Milé děti,

je po vánocích a moje maminka, po tom co pečlivě uklidí a napeče na Vánoce, tak jako každý rok onemocní. Tento rok mimořádně ne na Štědrý den, ale o den později. Dnes se rozhodla, že vyrazí k lékaři. Její vzkaz byl jasný – jela jsem do Ševelí napsat si léky. Vzhledem k pokročilému času, deset dopoledního, jal jsem se oprášit své znalosti nabyté v Iowě ve městě Des Moines, kde jsme s motorkářem, a teď si děti moje nemůžu vzpomenout na jeho jméno, ach ta moje skleróza, no Ti co žijí v Chicagu ho budou určitě znát, pochází z Olomouce, těsně před převratem emigroval do Německa, má dokonce Německé občanství, a již několik let žije v USA, má určitě Harleje, a je známou chicagskou postavičkou, neboť jsem ho při své druhé návštěvě Chicaga málem potkal, kdyby se den před totálně nezbořil, mohli jsme zavzpomínat na krásné chvíle v iowském K-martu, pekli kuře. No bylo to tehdy kouzelné, škoda jen, že jsme nedostali prostor v Prima vařečce, to by se asi lidé od dvou mániček dozvěděli věcí :-) A tak si teda vesele peču, přemýšlím nad tím, jakou dáme přílohu, a máti nečekaně dorazí domů před dvanáctou. Okamžitě se vrhne na větrání, což značí, že díky tomu, že sněží a fučí vítr, sněží do našeho malého domku všemi okenními otvory. Když to vidím v kuchyni, okamžitě mě napadne reklama, která upřednostňuje atomové elektrárny před tepelnými.

„Všichni lidé potřebují neustále k životu čerstvý vzduch,“ řekne neutrální hlas a kamera najede na otevřené okno, do nějž sněží. „Dejte přednost jádru!,, řekne hlas a kamera zabírá důchodce, který za stolem louská mandle. Obraz se začne rozmazávat, rozmazává se úplně, je úplně mlžný a náhle z této mlhy začíná pomalu vystupovat silueta města. A copak je to za město? Á, severáci už tuší. Ano, je to Ostrava. S tím rozdílem, že na rozdíl od krásných minulých časů není v centru těžební věž, ale několik věží chladících. Ano děti, je to naše druhá atomová elektrárna, lidmi zvaná Grégrovka na počest toho, který obyčejným lidem zajistil dostatek elektrické energie a pracovních příležitostí v čistém prostředí. A obraz se opět mlži až je zamlžen úplně, a po chvilce z něj vykukuje silueta dalšího města. Ale, ale. O Brně nikdy nebyla řeč!? Ale proč ne? Když může mít atomovku Ostrava, tak proč ne Brno? Ano, ano. Brno má nejen svou Vaňkovku, ale i svou Paroubku. A obraz se opět mlží. Ale to už není mlha, to je super mlha, kam se hrabe Rákosníčkova mlha! Je to mlha, kterou by prohlédl snad jen Bystrozraký. Sdělal by si svůj šátek, a skrze tuto mhu by v dáli uviděl něco malého. Ale copak to je? Ostří svůj bystrý zrak a už to vidí. Je to ročenka OECD otevřena na stránce Vývoz atomové energie na obyvatele. A kdopak se to hrdě tyčí na prvním místě. ANO! Je to Česká republika. A Francie tak daleko za námi…..

No, ale to je jiná pohádka, děti, jmenuje se atomový dědek, tu vám budou vyprávět až po volbách. Nyní zpět k slepičkách. Ještě není vyvětráno, a už se máma hrne odklízet sníh slepičkám na jejich dvorku, aby jim nebyla zima na pařátky.

Nejsou to totiž slepičky obyčejné, děti. Jsou to slepičky makrobiotičky. My je totiž nekrmíme zrním, ale zrním naklíčeným. To aby měla víc a lepší vajíčka. A taky aby byl žloutek pěkně žlutý, pouští je maminka nazobat se čerstvé, zelené travičky na náš rozlehlý dvůr. Čímž se u slepiček rozvíjí zajímavý reflex. Přijdete k bránce, chcete ji otevřít, a slepičky, poněvadž si myslí, že se jde na travičku, vyřítí se všechny ven, těšíc se na svou trávu. Takže se u branky strhne mela, ne nepodobná té ve Vietnamu. A je celkem jedno máme-li na mysli, americký Vietnam, nebo vietnamský Vietnam, který, přestože se v Paříži dohodlo něco jiného, dopadl tak, že vtrhli mírumilovní severovietnamští vojáci na jih a pomocí několika málo tanků a koncentráku, tak nějak scelili celou zem, aby, jak by řekl Egon Bondy, se stal místní lid opět svobodným.

Děti, nevím, jak kdo z Vás má velkou představivost. Ale představte si deset nažhavených makrobiotiček na svou travičku, představte si deset nažhavených makrobiotiček na svou travičku, když mají nejen dvě nožky, ale dvě nožky s pařáty, dvě křídla a zobák. Nevím, jestli jste si to představili, ale řeknu Vám upřímně, je to dřina nakopat všech deset slepiček zpátky tam kam patří. Osobně si myslím, že u některé slepičky může dojít k promíchání žloutku s bílkem.

Důchodce má vlastně z tohoto zákaz chození ke slepičkám, neboť by mohlo dojít k tomu, že by na titulní straně Blesku byla poprvé pravdivá informace, ale ani jeden čtenář, z miliónu a půl, by tomu neuvěřil.



A to ještě není všechno, milé děti. Díky spolupráci mojí maminky se slepičkami makrobiotičkami došlo samovolně ke vzniku nového adrenalinového sportu. Kuřin se jmenuje, je to zatím název pracovní a já doufám, že se časem objeví název lepší. Jak nový sport vznikl a o co v něm vlastně jde?

Jak již jsme řekli, vznikl náhodně a to tak, že maminka pustí naše makrobiotičky na dvůr, ty zobou travičku, a při přecházení na zajímavější místo, míjejí betonový chodník kolem našeho domečku. A pro mě z nepochopitelného důvodu, bouchají kuřince na betonový chodník, přestože travnaté plochy je na našem dvoře převaha, pravděpodobně fandí tomuto novému sportu a chtějí, aby si ho užilo víc a víc lidí. Takže sportoviště už známe, teď ještě sportovce. Pokud vím, tak zatím existují pouze dva sportovci na světě. Já a můj tatínek. Poněvadž nejsme muži přízemní, ale spíše se díváme do oblak a do nebe, stali jsme se opět nechtě, prvními sportovci v tomto sportu. Zatím má tento sport čtyři úrovně.

První úrovní je, i když se to zdá být jednoduché, pro mnoho začátečníků, obzvlášť pro ty zrakově postižené, to může být celkem nesnadné, do kuřince šlápnout. Není to žádný extra zážitek, a víc legrace si užije sportovec při mytí obuvi.

Druhou úrovní je na kuřinci uklouznout, ale nespadnout. Mytí zůstává, a je tam i trochu adrenalinu.

Třetí úrovní je na kuřinci uklouznout a spadnout na zem. Mytí opět zůstává a adrenalinu je daleko víc.

A čtvrtou, zatím poslední úrovní tohoto sportu je na kuřinci uklouznout a spadnout do dalšího kuřince. Přibývá mytí i adrenalinu.

Já si myslím, že na nový sport je toho docela dost. Vždyť ten sport je doslova v plenkách! Hlavně jde o to, že tento sport je, ať již na prostor, tak již na materiálové vybavení celkem nenáročný, a tudíž by se mohl stát přístupným pro široké masy našich občanů a stát se tak sportem masovým. Člověk potřebuje kousek zpevněné plochy, nejlépe betonové nebo asfaltové, pak nějaké slepičky (podpoří to i naše, unií těžce zkoušené zemědělství) a pak už vlastně nic, i když je samozřejmě lepší mít obuv s méně přilnavou podrážkou, a lehce omyvatelný oděv a rybářskou, popřípadě plaveckou čapku. Nějaký ten chránič taky není na škodu. Ale toto není samozřejmě podmínkou, a může se tento sport provozovat v jakémkoliv oblečení. Třeba i v tom nejlepším – tam je toho adrenalinu nejvíc. Vůbec nevidím nic špatného na tom, když si děvčata, jako obvykle každý pátek nebo sobotu večer, či odpoledne, obléknou své nejlepší značkové hadříky a jdou na kuřin. Pořád lepší, než se tak zbůhdarma poflakovat na diskotéce.

No, děti pohádka jde pomalu do finále. Poněvadž moje maminka není hloupá, nechá si kuřin zaregistrovat jako ochrannou známku ve všech zemích na světě, a naše rodina na tomto sportu, oblečení a doplňcích neuvěřitelně zbohatne. A já budu po celém světě stavět kuřin rampy. Ty nejlepší sportovce ze všech, budou sponzorovat výrobci šamponů, mýdel, deodorantů a pracích prostředků.

Populární bude tato reklama na deo:

Dřív jsem se po kuřinu, se svou přítelkyní nemohl ani sejít, zatímco teď mám problém se ji zbavit.

A to nemluvím o filmu Kuřiňáci, který bude ještě větší pitomost jak Snowborďáci a vstoupí do historie kinematografie jako první film v historii, který měl v názvu obsažen celý obsah.

A to je opravdu konec, milé děti. Zazvonil zvonec a pohádky byl konec.

Patrik Holásek