Jsem úplně sám. Uprostřed hlučného města, mezi lidmi zběsile spěchajícími Bůh ví odkud a Bůh ví kam, zrnko v atomizované mase mravenců pílících s bagáží nepotřebných šuntů a hromadami náhražek jídla kamsi do svých vytopených a přesvícených doupat, v nichž se za chvíli zavřou a začnou se bezuzdně ládovat zakoupeným materiálem, vymění si zbytečné předměty, aby pak tvrdě usnuli u modře svítících bedniček.

Stojím s pojízdným džberem mezi regály jakési přerostlé samoobsluhy, trpělivě čekám, až se ty téměř bezedné troky naplní podle nekončícího seznamu diktovaného pažravou famílií, abych je pak za odměnu mohl jak starověký otrok odtlačit k uzoufání přepracované pokladní, třicetileté holčiny s firemní halenou a štítkem s nápisem KATARZYNA nad levým ňadrem. Vzpomněl jsem si, že krávy v jezeďáckém kravíně měly štítky v levém uchu…

On sedí na pultíku, který má sloužit k přebagrování materiálu z maxikošů do reklamních igelitek. Tiskne se k topení, pátravě se rozhlíží, číhá, očima šacuje každou figuru v okolí. Napadá mě cosi o kapesních zlodějích, chlápek má oblečení městského puberťáka, kapuci staženou do obličeje, tvář navíc stíní štítek baseballové čepice.

Na tebe si posvítím, pikolíku, pomyslím si, schválně přikormidluju svou přetíženou drátěnou nestvůru až před něj. Prohlédne si mě bázlivým pohledem - mám jen uhnout nebo rovnou utíkat - ptají se jeho bledě modré oči. Ve vypraných hadrech pouličního desperáta vězí minimálně sedmdesátiletý děda, hladce oholený, jasné oči vybledlé modři, čisté jemné ruce, cítím ve vzduchu mýdlo, vedle po ruce hůlka, pod paží křečovitě drží splasklý ruksak. Zaplním igelitky, uvězním rikšu nerezovým řetězem a zamýšlím zvednout kotvy z předvánočního blázince. U vchodových dveří se s nimi málem srazím, ochrankář se s dědou moc nepáře, táhne ho za flígr, div, že ho z těch hadrů nevytřepe. Přitom cedí přes zuby slova o tom, že tato maxišopa není ohřívárnou pro bezďáky, proč to dědula pořád nechce pochopit. Zvednu ze země ruksáček, podám ho dědkovi, sotva drží balanc, chvíli přemýšlím, pak mě napadne, že nikde nevidím jeho hůlku. Zůstala u radiátoru, že jo, kývnu hlavou a s rukama jak orangutan – ty igelitky váží snad metrák - se cpu do protisměru. Rozmluva s ochrankářem nic moc, nakonec proti své vůli zahraju na vánoční strunu, černý šerif se snad trochu zastyděl, přinese mi ji, chce něco říct, nakonec jen mávne rukou.

Stařík pořád dokola děkuje, chcete s něčím pomoct nebo někam odvézt, ptám se docela idiotsky. Nereaguje, po půl minutě pochopím, že potřebuje někoho jen tak, vedle sebe, protože je stejně sám jako já. Já musím domů, vykrucuju se, za ženou, za dětmi, kašle na mě. Povídá mi překotně o životě, jaký byl dřív hezký, jasný a přehledný, teď nemá za kým jít, skončil v cizím městě, na definitivní cestu domů nemá peníze, kde vlastně je domov, pokládá mi hnusnou otázku, krucifix, co mám udělat, aby přestal, utéct od něj? Já mám chatku … a důchod, mám kam jít, ale na tu cestu domů nemám, povídá nakonec, pokulhává se mnou kamsi na druhý konec parkoviště, ty tašky mi snad vyrvou ruce z pantů, ale nemáte na uhlí, že jo, pane, odpovídám po chvíli, děda mlčí jak zařezaný. Ono to ani s tím důchodem nebude tak slavné, brblám spíš sám pro sebe, léky tu máte taky drahé, stejný bordel jako u nás za vodou, ukážu bradou k česko-polské hranici… Wesolych swiet, přeje stařík, doluju ze spodního šuplíku úsměv, veselé svátky, opětuji vinš, na ty vybledlé modré oči se přeci nemůžu a nesmím mračit…, teplou zimu a málo černých mamlasů, chci přidat, krucifix, jak se řekne polsky mamlas…



Rozjedu se k domovu, na křižovatce se automaticky stáčím k nedalekému symbolu minulosti, k místu, ke kterému mě jako magnet přitahuje genius loci. Znám to tu od útlého dětství od první vzpomínky, kterou nosím v hlavě, která se mi dere na mysl čím dál častěji a čím dál naléhavěji, v uších mi rezonují slova toho starého pána z obchoďáku, kde je vlastně domov… Parkuju na zrušené zastávce, přeskakuju svodidla a běžím k baroknímu kostelu… Barborko, tak jsem zas tady, oslovuju patronku havířů, jíž byla zasvěcena tato ruina s popraskanými stěnami, to jediné, co tu zbylo z celé vesnice.



Dvakrát jsem tu málem přišel o život,
jednou jsem já sám málem zabil čtyři lidi,
Barborko, však ty víš, kolik dobrého a kolik zlého…,
ty víš, tam hluboko dole i tady nahoře…,
kolik bolesti, slz a krve,
kolik radosti, slz a štěstí,
Kolik nenávisti, slz a lásky…

V prizmatu paprsků zapadajícího slunce se zdá, že jen kousek za věží starého kostela vystrkuje hlavu těžní věž šachty, opodál drnčí vlak po tisíckrát spravované trati, která se stejně jako celá vesnice pomalu, ale nezadržitelně propadá do temné hlubiny vykradené Země…

Tak ako sa vám páči,
tím novým páčidlem,
bardzo dobrze sa páči,
tak ještě chvíli a rozeberem celou Zem…,

duní mi v hlavě notoricky známá píseň Kabátu, jdu po opuštěné silnici, jezdí po ní jen náklaďáky, co neustále zasypávají zvolna se otvírající hlubinu, asfaltové chodníky jsou zarostlé vysokým mechem, pařezy z vyrubaných ovocných stromů téměř všechny obrostly novými výhony, jakoby i ony se chtěly bránit ortelu smrti a zkázy, za dvacet let, co jsem tu nebyl, vyrostly do stejné výše, jako staré stromy, obrovská nestvůrná košťata se rvou o životadárné světlo…

Hledím na uměle vršený kopec, Bože, tolikrát jsme ho už postavili a vždy se znovu ponořil někam dolů do nitra Matky Gaie. Soupravy přivážejí další a další kubíky zeminy okradené o uhlí, buldozery ji rozhrnují k nivelačním bodům, mezi tím se míhají postavičky s pytli, kdysi stejní lidé hledali před výplatami invalidních důchodů kusy železa v přivážené ocelárenské strusce, dnes vybírají zapomenuté kousky uhlí, které unikly třídění v prádelně, nakládají je do prastarých stodvacítek a žigulíků a odvážejí do svých brlohů. Život není peříčko…

Loučím se s tím pochmurným a přece milovaným místem pohledem na půlkilometrovou propadlinu plnou vody, černé jezero je jak smutná tečka za exkurzí do minulosti. Skočím do auta, jedu k další zastávce. O dva kilometry dál stojí zbytky zaniklé vesnice, tehdejší její okraj se proměnil v centrum amputovaného pahýlu. Uprostřed louky stojí dílo pozůstalých z této zmizelé vesnice, nový kostel v podobě obrovské slzy - výkřik bolesti a žalu, výkřik naděje a lásky, němá výčitka všem poutníkům, kteří se okolo nevšímavě přeřítí ve svých předražených konzervách v metalickém laku, poloutopeni v kožených sedačkách, zahleděni sami do sebe, lhostejní ke všemu, co se nedotýká přímo jich...





Kde hledáte domov?

V místě?
Ve věcech?
V srdci?




Luděk Olšový
Foto autor