S Viktorií jsem měl velmi podivný vztah.

Pracovali jsme v jedné firmě, byl jsem jejím šéfem a ona mojí nejlepší podřízenou. Pracovitá a zodpovědná holka, myslím, že až příliš. Vika byla vdaná, podle mého mínění si vybrala moc dobře – její muž řídil nějakou finanční levárnu typu „letadlo“. Vzrůstem i tělesnou konstitucí mne převyšoval. Jako každý milující manžel ten blbeček zahrnoval svou ženu dárky a dával veřejně najevo svou zamilovanost. Jednou jí dělal kočího s rodinným peugeotem celý Silvestr, jindy ji odvezl na vánoční nákupy do Prahy, ondy zas odvezl ve dvě ráno opilou ženušku z firemní oslavy. Jedním slovem zamilovaný kretén!

Ale z mně nejasné příčiny vyhledávala Vika mou společnost, obzvláště pak hledala záminku, aby mi mohla být fyzicky co nejblíže. Možná to byla její adekvátní reakce na to, že jsem drtil svůj kolektiv příkazy typu „znovu předělat měsíční termíny“, to nevím. Popravdě, nejsem žádný Stallone a v lásku na první pohled nevěřím už od ze střední školy.

Jednou se mi přihodilo, že jsem se ve společnosti Viky trochu opil, Vika zařídila, abychom zůstali sami a vyjela po mně jak nádražní šlapka. Orální sex provozovala směšně a neuměle, lapala po dechu jako Darth Vader a přidržovala si rukou tmavé vlasy, aby jí nepadaly do pusy. Mně to bylo jedno, pořád lepší, než volat holky z eskort servisu.

Úplná Sodoma a Gomora pak nastávala, když jsme odjížděli na služební cestu, to se stávalo tak jednou za rok. Daleko od manžela se Vika spouštěla až na samé dno, dokonce u flašky šnapsu začínala něco žvanit o osudu, lásce a karmě. Mně se z toho dělalo trochu šoufl, to děvče neodpovídalo mému vkusu, trochu moc hubená a měla malá prsa. Na jejího manžela jsem nebral žádné ohledy, takový jsem byl cynik a špína.

Na jedné z takových cest se přihodilo, že se do pracovního programu přimíchaly sváteční dny, v našem cestovním kalendáři bylo šest nocí a pět dnů. Bylo to jak v tom filmu proslulém filmu „Devět a půl týdne“, pronajatá audina, horská střediska, Schwarzenwald, Alpy, Pyreneje. Zavazadlový prostor po ruském zvyku přecpaný žrádlem a chlastem, jeli jsme pokaždé nocovat do dalšího městečka. Tak to šlo čtyři dny. Naše exotická dovča se chýlila ke konci.

Jednou takhle řídím audinu v horském úseku a Vika na předním sedadle mi najednou ukazuje svůj mobilní telefon: „podívej se, no není to krásné, to u nás doma nenafotíš…“

Jenom jeden pohled na obrázek, na jediný mžik jsem oči odtrhl z cesty, naráz nevím odkud, nám vlítl do cesty starý Mercedes.

Dál si už moc nepamatuju, strašlivý náraz a salta po svahu, bolest, úder airbagu, jediná a poslední myšlenka – proč nemůžu hýbat nohama, dál jenom tma. Kupodivu mne nenapadlo se podívat doprava, vůbec mne nenapadlo starat se, co je s Vikou…

Když jsem se probudil v nemocnici, dozvěděl jsem se, že už nikdy nebudu moci chodit a že Vika vyletěla ven přes čelní sklo a zabila se nárazem do nějakého balvanu.

Teď, na kolečkovém křesle pro invalidy mi zůstala jediná vzpomínka – fotografie z Viktoriina telefonu, jak alpský býk skáče na krávu Milku.

Alex Kokoshka
© 2011