

Kopřiva nekopřiva, krpál nekrpál, drahá polovička začne švitořit, jakoby se nechumelilo, tipuju to na bývalou kamarádku, která se vdala do Německa. Chvíli si povídají o dovolené na Seychelách, šetříme na ni už čtrnáct let a sedm měsíců a cílová částka se ne a ne přiblížit. Až po deseti minutách kulometného pištění a vzdechů jak z pornofilmu pochopím, že se ty dvě baví o probíhajícím výšlapu v Beskydech, ještě před deseti minutami úplně trapném a zcela nevhodném.



Když je dopištěno, dopusinkováno a potomci dobojovali ve volném stylu, totiž v kopání, fackování, kudlení a štípání, vybídnu všechny ke zdolání posledního stometrového výšvihu. Půlhodiny funíme, klneme, ostatní pronášejí jedovaté poznámky na mou adresu a potomci oba naráz vysvětlují, že předvrcholová řež byla vlastně mírumilovným vyjednáváním o snížení ceny, kterou měla dcera zaplatit malému vyděrači za ono cvakání na foťáku, protože jí vypatlal nadlimitní množství drahého make-upu na válečné pruhy. Pak se po jednom přes skalní útes vyhrabeme všichni v relativním zdraví na hřeben a nastává další vlna zuřivého focení, povinného jásotu a obdivování přírodních krás, zatímco já sčítám škody a rekognoskuju terén k dalšímu pochodu. Překonám vrchol a sestoupím k chatě. Tam mne po půlhodince objeví rodinní příslušníci, kterak civím přimrzlý ke stromu na to nadělení před sebou. K dřevěné stylové chatě jsou nalepeny hnusné verandy, terasy a přístřešky, stezka na hřebenu je zatarasena dvaceti dubovými stoly s lavicemi, všude kolem asi tři sta lidí namačkaných jak na tramvajovém ostrůvku v ranní špičce, část z nich je vymóděná na týdenní trek přes Himaláje, část sem přiběhla v polobotkách a sukních rovnou ze svých kancelářských výběhů, a všichni dohromady řvou jak stádo paviánů. Do toho někdo pouští hip-hop a dechovku, v dáli mezi stromy vidím novou moderní sedačkovou lanovku, metr ode mne stojí a čumí kráva. Je z laminátu, je fialová a pro ty méně inteligentní má na hřbetě napsáno MILKA. Rozmrznu, až když mi do ucha zařve nějaké hovado – FRÝTKI S KEČUPÉM, BIGÓS, PÍVO GŘANÉ!!! Otočím se připraven dát tomu chlívákovi pár facek za mimořádně nezdařený žert a hledím na stowattový reproduktor zavěšený na stromě metr od mojí bolavé hlavy. Podvědomě začnu hledat nějakou, jakoukoli kopřivu, abych si na ni mohl sednout a začít plakat. Kdosi mne pohladí po tváři, zatáhá za rukáv – pojď, zkusíme to kafe, šeptne žena. Když mě vidí, má zase slzičky na krajíčku.



Natlačíme se hlavním vchodem do chaty, před pultem, kde na mne kdysi špulila své vnady bláznivá copatá Zoška, stojí asi třicet turistů, jeden druhého mlátí ruksakem na zádech, šlapou si na nohy i na ruce, dohadují se, kolik hodin budou čekat ve frontě a na co budou mít chuť, až na ně dojde řada. Propasíruju se k vitrínce, kde vždy ležely ty božské jablkové koláče, jsem ochoten tu třeba stanovat, abych se k nim nějak dostal. Zpoza skla na mne mrkají chipsy, čtyři druhy, paprikové, česnekové, standard a chilli. Čili se zas otočím a zklamaně se vypotácím před ten lidský úl. Děti už zapadly do zdejšího prostředí, dcera se družně vybavuje se stejně zrychtovanými polskými vrstevnicemi, synek ukořistil pro sebe jednu houpačku a nevypadá to, že by se houpání v příští půlhodině chtěl jen tak vzdát. Chtěl bych někam, kde je klid, a tak chytnu svou životní družku za ruku a zamířím s ní okolo chaty na stezku, která kdysi vedla přes palouk do podhorské vesničky na polské straně. Ocitneme se za chatou, z palouku je ohrada plná nejrůznějšího harampádí, vraků aut, sutin a hald železného šrotu. Napadá mne, že jsem sem přišel tak akorát, neboť patřím právě tady, na skládku. U vrat odpočívá transparent s rozmáčeným, ale stále čitelným nápisem z výzdoby silvestrovských oslav – WITAMY W ROKU 2013.

Luděk Olšový