Rozkošnicky se rozvalovala v kožené sedačce svého off-roadu, pohrávala si s volantem, pobrukovala si s Kate Perry cosi o nemožném chlapovi, předla jak nakrmená kočka. Svištěla po úzké asfaltce lesem, užívala si noční jízdu i mohutnou, pomalu opadající vlnu vzrušení podobnou dlouhému orgasmu. Nebyl to ale sex, co ji tak silně vzrušilo, úplně jí stačilo být s někým jen ve dvou, dívat se poslouchat, čichat, vnímat. Do takřka nekončícího transu ji přivádělo umění naladit se na stejnou vlnu jako její společník, schopnost extrémní empatie, čtení zdánlivě nepostřehnutelných nonverbálních signálů jeho těla. Bylo to stejné, jako když hudební virtuóz splyne v jedno s neživým nástrojem, jež se v jeho rukou promění v živou bytost, která exponenciálně umocňuje umělcovy schopnosti.

Dokázala na ty prastaré komunikační kódy reagovat ve zlomku sekundy takovým způsobem, že sama řídila jejich pohyby, myšlení, slova, která se chystali pronést, aniž by cokoli jen tušili. Odhalila v sobě tuto schopnost už v raném dětství, s příchodem puberty ji začala cílevědomě rozvíjet, prohlubovat. Pravda, na několik z mnoha chlapů, které v dosavadním životě potkala, to prostě nefungovalo, byli to dřeváci, balvani, vkládala je do škatulky „medvědi“. Nehybné němé sfingy, bez emoční odezvy, nevypočitatelné šelmy, se kterými nebylo radno si zahrávat. Občas bylo těžké odhadnout, jestli se v příštím okamžiku začnou svíjet v záchvatu smíchu, rozbijí nádobí, zaútočí pěstmi a kopanci, anebo budou dál mlčet a setrvávat ve strnulé nehybnosti. To byly velice řídké výjimky, byli další, kteří reagovali aspoň nějak, i když pomalu a špatně, dalo to fušku dotlačit je k něčemu tak, aby si toho nevšimli, ale středoškolský učitel Leošek, s nímž zdokonalovala svou angličtinu, to byl prostě unikát. Byl to nádherně strávený večer, co večer, to byla hotová tříhodinová tsunami, visel na ní pohledem celou dobu jako bravurně vycvičený pejsek, hotov vykonat cokoli, na co si právě zamanula, na něj se dalo hrát jak na stradivárky - kdybych chtěla, skočí z devátého patra nebo zapálí Pražský hrad, labužnicky pomlaskávala.

Hudba dohrála, moderátor se snažil neúspěšně dostrkat volajícího posluchače ke smysluplnému rozhovoru. Sáhla pro cédéčko, Dvořákovy Slovanské tance v moderním hávu, světová kvalita s řádnou dávkou drzosti mladých rockerů, to je ono. Přehlédla stříbřitý nádech asfaltu v zatáčce, auto, které do té doby jelo jak po kolejích, naráz odbočilo ven z cesty, kamsi do prázdna mezi stromy. Ztuhla úlekem - sevřít volant, šlápnout vší silou na brzdu - mihnula se jí za pevně zavřenými víčky tvář pohledného instruktora Miloška z autoškoly, rozhovory s ním jí tenkrát připomínaly hru na indický sitár. Teď ale strašně dlouho letěla kamsi do prázdna. Odvážila se je otevřít, až auto zastavilo.
Pryč!!!
Chtěla utíkat někam daleko, chvíli sebou bezmocně škubala, pak jí došlo, že musí odepnout pás. Vyrazila bezhlavě od auta jak splašená srna. Po sto metrech uvázla v neprostupném houští, bolestí až vyjekla, když se jí do spleti větví zamotaly dlouhé blonďaté vlasy. Zpátky ke svítícímu autu, začala hledat cestu k silnici. Vydrápala se na násep, hleděla nalevo napravo, poslouchala, jestli něco nejede. Nekonečně hluboké ticho rušené překotným bušením jejího srdce a přerývaným dechem, černočerná tma, jen kdesi nad hlavou občas bleskly hvězdy stíněné jehličnatými velikány.
Kabelka s telefonem!
Pomyšlení, že musí zpátky k autu, ji naplňovalo bezbřehým děsem, pobíhala po silnici tam a zpátky, boty klouzaly na jinovatce. Nakonec se odhodlala a pozpátku začala sešplhávat z náspu. Sešla jen pár metrů, naráz se ozval docela blízko zvuk velkého motoru. Zabrala jak divá, nohy jí podjely, padla rovnou na obličej. Chytala se trávy, pichlavých šlahounů, cítila, jak trhá látku na kalhotách i na bundě, bylo jí to jedno, nesmí jí ujet! Po kolenou vylezla na krajnici, zoufale začala mávat, vstala, oslepená osmi světlomety, svítily a spalovaly vše kolem jak žhavé slunce, vrhla se rovnou do cesty té řvoucí obludě.
„STŮJ!!!“
Rozjetý kolos se jí taktak vyhnul, zahoupal se jak loď na rozbouřeném moři, při míjení na ni zařvala trumpeta z lokomotivy, leknutím se zapotácela, div se nesvalila rovnou pod obrovitá kola. Zaskřípaly brzdy, monstrum se zastavilo, kdesi vpředu cvakly dveře, ze tmy se ozvalo: „ty krávo nedojená, ses zbláznila nebo co?“

„Já…, pomozte mi, prosím,“ poděšeně zakuňkala, přišlápla si roztrženou nohavici a rozplácla se na asfalt. Kdosi ji popadl za bundu na zádech, jako se chytají koťata za kožich, pomohl jí na nohy. Ucítila zápach oleje a nafty, tmavá postava ji přidržovala na nohou.
„Co se vám stalo?“
„Slítla jsem s autem dolů se stráně, dostala jsem smyk…“
„Netočí se vám hlava? Břicho nebolí? Opatrně otočte hlavou, krk je dobrý?“ vyslýchal ji mužský hlas.
„Jo, myslím, že jo, mám spíš jen škrábance a modřiny, jak tu běhám potmě v lese. Pomůžete mi vytáhnout auto na cestu?“
„Si myslíte, že to ještě pojede?“ zasmál se chlápek a odvrátil obličej k rudému světlu koncových lamp. Menší černovlasý týpek v montérkách, povědomá tvář, ale odkud? Vyskočil do kabiny lesovozu a rozjel se. Začala hystericky křičet, nepřestala, ani když auto po padesáti metrech znova zastavilo.
„Co tu řvete jak na lesy? Přeci nemůžu nechat stát tak velkou potvoru v zatáčce na namrzlé cestě,“ vysvětloval, v ruce nesl velkou svítilnu, „pojďte, mrknem se, na ten váš bourák.“

Slezli po svahu až k opuštěnému off roadu, stále ještě svítil, moderátor nočního pořadu v rádiu marně žebral z otevřených dveří, aby někdo zavolal, že mu zahraje, co bude chtít. Chlápek nejprve ostražitě obcházel, jako by se té drahé vytuněné hračky bál, že se sama od sebe rozjede.
„Bouchl vám nějaký airbag?“
„Já…, nevím…“, hlas se jí třásl strachem.
„Takže ne, kdyby bouchl, tak byste to věděla.“ Otevřel kapotu, prohlédl si motor, posvítil si na podvozek, pak si sedl za volant, zkusil nastartovat. Motor dvakrát škytl, pak chytil, chlápek pokýval hlavou. „Sedněte si sem místo mě a zkuste s tím popojet vpravo k lesu.“
„Ne, ne, já nechci, já se bojím, já chci pryč! Odvezte mi to z té louky!“ Za malou chvilku dodala: „prosím…“
„Heleďte, klídek, autu nic moc nebude, voda nevytekla, motor maže, když popojedete k lesu, zkusím vás pak vytáhnout přes takovou velkou kaluži u cesty, jinak to na cestu nedostanem. A ještě budu muset zajet vyložit dřevo, naložený se tam nedostanu.“
„Nešlo by to udělat, že byste mě prvně …“
„Nešlo.“ Břitká odpověď jí něco připomněla, ale nemohla si vzpomenout co, marně si lámala hlavu. Toho chlapa odněkud zná…
„Musím to dřevo odvézt na mezisklad, pak to můžem zkusit.“
„Nenechávejte mě tu samotnou, jsem promočená, potlučená, já vám zaplatím, všecko vám zaplatím!“

Na okamžik dal najevo svou nechuť pomáhat, chce ze mě vytáhnout pořádné prachy, blesklo jí hlavou, pak ale ten záblesk neochoty zmizel. Popojel s autem dál k porostu, pomohl jí vylézt prudkým srázem na cestu. Vyšplhala k němu do kabiny, hleděla na něj v záři přístrojové desky, jak se s rutinou rozjíždí.
„Jak daleko to na ten mezisklad je?“ dotázala se ustrašeně.
„Asi dvacet minut, pak dvacet minut vykládka a dvacet minut zpátky. A čtvrt hoďky na pumpě, dáme kafe, oba to budem potřebovat.“ Neprotestovala.
„Můžu vás o něco poprosit?“ ozvala se po chvíli.
„Zkuste to.“
„Kdybyste o tom nikde nemluvil víc, než je nutné, mám dost žárlivého part…,“ začala opatrně.
„Aha, stačí. Čím míň budu vědět, tím míň toho řeknu.“
„To není tak, jak si myslíte,“ opáčila, „není v tom nevěra, jen bych nechtěla, aby…“
„Nesnažte se,“ ucítila z jeho hlasu dech alpského ledovce.

Přijeli na mezisklad, nechal ji sedět v kabině, vyšplhal na sedačku obrovité hydraulické ruky, začal shazovat jednotlivé kmeny na hromadu. Příjemné teplo uspávalo, v slabém osvětlení si prohlížela prostor kabiny. Pod nohama jakési řetězy, náhradní boty, na poličce u čelního okna knížka. Zvědavě po ní sáhla. Bulgakov - Psí srdce, prolistovala ji, stránka založená fotkou ženy s dětmi kdesi u jezera. Stroj se přestal otřásat a pohupovat, než stačila knížku vrátit na místo, rozletěly se dveře, do kabiny surově vlétl ledový vítr s oblakem prachu, rozčechral jí vlasy, chlápek se vyhoupl za volant.

„Vy čtete Bulgakova? To dnes není běžná četba…,“ zamračil se, pak změnil výraz na pobavený úšklebek.
„Máte s ním problém? Je to docela aktuální, píše, jak se stane z věrného pejska lidská svině, teda charakterem, samozřejmě.“
„Dnes nečte skoro nikdo skoro nic. A Bulgakov teď zrovna moc nefrčí. A ta fotka? To je rodina?“
„Hele, starejte se o svý průsery, jo?“ odsekl. Chtěla se omluvit, ale vycítila, že by napětí ještě zhoršila.

Prázdný lesovůz vyrazil zpátky. K benzínce na slíbenou kávu to nebylo daleko. Lucie chtěla začít cpát drobné do automatu, chytil ji za paži a lehce ji odtlačil.

„Tuhle břečku ne,“ otočil se k pultu: „Stáňo! Máme hosta, přivař jedno navíc,“ zavolal na nevzhlednou ženštinu za pokladnou. Po chvíli připajdala, šedožlutý obličej bez rysů, zplihlé vlasy podobné chlupům vyřazené záchodové štětky, beztvaré poprsí s vystouplým břichem připomínalo hromádku míchaných vajíček, jedna noha do X, tác se dvěma pucláky a obrovskou cukřenkou položila na stolek přesně doprostřed mezi ně.
„No, Románku, co ty montérky? Ať je mám ráno u pračky,“ prohlížela si pečlivě chlápka, pak zrentgenovala Lucii: „vám se něco stalo, že? Chcete na sebe něco suchého a neroztrhaného? Mám tu náhradní kalhoty.“
Obě ženy tázavě pohlédly na Romana, pokrčil rameny, strčil nos do hrnku s kávou.

Za pět minut přišla Lucie převlečená se svými kalhotami v tašce, vytržená skoba na bundě byla narychlo zašitá.

„Jsou o dvě čísla větší, ale…,“ zas jen pokrčil rameny.
„Nedělejte z toho vědu, Stáňa je taková.“
„To je vaše…, vaše…“ bála se dopovědět.
„Moje nic. Kamarádka z dětství, kdysi za mnou ohromně brala. Nechtěl jsem ji. Nikdy ji nikdo nechtěl, vždycky byla škaredá a tlustá. Teď je mi dobrá,“ uchechtl se do pucláku. „Bydlím u ní za údržbu na chalupě.“ Správně odhadla, že bude nejlepší chvíli nevyzvídat, čekat. Po chvíli dodal: „na té fotce je moje bývalá žena a děti.“ Zamrazilo ji kolem žaludku. S přemáháním ze sebe vysoukala větu, která jí vytanula na mysl, když uviděla Romana v plném světle u tankovacích stojanů. Větu, která poznamenala celou její pubertu.
„Kropič sušil mokrý korbel.“
Zakuckal se, nechápavě na ni hleděl s hrnkem u úst: „kde jste to vzala? Vy jste nás znala?“
„Jste to vy?“
„No možná jo! A vy jste kdo?“
„Patnáctiletá husička, která běhala za vámi z jednoho koncertu na druhý, mohla jsem na vás oči nechat. Kvarteto buřičů s originálně seřazenými jmény, co málem rozvrátilo stoleté gymnázium. A vy, rockový zpěvák, školní básník, vítěz všech literárních soutěží, vaše práce se četly v hodinách slohu jako vzorové příklady.“
„To vás ještě po tolika letech bere?“
Moc takových, jako vy, na škole nebylo. Ale tenkrát jste neměl zájem.“
„Vůbec si vás nepamatuju. A s tím rozvracením školy to tak zlé nebylo, mladí vždycky chtěj měnit zaběhlej řád světa a doba nám přála, tenkrát přece přišel plyšák! Máte dopito? Popojedem, čas jsou peníze.“
„Můžem si tykat? Jsem sice mladší, ale ne zas o tolik…“
„Jestli vám to přijde nutné…“
„Lucie,“ podala mu ruku.
„Roman,“ měla pocit, že strčila dlaň mezi dvě obrovské rašple, „vlastně vy mě znáte. Vlastně ty mě znáš, tak je to správně,“ usmál se. Vyjeli z opuštěného parkoviště.
„A kam jste se pak ztratili? Rok ještě o vás bylo slyšet, točili jste i pro rádia…,“ navázala na rozhovor, když auto nabralo rychlost.
„No, parta se rozklížila, Radek šel po matuře hákovat, vztekal se, že nemáme při vejšce tolik času na hraní a všecky ty opičárny, co jsme dělali, já jsem po roce odešel z novinařiny…“
„Ale?! Copak, srážka s blbcem?“
„Asi tak nějak. Nebo spíš jen pocit, že se tam nemám co naučit. Přešel jsem na dřevařinu, vypadalo to tenkrát, že dostanem v restituci pořádný kus lesa, celá famílie na to tlačila, že to nesmím propást, rodový majetek, jistota pro celou rodinu a takové ty kecy. Ta škola byla dost daleko, takže jsem domů moc nejezdil.“
„A co dnes dělají ostatní kluci?“
„Che, kluci! To je dobrý,“ uchechtl se, pak zvážněl. „Míra Kropič se zabil na motorce, Radek Mokrý to má taky sebou, ten se uchlastal a ufetoval, zbyl jen Sušil. Odmlčel se. Nerušila ho, vyčkávala. „Sušil, no…, z toho je teď velký zvíře a ještě větší parchant, nechce se mi o něm mluvit.“
„Ublížil ti a ty nejsi zvyklý prohrávat.“ Nemusela hádat, stud z životní prohry z něj přímo čišel.
„Jo, docela´s to trefila. Obral mě o všecko. Na to se těžko zapomíná.“
„Proto jsi skončil jako řidič?“
„Kdybych skončil jako řidič, byl bych šťastnej jak blecha. Todlecto dělám na jinou občanku, abych mohl mámě platit podnájem. Osobní bankrot, oba.“
Překvapeně pískla, pak se zeptala: „tvoje máma učila jazyky ne? Jak se jí to mohlo přihodit?“
„Jak na tobogánu. Nahoru a dolů. Ze školy ji vylili, jen co se stal ředitelem ten největší darebák z učitelského sboru, ruštinář Dostál, jestli ho pamatuješ. Nic jiného neuměl, jen rusky a ještě blbě, tak vlezl do ódéesky. Protloukala se všelijak, Dostál se staral, ostatní říďové z něj měli lufta, to víš, modré bratrstvo. Pak jsem po vysoké založil firmu, tak mi dělala administrativu. A celkem nám to šlo. Šli jsme pořád nahoru, co jsme vydělali, šlo zpátky do firmy, začínal jsem s jedním traktorem a motorovou pilou, za deset let jsem měl třicet zaměstnanců a v majetku firmy čtyřicet milionů.“
„A pak se to naráz zvrtlo,“ prohodila do malé přestávky, v níž se nadechoval.
„Vůbec ne. Přišel Sušil. Byl ohromený, co jsme dokázali, teda aspoň se tak tvářil. Hlavně čuměl, jaký palác jsme udělali ze starého statku. Hned to chtěl koupit. Rok za mnou chodil, nabízel pětinásobek pořizovacích nákladů. Jednou jsme cosi málo popili a strašně se kvůli tomu baráku pohádali, zjistil jsem, že přišel se stejným návrhem i za bráchou! Vůbec jsem nechápal, proč má zrovna o naše domy takový zájem. Řekl jsem mu, co si o té jeho intrikánské nátuře myslím, nakonec došlo i na facky a ve finále jsem ho vykopl z baráku ven. Byl to podvraťák už od mateřské školky. Po měsíci přijel zas, že prý co jsme si, to jsme si, a začal mě lanařit, abych začal dělat pro firmu, ve které byl zaměstnaný. Tvrdil, že si víc vyděláme a on si zvedne obrat. Tenkrát mě zlomil brácha, abychom do toho šli, tvrdil, že když si nevybere nás, popadne do kola někoho druhého a my budem bez práce. Takže jsem nakonec kývl. Sice to nakonec bylo spíš naopak, ale mělo to přeci jen nějakou dynamiku, neustále jsme zvedali produkci. Krásný roky…“

Přijeli k zatáčce s námrazou. O kus dál Roman sjel na úzkou lesní cestu. Smrkové závoje se otíraly o kabinu, houpali se v rygolech vytlačených těžkými stroji. Po chvíli zastavil u mezery v porostu.

„Tudy by to možná mohlo jít,“ mávl k volnému prostoru.
„By mohlo? Možná?“ zděsila se Lucie. „To jakože to auto nevytáhneme? Myslela jsem, že to je jisté!“
„Klid. Hlavně klid, nestresovat, to pak vždycky dopadne špatně. Vylez ven, budeš pomáhat.“

Bezradně stála u kabiny, chytil ji za ramena, s citem, ale důrazně ji odsunul bokem. Otevřel dveře, nacpal jí do náruče textilní popruhy, sám si hodil přes rameno řetězy. Cítila se v jeho blízkosti tak, jako ještě nikdy s jiným mužem, sálala z něj fyzická síla, jistota, rozvážnost, líbilo se jí to. Začal jí vibrovat podbřišek. Řečí svého těla mu to dávala najevo. Snažila se mu být co nejblíže a přitom nepřekážet, když na hydraulické rameno zahákl řetěz, na něj zapnul popruhy a pak je přehodil přes mokřinu. Když tu louži obcházeli ve světle baterky, zkusila navázat na nedokončený rozhovor.

„A co pak teda Sušil provedl, že jsi o všechno přišel?“
„Právě že nic, v tom je ta jeho genialita.“
„Nerozumím.“
„Já taky ne, dodnes. Měli jsme nastavené nějaké finanční limity, mantinely, kam až půjdem. Diverzifikace pohledávek, říkala tomu máti. Podařilo se mu nás zlomit, ukecat, zkrátka a dobře, z té firmy, co v ní dělal, se stal do půl roku náš stěžejní klient. Odebíral dvě třetiny produkce. Jenže hned na to přišla krize, Sušil začal haprovat s platbami, ale to všichni. Na druhou stranu pořád odebíral, nesnižoval objednávky, dokonce zařídil, aby nám banka dala splátkové prázdniny na leasingy strojů a překlenovací úvěr, jeho firma se za to zaručila.“
„Takže jste si bez obav znovu půjčili.“

Roman neodpověděl. Došli k autu, lehl si do vysoké trávy obalené jinovatkou, přivázal auto za nápravu, vysoukal se ven zpod auta.

„Jo, přesně tak, půjčili. A pak to prasklo. Náš nejlepší zákazník šel do insolvence, totální předlužení. Ze začátku se nám to zdálo jako ten nejlepší a čestný krok. Spočítali jsme si, že to vybalancujem se šílenými ztrátami, ale zůstane možnost dál nějak bojovat. Jenže pak vyšlo najevo, že firma je vytunelovaná, nezbylo vůbec nic. Sušil vyletěl na hodinu, coby údajný viník, po měsíci nastoupil do jiné firmy, která měla úplně stejného vlastníka. A naše pohledávky najednou nikoho nezajímaly. Sedni si za volant a pevně ho drž, zařaď neutrál, povol brzdu. Když přestanu tahat, zabrzdíš, já zkrátím úvaz, ty odbrzdíš, já znova popotáhnu. Je to jasné?“
Nečekal na odpověď, vyšplhal kamsi ke hvězdám na sedačku hydraulické ruky, schovaný za oslňujícím gejzírem světla rovnoměrně zatáhl nestvůrně dlouhým pařátem, auto se pomalu rozjelo do černé vody, řídké bláto sahalo až ke kapotě. Postupně ji přitáhl k cestě, zůstala stát pod třímetrovým náspem lesní cesty. Uvolnil řetěz, odvázal popruhy z nápravnice. „To už musíš vyjet, pod sebe to klepeto nedám,“ křikl na ni.
Zkusmo popojela, pak vystrčila hlavu z okénka, začala zase hrát svou hru. Zaprosila jako malá holčička: „bojím, bojím, mohl bys to vyvézt na cestu ty sám?“ drbala mu jeho ego.
Beze slova zavrtěl hlavou, ta ženská je nemožná, četla v jeho pohledu. „Víš vůbec, že to má náhon na všecky kola?“ zeptal se.
„Nóó…, prý někde vpravo od volantu je nějaké tlačítko…“.
„Jo…, někde…,“ odfrknul znechuceně. Usedl za volant místo ní, zdánlivě ledabyle vyjel na vozovku, vystoupil.
„Téda, ty seš borec,“ lísala se, hlavu maličko na stranu, obdivný mrkací kukuč, vypnout prsa, lehoučce našpulené rty, autopilot vycvičený na lov mužů se rozjel na plné obrátky.
Absolutně nulová reakce, zima jak na jižní točně.
„Máš na tom klíčku zajímavý přívěsek, takový se jen tak nevidí,“ významně pohupoval přívěskem v pozvednuté ruce. Ve tváři mu četla nevyslovenou naléhavou otázku. Zauvažovala, zda má zalhat.
„Jo, dostala jsem ho od jednoho přítele.“
„Přítele... Dostala... No když dostala, tak dostala.“
„Proč se ptáš? Něco ti na něm vadí?“ zlehka ťukla.
„V klidu, já jen, že to není žádné bižu, muselo to stát pěkný pakl. Hele, jestli chceš dát auto do pucu rychle a diskrétně, mám na to jednoho kolíka. Obsluha vzorná, ceny mírné, sežene originální díly, nikdo nic nepozná. Jestli ovšem chceš…“ znova zdůraznil.
Funguje, zajásala v duchu, funguje jako všichni ostatní, tak jdeme na to! Podbřišek se jí vzrušením roztančil. Lucíšku, na tebe nikdy žádný chlap mít nebude, chválila sama sebe.
„Jo, beru. Kde bydlí?“
„Dvě vesnice zpátky. Taky se to dá udělat tak, že si pro auto přijede a pak ho přiveze,“ dodal, když zaregistroval její přesvědčivě zahrané zaváhání.
„Ty bys to pro mě všechno zařídil?“ natvrdo zasekla udici. Peníze nejsou problém,“ rychle dodala.
„Určitě. Dáš mi svoje telefonní číslo?“
Vida, hošánek už startuje do sedmého nebe, zítra si tě namažu na chleba, Románku.
„Ne,“ nasadila mnohoslibný úsměv Mony Lisy. „Stavím se na té pumpě, nechej mi tam co nejdřív vzkaz.“ Přistoupila k němu, přitiskla se celým tělem a dala mu pusu přímo na rty, než stačil jakkoli zareagovat. „Musím přece vrátit ty kalhoty!“ volala už z auta. Nastartovala a co nejrychleji odjížděla pryč od té děsivé prolákliny, v níž přistála.
„Máš ho na lopatě, Lucinko,“ pochválila nahlas sama sebe. „Tahle noc vůbec není špatná.“
Roman chvíli přemýšlel, co má udělat, pak se rozhodl vycouvat těch tři sta metrů na hlavní cestu a rozjel se pro další fůru vytěžené kulatiny.
Po deseti minutách se z opuštěné lesní cesty vynořilo ještě jednou auto. Za volantem seděl Blažej Macák, pravou rukou zálibně hladil fotoaparát s teleobjektivem položený na vedlejší sedačce, na mírně upravené satelitní navigaci sledoval pohyb Luciiny kabelky.


Luděk Olšový