Když Pavel vystoupil s lapiduchovou pomocí z auta a rozhlédl se kolem sebe, došlo mu, že ho sem přivezli zemřít. Ze secesní budovy, před níž stál, na něj dýchla smrt…


Dva nahluchlí dědci zas hulákají o „tenkrátu“, když byli ještě mladí. Pak na pokoj vtrhne senilák ze sousedního pokoje a troubí na poplach. Zapomněl si vzít z nočního stolku zuby, takže porozumím až napotřetí. Prý má dnes šichtu Anděl. Za tři dny jsem už poznal jejich vkus, jsem zvědavý na tu vykopávku. Kolik bude vážit, metrák?

Přišla po vizitě. Lvice středního věku s udržovaným tělem a ohnivou hřívou, nohy dlouhé jak týden před výplatou, před sebou vozík se vzorně vyrovnanými infuzemi a kilometr stočených hadiček. Dědci cukrují, naparují se, tokají jak tetřevi na horské louce. Sestři sem, sestři tam, hlásek jak zvoneček, ručičky jak dva motýlci, vy jste andílek. Jeden jí osahává zadek, druhý strká nos až do výstřihu, prasáci staří.

Když dotlačí káru s jedy až k mojí posteli, nejistě si rukou přičísne pramen zlatočervených vlasů za ucho.

„My dva si tykáme?“ zeptá se tiše, váhavě. Na moment nevím, co říct, ten důvěrně známý pohyb ruky mi rozťal duši jak katova popravčí sekyra.
„Jestli chceš, tak třeba ano,“ vypotím úsměv. Snažím se nedívat do plného výstřihu, ani na služební stejnokroj, kterým indiskrétně pronikají ostré paprsky ranního slunce. Oba předstíráme zájem o tlustou jehlu plnou svinstva, které prý léčí.

Ve dveřích se ještě otočí, liščí nosík se zapudrovanými pihami jakoby zavětří, ústa zvládnou nacvičený úsměv. Jen zelené oči se zalesknou víc, než obvykle.

„Voni si tykaj,“ zahuhlá pacoš z vedlejší postele, „hele, vy se jako znáte?“ ptá se nesmyslně.

„No asi ne, když si tykaj, ty vogo,“ odsekne mu parťák z druhé strany.

Neodpovídám. V hlavě mi duní otázka, kterou jsem slyšel od Aničky před dvaceti lety.

„Chtěl by sis mě vzít?“

Levá, pravá. Levá, pravá. Šedesát sedm kroků tam, šedesát sedm kroků zpátky. A znova. Jindy nekonečná chodba je uprostřed noci najednou příliš krátká. Neskuhrat, neřvat bolestí, je půl jedné ráno, nemůžeš budit ostatní. Chodit, chodit, rozhýbat ztuhlé hnáty, jiné cesty není.
„Nechceš si přece jen vzít něco na spaní?“ vykoukne zrzavá lištička ze sesterny.

„Nechci,“ zasyknu rozkousaným jazykem. Je neskutečně velký, oteklý od kousanců. Proč mám vlastně ještě zuby? V kuchyni určitě mají mixer.
„Tak něco na bolest a křeče?“

„Kurva, nechci!!! Nechci léky, chci být zdravý!!! Rozumíš?!!“ zařvu na ni. Kousnu se do spodního rtu, tam to ještě cítím.

„Dal bych si kafe,“ zachraptím. „Prosím.“ Vzdechne, jako by křečemi trpěla ona.

Zatímco převlíká posranou babku, snažím se v miniaturní kanceláři staniční sestry vyrobit dva turky. V hlavě běží dvacet let starý film, o mladičké zrzce, která chtěla jet stopem za kamarádkami na Macháč a nikdy tam nedojela. Horké léto, my dva, motorka a malý stan. A za rok zase a pak ještě jednou. Dva roky trýzně lásky a neuhasitelné touhy po jejím těle. Troje bezstarostné prázdniny s princeznou Zrzečkou.

Sedneme si na chvíli ke stolu. Zvedne mi nohu a začne masírovat ztuhlé chodidlo.

„Vzpomeneš si ještě někdy?“ zeptám se, jako by zmizela včera. Vrním jak kocour na peci, velebím její ručičky.

„Ne, vlastně občas. Občas ano,“ odpoví s obličejem ponořeným do hrnku.

„Nic lepšího jsem už nikdy nezažil, a to jsem projel půlku světa.“

Neodpoví, popadne druhé chodidlo a začne mačkat stažené svaly.

„Hotovo,“ cinkne její hlásek.

„Víc neřekneš, Aničko?“

„A proč? Změní se něco? Je nutné se patlat v tom, co bylo před dvaceti lety?“

„Před jakými dvaceti lety? Žádných dvacet let neexistuje! Jsi pořád stejná Anička ze stopu, moje Hančí! Kolik jsi za tu dobu přibrala? Kilo? Dvě? Máš děti?“

Nejapné dotazy přeruší bzučák a červené blikance nad dveřmi. Zrzka vyrazí na chodbu dlouhou šedesát sedm kroků. Zapomenu na chromé hnáty, vyskočím a rozliju po stole zbytek kafe. Krucifix! Hadr! Čvachtám v černé louži kapesníkem tak šikovně, že pošlu dávku lógru rovnou do nedovřené zásuvky. Když ji otevřu, zírám na svou fotku v rámečku. Omámeně civím do blba, až zezadu vztekle štěkne liška ryšavá:

„Běž od toho stolu!“

„Ty bílé punčochy jsou moc sexy,“ vrazím nemilosrdně hlavu do jejího kutlochu.

„Pavlííí,“ žadoní, „mám spoustu práce, prosím…“

„Budu jak myška,“ ubezpečuju.

„Zase se pohádáme!“

„To je mi jedno. Chci být u tebe!“

„Pavle, já musím pracovat. Nemůžu dát hlavní sestře prázdné tiskopisy!“

„Kašlu na hlavní. Když mě tu nechceš, dej mi svoje punčochy. Budu s nimi poslušně ležet v posteli.“

„Ty ses zbláznil. Podívej se, je neděle, já jsem tu přišla, aby...“

„Abys byla se mnou, já vím. Pojďme do parku, je krásně.“

„Ne!“

„Hančí, řekni, máš chlapa? To přeci není možné, aby taková samice byla sama! Máš?“

„Vypadni!“

„Víš o tom, že za tebou blázní všichni pacoši na oddělení?“

„Ne! A je mi to úplně jedno,“ dopáleně práskne dlaní do stolu.

„Honěj si kvůli tobě ve sprše ptáky, takový špitál jsem fakt nezažil. O kolik máš zkrácený stejnokroj oproti ostatním?“

„Prase!“

„Vsadil jsem se o sto kafí z automatu, že nejmíň o patnáct čísel. Ale spíš dvacet.“

„A už toho mám dost.“

„Já taky. Chci vědět, proč ses tenkrát před dvaceti lety vypařila bez jediného slova!“

„Ven!“

„Chci vidět tvoji zásuvku! Chci vidět tu druhou fotku v rámečku!“

„Ven!!!“

„Pavle! Pro Boha, co tu děláš? Jak ses sem dostal?“

„Mám nohy ne? Si myslíš, že budu mrzák na věčné časy?“ machruju. Sám nechápu, jak jsem se dokázal doplazit bez berlí do sesterny na druhém konci chodby dlouhé šedesát sedm kroků.

„Dojdu pro křeslo a odvezu tě na pokoj.“

„Opovaž se, měsíc jsem tě neviděl.“

„Dva a půl týdne. Ty máš horečku!“

„Seru na to. Chci být u tebe.“

„Nebuď vulgární, ano?“

„Kdes byla tak dlouho? Proč jsem tě nemohl vidět?“

„Pavle, každý máme svůj život. Nemůžeš se do toho mého montovat.“

„Miluju tě a chci se s tebou vyspat.“

„Ty jsi zešílel!“

„Proč jsi tenkrát zmizela? Mám právo to vědět.“

„Řekl jsi mi, že si mě nevezmeš.“

„To není pravda! Chtěla jsi hnízdit! Já se jen zeptal, jestli to je nutné, že existují i jiné věci, než posrané plíny, nic víc!“

„Ano, nic víc. To je přesné. Nic víc!“

„A cos jako chtěla slyšet?“

„To už je dnes jedno, ne?“ Kočičí oči jsou zalité slzami, brada se jí chvěje, do tří vteřin se rozbrečí.

„Hančí, lásko moje, to nesmíš!“ objímám ji, tisknu v náručí, až ztratí dech, ruce mi ještě slouží, chvála Bohu. Zasypávám ji polibky všude, kam dosáhnu, „Miláčku, zlatíčko! Ty nesmíš plakat. Už nikdy nesmíš!“

„Pavlííí,“ zasténá a stiskne mě štíhlýma nohama k sobě tak, že se mi zatočí hlava. To není moje hlava, to svět se zbláznil a šílenou rychlostí se s námi roztočil na druhou stranu. Láska spaluje všechno, horečku, touhu, nenávist, zoufalství, samotu trvající dlouhých dvacet let…

„Aničko, Hančí, lásko moje…, můj Bože…, být zdravý a žít…, teď přece musím žít...!

Proberu se zhroucený na zemi, oči nezúčastněně sledují Ančiny nohy, zatímco zbytek těla je zmáčknutý v křeči, jak v ďáblově lisu. Čekám, kdy oči nevydrží příšerné rány bucharem do hlavy a vypadnou z důlků. Žasnu, jak příšerné zvuky vydávám při záškubech těla zmítajícího se ve zvratcích a v krvi z rozbitého nosu. Pane Bože, to je ten konec, kterého se každý tak bojí…

Trvá snad sto let, než mě Anička přiklekne, zmáčkne mě svými horkými a mokrými stehny, šlehne mi do žíly koňskou dávku jedovaté sračky, která mě nakopne zpátky mezi živé lidi…

„Už je dobře?“ usmívá se Liška Bystrouška, hlavu mi pěstuje na klíně, stírá pot z čela.

„Doteď jsem netušil, jak rychlá je cesta z nebe do pekla… Byla jsi pro mě s tou nafólovanou pichnou v ruce jako anděl rozdávající boží milost.“
Neřekne nic, jen hledí a usmívá se, oživlá socha Matyáše Brauna před špitálem v Kuksu…, sním nebo bdím…

„Věříš v Boha, Hančí?“

„Při téhle práci to občas není na škodu,“ pořád se usmívá. „A ty?“ hladí mě po skráních.

„Ženy v něj upřímně věří a chlapi špekulujou, kdo mu bonzuje, že všecko ví…, v tom je mezi námi rozdíl. Jsem teď jak zaživa vykuchaná srna. Zvířecím strachem vyvalené oči, šílený pocit úplně vykradeného břicha. Neuvěříš, jak moc může bolet něco, co už nemáš.“

Cosi bouchne, otočím hlavu.

„Stalo se něco?“ ode dveří na mne hledí úplně stejná Anička, jen místo ohnivé hřívy má účes ze zářivě žluté slámy. Bdím nebo sním? Chci vyskočit, ale ta moje Anička - liška Ryška mě pevně drží za ruce, dokud se nepropadnu do měkoučké peřiny sladkého posilujícího spánku…

Teda Hančí, ty sis dala načas, to je doba. Přijdeš pozdě a ještě se připitoměle usmíváš. Máš pro mě pivo? Víš přece, že jsem se dal na pivo. Piju jak duha, už dvě denně. A navíc mě pořád hladíš před cizíma. To si nechej, až budeme spolu sami. Ještěže máš bílé mini a bílé punčochy, to fakt žeru. Kytku máme, tak jedem za knězem. Pořádně zatlač, ať to odsejpá, aby moc dlouho nečekal.

Hele, co to je za mamlasa? To má být kněz, ten šašek?“ Kde má mitru a štólu? Jak nás chce oddat, když tu chodí jak vandrák, jen v bílém triku?

A kam jsi mě to vůbec přivezla? Proč jsi zabrzdila tu postel? Proč tu máme tři rádia nad sebou? A co ty drátky tady kolem? Máme přece jet za knězem, včera jsem to s ním domlouval!

Proč kolem věšíte ty bílé hadry?

Aničko…

Hančí…

… maminko…

„Mámo! Slyšíš?! Haló!“

„Co, Pavlínko…“

„Co je s tebou? Nejsi nemocná?“

„Co? Ne, myslím, že ne.“

„Ty jsi úplně mimo! Hele, kam zmizly ty fotky, cos měla na stole?“

„Které?“

„Mámo! Sedíš za stolem ve svém kanclu a mluvíš se svou jedinou dcerou. To je ta blondýna naproti tobě. Hu! Vnímáš mě?“

„Jo, aha, fotky…, dala jsem je do šuplíku kvůli uklízečce. Máme tu novou nemotoru, pobryndala je kávou.“

„I toho fešáka, o kterém jsi mi nechtěla nikdy nic říct?“

„Jo, i toho.“

„No teda, to je uměleček… Jo, pozdravuje tě babi. Představ si, zas má nový objev. Prej strojvůdce. Bývalý samozřejmě. Teda to je sranda. Sedmdesátka na krku a furt loví. Že si nedá pokoj.“

„Babička má jednašedesát. Teprv!“

„Teprv? Tsss, to už je šumák, jestli má šede nebo tři sta, ne?“

„Pavlíno! Nebuď drzá!“

„A loví od puberty. Už by si mohla dát pohov. Víš, kolik chlapů jí prošlo přes postel? A ty nikdy nic, jedna fotka na celý život. Hele, mámo, co ten čundr do Špánu, dovolíš? Podpoříš? Jsme s Mírou chudí studentíčci, maminečkóó…“

„Babičce utekl děda rok po mojem narození, už jsem ti to říkala tisíckrát. Nemáš se učit na přjímačky? A co Mirek? Má už domluvenou nějakou práci?“

„A jó, fůrt. Něco má od podzima, že prej… A taky říkal, že všecko bezva umím, ať se nebojím. A samo, že pojedem až po přijímačkách a Mirkově státnici, to bych ti neudělala… Jo hele, a co ten chlápek, cos ho tu nedávno křísila? Jsem to říkala Mírovi, jak´s to zmákla. Seš fakt dobrá. A ten chlap mi byl nějak povědomý, už jsem ho někde musela vidět. Jo, už vím, měl stejně pitomý účes, jako ten tvůj fešák na fotce. Kdyby nevypadal jak oživlá mrtvola, skoro by mu byl i podobný. No, tak děda zdrhnul za rok a táta radši hned. Teda to byli dárečci, to ti řeknu. Hele, mámo onehdá Míra říkal, že to snad ani není možný, že by se jako můj táta na mě nikdy nezeptal. On se fakt nikdy nezeptal? A hele, maminečko, viděla jsem senza triko. Nebyl by pro chudou studentku, čerstvou maturantku, sponzorský dar? Stačila by stovečka, maminečkóó, začíná léto, maličký příspěveček, prosím, prosím, smutně koukám…“

Anna vytáhne stokorunu a beze slov ji podá dceři.

„Tak dík, mamčo,“ zahlaholí Pavlína ze dveří. „Seš fakt anděl!“ volá, pohazuje blonďatou hřívou a poskakuje jak kůzle se schodů.

„Tvůj táta byl pořád samý čundr a pak jsme to nějak nestihli,“ zašeptá Anna a utře si papírovým kapesníčkem dvě slzy.

Luděk Olšový