/Drobná črta pro všechny, kteří jsou schopni a ochotni vnímat barvu i chuť moře, jakož i přítomnost pazourkového štěrku v mokrém písku na dánském pobřeží, třeba někde u Skagenu/

*
Vidím
Dívám se, za ním
on maluje svůj svět
Dívám se a stojím
on kráčí, přidává, běží, a nyní snad
i letí
blázen jeden
Dívám se, za ním
jak shazuje svršky, které jej možná tíží
Dívám se a kráčím
s rozvahou
stále se ptám
jít či nejít?
Kráčím a sbírám jeho kousky snů
Nestačím zírat
natož sbírat
a skládat z odhozených svršků
jeho
mozaikový oblek světa
Dívám se, za ním
on letí za svým snem, který
Myslí svou kreslí
Letí, za ním
Stojím
Dívám se, za ním
jak On i Sen se vzdalují
Říkám tiše
Malíři, znovu a zas
Jsi nahý
**
Zvláštní jak už jen napsání Tvého – Miluji Tvé oči, skrze které se mohu dívat – evokuje zcela zřetelně vidění a cítění zvednuté z prachu nezdaru na zářivou stuhu života, vinoucí se jako živá voda čistým potokem mezi poli a pod lesem. Jako pokračování pramene ze Stříbrné studánky v modřínovém lese. Možná že Tě zahlédnu, spatřím i z těch mých pootevřených dveří, za kterými dosud nehnutě stojíš v bílých šatech. Nehnutě ale s pomyslnou vášní vejít a vstoupit do mých obrazů, vklouznout jen tak mezi barvy v bílých šatech, které si ovážeš pro dobrý pocit z přípravy uměleckého díla červenou stuhou. Tak tam prostě stojíš, v bílých šatech.

Ano, Vy, Bílé šaty, v letním jitru s prchavým pocitem kouzelného ticha pod rozkvetlými stromy. A po chvíli zapomnění se jistým krokem na křídlech průvanu natlačíte až k malířskému stojanu. Proud světla posunul svou touhu zářit zase o pěkný kousek výše, pozoroval jsem v zamyšlení ono světlo linoucí se k Vám i přes přivřené žaluzie. Zkraje jste Bílé šaty stály na prahu - a přece za veřejemi, dovnitř vešel jen Váš jen stín s vlasy. Vlály ve větru nebo vlály touhou po malování, upřímnou touhou vytvořit dílo?

Pokynul jsem, Bílé šaty,
splynuly jste rázem se slunečním proudem do mých malířských kompozic, a zastavily svůj krok vedle čistého plátna. Vedle plátna, nikoliv před stojanem jako obvykle, ale vedle stojanu. Zvláštní bylo jen, že mi to přišlo správné. Nebo příjemné? Četl jsem Vás, Bílé šaty, jako lovcovy zápisky, jako výpis z paměti snů z dávných časů, kdy byli malíři na roztrhání svými úkoly a prací a krása modelů je obletujících je překrývala. Zvěstovaly jste mi v mžiku vše, co skrýváte pod rouškou snů švestkového rána. A jak je pro Vás nutné své touhy a poslání či snad provolání a vášeň sdělit malíři. Protlačit touhu do umění, touhu vyslovenou tak čistě a tak jistě.

„Říkám tiše, Malíři, znovu a zas, Jsi nahý“.

Zvláštní sdělení, je to důležitá zpráva pramenící z Vaší duše a přitom hledající a nacházející adresáta rovněž v duši. V mé, i když nevyslovené, v té, kterou nebylo možno doposud vidět ani za zrcadlem ani zahlédnout před ním. Ani před zrcadlem - a přesto duše malířova tam byla vždy alespoň jako mlhavá vidina, nehmotná, jen jako neviditelný závoj halící lampu zároveň s malířským stojanem.

Bílé šaty, cítím Vás stále, zapisujete si mou duši pro Vás, do Vaší duše. Pokaždé když pozvednu štětec k dalšímu tahu na plátno a do duše zároveň. Čtu Vás, Bílé šaty, čtu si ve Vašem zrcadle, čtu si Vaše zápisky. Pročítám se celou Vaší duší, čtu a vím, co budeme malovat.

„Budeš mě malovat, Malíři, protože jsi nahý a protože na mé bílé šaty to tak chci. Budeš malovat sebe na mé šaty, budeš malovat nejpříjemnější barvou, protože taková jsem. Barvou s vůní moře a já si uchovám vytvořený obraz zrcadla Tvé duše, aby vzniklé kouzlo zobrazení navždy vyzařovalo úsměv beze slov.“

Čtu si tato slova a přitom pociťuji umělecké sblížení, s Vámi, Bílé šaty. Přestaly jste být v prudkém světle letního Slunovratu už jen modelem, začaly jste se Samy natahovat k paletě, zatoužily jste po mém malířském náčiní, po štětci, po paletě a po tubách s barvami. Cítím to vše s napětím, stejně jako úvodní děj při slavnosti Letního Slunovratu, která se zrovna v tento den chystá. Takový den, si říkám, se vždy vyznačuje něčím neobvyklým až obdivuhodně zvláštním. Co platilo včera není dnes a stávají se zničehonic podivnosti, kterým bytost zvaná člověk snadno podlehne jako právě zde. Chcete malovat jen s tubami barev, malování tubami místo jemných tahu vlasovým štětcem, úsměv s jemnou rukou, snad se tomu ani nelze bránit.

Jedna z těch obdivných a příjemných barev, které jsou mé smysly plné, je akvamarínová modř. Miluji tuto barvu a snad právě proto její tuba bývá častěji prázdnější než ostatní. I nyní, jenže na pár tahů? Abyste se Vy, Bílé šaty, mohly změnit na „Šaty s mou barvou“, to snad bude stačit. Snad proto se tato tuba mohla vydat na svou další malířskou pouť a mohla zakončit svou uměleckou dráhu několika vlnitými tahy na bílých šatech, Vašich, Bílé šaty. Akvamarín na vlnách, jako jarní vody mě napadá. Jarní vody beroucí sebou pryč těžkosti předchozích období i vzpomínky na uplynulou zimu.

Bílé šaty, již bez červené stuhy, je přece jen jemná – velice jemná, stejně jako Vaše bílé šaty pomalované akvamarínem. Vlnky a vlny, ano, nejjednodušší vzor provázející staletími lidský rod od nepaměti věků. Jednoduchý vzor, přesto však se základním vyjádřením životní filosofie a skutečnosti, že jednou jsi nahoře a jednou zase dole. Je to spojitá čára života a nikdy nekončí, obtáčí nás stále dokola. Nikdy to nekončí, jen když je vyschlá nebo prázdná tuba nebo paleta bez barev na stojanu. Sáhl jsem s nadějí pod lavici pro další tubu, byla tam se září onoho jitra vyvolaná světlem bez šatů. Bílé šaty - stály jen tak, bez šatů, stejně jako malíř, jen se zcela plnou tubou akvamarínu s vůní moře, kterou žádostivě převzaly jako svátost do svého království.


Bílé šaty přidávaly svit odraženým světlem z vlastní duše, a kdo může psát světlem z duše a přitom tubou na tělo malíře? Jen Bílé šaty, jež se symbolicky staly cestou vedoucí přes mé oči do světa za zrcadlem. Pomalovat i sebe jako obětinu, jak jen to lze, když se světlo na kůži již neudrží a sklouzává podle harmonie dechu níže a výše. A přeci se v zaujetí malbou přihodí, že i plná tuba je vniveč, v koláži bílých jisker provázených leskem z očí, pohnutím mysli i dalšího všeho nenápadného posunu světla i dne kolem nás. Tak takové je to asi v onom švestkovém ránu, připomínám si dávnou chvilku, a toto není sen, je to přitom všem jen malování mořskou vůní na bílé šaty. Plnou tubou i pod bílé šaty, malování na kůži - Malíři, jsi nahý, pravily Bílé šaty a vtiskly si na sebe v napjatém očekávání můj vzor.

Pozoruhodné polední světlo zachytilo vše, co se mi ani na chvilku nezdálo, Bílé šaty se dívají a já mám doopravdy pocit, že právě dokončená akvamarínová vlna ještě nezaschla. Kdopak toto bude dále malovat a z jakých barev, prodrala se stojanem čerstvá myšlenka, kterou jsem si skryl před posledním poledním dráždícím paprskem. Skryl a počkal, až z použité tuby vytlačí Bílé šaty poslední zbytky barvy, ten žádoucí akvamarín na rámy očí. A pomalovat rámy, barvou moře a zase jednou zahnat tušené kruhy pod očima. Rámy se veseleji zaleskly, Vám, Bílé šaty, neboť byly už zase přemalované pro další vnímání.

Konečně jsem za Tebou mohl zavřít dveře i okenice, slavnost Letního Slunovratu se připravovala na celovečerní pokračování. Cítil jsem Tvůj klid, ticho a dvě vymačkané tuby akvamarínu na bílém ubruse, nedopitou láhev bílého vína a opravdovou chuť moře, kde se náš akvamarín spojil s tím skutečným na liduprázdné pláži. Člověk a živel, neustálý a přece marný boj o prostor i o život, cítím z mořského vzduchu. A tady na severu na rozhraní úmoří mě to přijde to pravé, ve Skagenu, vstoupíme do moře v bílých šatech, co už nejsou bílé.
*
Dívám se na Tebe,
zasněně,
znovu a zas,
přes mozaiku bílých šatů,
včera bílých,
slyším ozvěnu pro krále,
z davu, v dánské zemi,
jsi nahý, slyším,
vím, a nejsem sám.
Nedívám se na paletu,
ani když zbytek
noci zahalí se tmou,
a srdce svítí,
až do rána,
kdy znovu před zrcadlem
ještě ve světle lamp
čtu stále
Tvé napsané.

Spoutáváme světlo
do ohniska,
i když vlastně
vůbec nic nevidíme,
spoutáváme světlo,
do jednoho zrcadla.
Jsme za ním,
se vším,
a pak už není nic,
jen zář voskovic...
*
Příliv snů do pro zrcadla v duši a úsměv beze slov.

14.1.2014
Zdeněk Wachfaitl
Verše – Alena Vrbová, Zdeněk Wachfaitl
**