Tři nákladní auta těžce vysupěla do průsmyku a zastavila na zaprášeném prostranství. Chlapi pomalu vystoupili a zamířili ke kiosku splácanému z několika trámků a prken se široko daleko vonícím šašlikem. Díval jsem se na ně, jak pomalu kráčejí k nám, celí ztuhlí dlouhou jízdou a dojídal svou porci.

„Ještě jednu colu?“ otázal se stařec za pultem.
„Spíš bych si dal ten váš kavkazský čaj.“
„Ty jsi někdy pil náš čaj?“ podivil se.
Zarazil jsem se. Co mu mám odpovědět?
„Jo, jednou jsem ho pil, to už je dávno. Moc mi chutnal. Ale možná to bylo tím, že kromě převařené vody nic jiného nebylo."
„A jak víš, že jsme z Kavkazu?“ vyslýchal mě dál.
„Slyšel jsem vás mluvit se ženou, pochytil jsem u vás pár slov.“
„Tys byl u nás?“
„Nebyla to hezká práce. Navážel jsem humanitární pomoc za první války. Až z Československa jsme k vám jezdili.“
„Ale vydělal sis, teď jsi pán. Máš drahé auto, hezké šaty…,“ narážel na sako, které jsem si přehodil přes černé pracovní triko.
„Tady v průsmyku je průvan. A auto je firemní, já jsem jen zaměstnanec, ne majitel.“
„Tak čaj? My ho tu hostům nevaříme, není tu voda, ani palivo, musíme sem všechno vozit.“
„Nevadí. Napiju se v autě vody.“
„Jeleno," zavolal na starší ženu chystající další porce šašliku k rožnění, „až skončíš s masem, podej nám tu dva stakany čaje. Mám tu hosta z Československa.“

Přišla ze zadní místnosti kiosku a postavila přede mne čaj. Němě jsem na ni hleděl. Nebyla to stará prošedivělá Jelena, byla to Dara. Slovanská postava v upnutých kalhotách a přiléhavém tričku, plavé vlasy, Mírně vystouplé lícní kosti a hluboké černé oči. Oči tak velké, že se do nich vešel smutek celého národa.
Zalapal jsem po dechu. Naprázdno jsem cosi zakuňkal.
Stařec se otázal: „Něco se stalo? Vypadáš, jak bys viděl ducha“.
Jen jsem zakýval hlavou a dál lapal po dechu.

Vzápětí znovu vstoupila do místnosti s hadrem a kbelíkem a započala umývat stoly.
„Daro!“ konečně jsem vyžbleptl.
Otočila se, smutně se usmála a odpověděla: „Já nejsem Dara, říkají mi Lara. Larissa. Špatně jste porozuměl. Tady na Zakarpatí se mluví hodně rychle.“
„Eh, já, já…,“ marně jsem se snažil něco zaskřehotat.
„Přejete si ještě něco?“
„….hhheue, ehm…, n… éé,“ nebyl jsem schopen odhlenit hlasivky.

Umyla stoly a odešla. Stařec, který roznesl objednané nápoje řidičům, přisedl k mému stolu.
„Ty jsi znal Daru?
„Nevím, co na to říct.“
„Pravdu jako u katolické zpovědi. Jsi katolík, ne?
„Odkud znáte katolíky?“
„A odkud ty znáš Kavkazany?

Poprvé v Pjatigorsku. Dudajev držel tenkrát kopce nad městem. V noci to v horách nad městem vypadalo jak v Praze na Silvestra.
Dara byla jak tryskající vodní gejzír ženoucí vodní elektrárnu. Nezkrocená a nespoutaná mladinká vesničanka milující život, literaturu a malé děti. Říkali jsme jí „sršáň“. Sršela z ní energie jako Eliášův oheň před bouří. Živá a veselá jako malé dovádivé kůzle, předčasně dospělá v názorech na život.

Byla to malá, ještě nedorostlá patnáctiletá holka, chodila na brigádu do kuchyně našich stavbařů. Ale už přesně věděla, jak bude vypadat její život. Chtěla být učitelkou, mít tři děti a muže Kavkazana. Vydržel jsem s ní povídat o Dostojevském skoro celou noc. Druhou jsme probírali Tolstého. Třetí večer jsem dostal od její mámy facku. Dara taky. Další den jsem mámě přinesl kytku poskládanou z polouschlého plevele, který rostl okolo české bázy a přednesl jí jedinou ruskou básničku, kterou jsem si zapamatoval za těch deset zoufalých let, co mi ve školách vtloukali ruštinu do hlavy.

„Běljéjet párus adinókoj,
v tumáně mórja galubóm,…“

Ukázal jsem jí snubní prstýnek a fotky svých dětí. Utřela si oči do špinavé utěrky a na památku mi pak dala otrhaný výbor Puškinovy poezie, jedinou knížku, kterou vlastnila.

Podruhé jsem potkal těhotnou Daru v utečeneckém táboře. Stíny pod hlubokýma černýma očima a na ramenou všechnu bolest světa. Lekl jsem se jí. Sama proti celému světu, její Achmed byl někde v horách, střílel a podřezával bezbranná telata navlečená do ruských uniforem.

Pomáhala řídit chod tábora, škemrala o dodávky, bojovala o každou deku, bundu, hrst mouky, polínko na topení. Zřídila táborovou školu a učila děti. Spala čtyři hodiny denně. Z očí jí už nesršely jiskry, tryskal z nich nevýslovný smutek a žal. Čekal jsem, kdy podlehne tomu šílenému pracovnímu tempu a zhroutí se. Kdo by se nezhroutil, když by ho obden odvážela milice k výslechům? Pořád dokola, zas a znovu na ni útočili kvůli jejímu muži. Držela jak skála v mořském příboji.

Nakonec ji zlomili. Kvůli jejímu těhotenství ji skoro násilím dorvali k vlaku a odeslali do Moskvy. Měla přijít další z nekonečně dlouhých studených zim…

Pak jsem se dozvěděl, že ji odsunuli do některého utečeneckého tábora v Česku. Nebyl problém ji najít a vyběhat její přemístění blíže mému bydlišti. Vyčerpaná, bledá, promodralé rty, chvějící se uzlíček nervů. Vytržená ze svého prostředí, bezbranná a zoufalá, stále vzpomínala na Achmeda bojujícího kdesi v rozvalinách Grozného.

Potom se narodila Larissa. O den později se ve stejné nemocnici narodil můj milovaný syn. Poprosil jsem sestřičky, aby Dara mohla být na pokoji s mou ženou. Mohly si spolu povídat rusky, těšit se z miminek a z mateřství. Tři dny radosti, něhy, lásky a nekončícího pocitu absolutního štěstí. Dvě unavené maminky a dvě malá sluníčka, kolem kterých se začal točit nový svět.

Jezdili jsme za ní do tábora ještě půl roku, než ji přesunuli jinam. Tentokrát jsem kvůli práci nestihl vybavit, aby ji nechali tam, kde byla. Dost možná, že chtěla sama pryč, to už jsem se nikdy nedozvěděl. Nechal jsem jí adresu, aby se ozvala, napsala pár řádek, jak se jí daří nebo jestli něco nepotřebuje. Napsala jen jednou, že jí nic nechybí, že malá Larissa roste jak z vody a je zdravá, a že se těší domů, protože válka už skončila. Pak se už neozvala.

„Kde je Dara, co se jí stalo?“
„Nechtěj to vědět, synku,“odpověděl stařec. „A před Larisou ani slovo. A teď už jeď, je čas.“
„Kolik platím?“
„Nic, synku. Nejsi nic dlužen. Dara ti taky neplatila. Já jsem Dařin strýc, Larissa je teď u nás. Když dá Hospodin, bude z ní jednou zdravotní sestřička.“
„Nepotřebujete něco? Možná bych vám mohl někdy nějak pomoct.“
„Nech být, synku, jako by se stalo. Ještě budeš sám potřebovat. My se nějak protlučeme. Vždycky jsme se protloukli. Ať vládl car, Stalin nebo Jelcin.

Prošel jsem přes zaprášené parkoviště okolo kamionů a pomalu se vsoukal za volant osobáku.

Popojel jsem a mezerou mezi zaparkovanými návěsy jsem se díval na štíhlou a vysokou postavu Lary, jak obsluhuje řidiče. Stejně hrdé držení těla, pohození hlavou, stejně pružná chůze. Pohyby rozvážné, cílevědomé, dalo by se říci kočičí, ale signalizující množství nevybité energie, připravené se napřít do žádaného směru.

I ty ruce měla stejné, na ženu až příliš veliké, připravené pracovat i laskat.

Útroby mi zalila vše pohlcující tupá bolest. Jak mi to všechno chybí. Jako by od té doby neuplynulo dvacet let, jako bych teprve včera vyhodil bágl se špinavými hadry z kabiny. Velký volant, pach nafty a motorového oleje, věčně špinavé ruce, permanentní stres z jízdy nebezpečným krajem, strmé štíty hor překrývající obzor, dívka překotně dospívající v mladou ženu.

Myslel jsem na čtyři dny proklínaného zpoždění v Pjatigorsku, jež znamenaly zrození přátelství na celý život.

Myslel jsem na nevyřčená tajemství, na Dařino zmizení, na starého muže v nehostinném průsmyku Východních Karpat, na dospívající dívku Laru a na svého syna, na tu šílenou smyčku času, která mne dostihla a rozdrtila na prášek, na zasuté vzpomínky, které obnažilo jedno bolestné setkání.

Zvolna jsem vycouval ke krajnici, propletl se mezi kamiony a pustil se pomalu po cestě dolů z průsmyku. Do tváře mi svítilo krvavě rudé zapadající slunce.

Luděk Olšový