Šla pomalu polní cestou z městečka směrem ke statku. Myslela na všechna léta, která na usedlosti prožila, na děti, které ji tam čekaly. Prošla úvozem na Černý vrch, poklekla u Božích muk a vroucně se nahlas pomodlila. Věděla, že bude muset zabít. Možná už dnes. Dnes přijedou muži s týdenní mzdou za svoz dřeva z okolních lesů na městské nádraží…

***
„Máňo! Kde vězíš, ty mrcho!“ ozvalo se z domu.

„Už jdu!“ zakřičela Marie od studny na dvoře. Prokličkovala mezi vypřáhnutými povozy, v chodbě odložila džber s vodou, vstoupila do kuchyně.

„Co jsem ti řekl, ty štětko! Když hostím svoje bratry, budeš tady a ani se nehneš, je ti to jasné?“ řval na ni její muž Josef od stolu. Spršky slin se mu zachytávaly na nezastřiženém kníru, rudý obličej měl orosený potem.

„Vytřela jsem všechny koně do sucha, byli zpěnění. A dala jsem na ně houně.“

„To mohla udělat matka a haranti,“ ozval se Jan, Josefův mladší bratr. „Ty nám máš tady posluhovat a ne se flákat kolem koní. Ignáci, vytáhni svoji flašku, mám sucho v krku,“ obrátil se na nejmladšího z bratrů. Ignác beze slova vylovil z kabátu na stůl láhev špiritusu, pitka mohla pokračovat.

„Aspoň s matkou byste měli mít soucit, sotva chodí o holi,“ ozvala se Marie.

„Jen je nechej, moje tři bohatýry, poslouchat se musí,“ strčila hlavu z chodby do kuchyně stará Baczewská. Marie jen stiskla rty a podávala na stůl další jídlo. Když sbírala prázdné misky, z nichž chlapi jedli zelňačku, chytil ji Josef pevně za ruku. Už tušila předem, co řekne.

„Kdy mi porodíš syna, Máňo?“ začal. Rozklepala se. Většinou s tím začal až při třetí láhvi, dnes se teprve chystali načít druhou.

„Pusť, musím ještě do chléva,“ snažila se vyprostit ze sevření.

„Jak to, že nechceš spát s Josefem?“ chytil ji za druhou ruku Jan a usmál se na ni. Ze zápachu zkažených zubů a česneku se málem pozvracela.

„Co je ti do toho, prevíte?“ vyjela na něj. „Hleď si svého!“

„Tak ty si myslíš, že když jsi vyprdla tři holky, tak už máš vystaráno a Josef tě tu bude zbůhdarma živit?“ přisadil si Ignác a popadl ji za ruku, kterou jí držel Josef.

„Pusťte mě!“ zaječela Marie. Věděla, co přijde.

„Neřvi! Řvát můžeš až u toho,“ zavtipkoval Josef. „Hej, matko, odveďte děti na seník, Marie je na to citlivá.“ Bratři se rozchechtali, matka Baczewská se pokřižovala.
„Poslechněte a udělejte, co říkám, jinak je odvedu sám,“ zavelel Josef. „A víte, jak to skončilo před třemi roky. Žofie kulhá dodnes. Vy dva,“ otočil se Josef k bratrům, „jí zacpěte hubu a přitlačte jí paže ke stolu. Jen ať se pěkně předkloní.“

„Pán vás všecky za to potrestá, Josefe, je to tvoje žena, máš ji ochraňovat,“ odporovala matka. Josef pokročil ke dveřím, stará rychle zavřela a belhala se do svého výminku přes chodbu.

„A teď tě naučím, ty mrcho,“ otočil se Josef k Marii, která ležela tváří ve zbytcích jídla na stole. Jan a Ignác jí seděli na rukou a přihýbali si z láhve. Když jí Josef přehodil sukni na záda, začala nepříčetně vřískat.

„Krucifix, zacpěte jí tu hubu, kdo to má poslouchat,“ řval do toho Josef.

„ Jo, to se ti řekne, ale čím?“ rozhlížel se Jan kolem.

„Narvem jí hlavu do té mísy s kysaným zelím,“ napadlo Ignáce a natáhl se pro nádobu na kraji stolu. V tu chvíli se podařilo Marii, vytáhnout ruku zpod jeho zadku a přizvednout se ze stolní desky. Popadla nůž a vrazila ho vší silou do stehna Janovi. Jen hekl a nevěřícně hleděl na střenku, trčela výsměšně vzhůru, jako dřevěná karikatura jeho vzrušeného mužství.

„Co…, cos to udělala…, to bolí…“ zmateně koktal. Marii se podařilo vytrhnout i druhou ruku a vyklouznout z Josefova objetí. Vyběhla na dvůr a zamířila do protější stodoly. Opilí muži se bezradně motali po jizbě, jeden druhého odstrkávali od dveří. Na chodbě se ještě srazili s matkou, která spěchala zjistit, proč Jan tak naříká, takže Marie měla čas vyšplhat nahoru na patro a pak ještě výš do trámoví. Dorazili jen na zápraží domu, když na ně zamířila ze stodolních vrat brokovnicí.

„Stůjte, je nabitá,“ vykřikla. Josef s Ignácem se zastavili.

„Jak jsi našla moji pušku, ty bestie?“ hulákal Josef.

Ignác ho tahal za rukáv: „Neřvi tak, uslyší tě čeleď a někdo to donese žandárům, pitomče.“

„Ona zabila mého Janíčka,“ kvílela matka v domě a snažila se zastavit krvácení z Janova stehna.
„Tys mi ukradla moji dvojku, za to tě zabiju,“ ryčel Josef ode dveří, nevěda, co dělat. Bylo to sice poprvé, co se mu Marie postavila fyzicky na odpor, ale věděl, že dokáže být tvrdá a neústupná.

Ze dveří se kolem mužů protlačila matka.

„Cos to udělala, ty důro! Za to tě stihne trest boží, sama tě zabiju,“ hrozila rukou k Marii a belhala se ke kůlně vedle domu.

„Matko, stůjte! Nedělejte to!“ vylekaně volala Marie.

Baczewská otevřela dveře, ze tmy vyšel Ignácův ovčácký pes, vycvičený k lovu vysoké a k hlídání statku přes noc. Zavětřil, rozhlédl se a přiběhl k pánovi.

„Pošli ho na ni,“ poručil Josef.

Ignác chytil psa za obojek, přiklekl k jeho hlavě a ukázal na Marii: „Rafan, trhéj!“ křikl povel. Pes přitiskl uši k hlavě a s hlubokým vrčením se klusem vydal k Marii. Když byl vprostřed dvora, Marie bez míření zmáčkla obě spouště naráz. Ozvala se hromová rána, zpětný náraz vyrval ženě pušku z rukou. Smršť broků srazila psa k zemi, část se zaryla do nohou obou mužů. Ženy se zděšeně dívaly na psa a na chlapy, jak leží na zemi a sténají, dokud ze stájí nevyšel starý čeledín Wenzel a nezavolal na ně, aby mu pomohly odtáhnout muže do kuchyně a dohasínajícího psa za humna.

Kaprál c. k. četnictva Andrzej Schmalzer se podrbal na hlavě. To je zase den, pomyslel si. Nejdřív se trmácet takový lán světa na statek Baczewských, teď musí už hodinu poslouchat lamentování staré panímámy, mele páté přes deváté, snad už posté mu vykládá, jak přivezli z lesa její tři syny zalité v krvi. Nacpal si rozvážně fajfku, zabafal, prohlížel si z lavičky na zápraží domu celý dvůr obestavěný hospodářskými budovami.

„Máte hezký dvůr, matko,“ vyfoukl kouř přímo do tváře Baczewské. „To se jen tak nevidí, vydláždit si dvůr placáky, nemusíte se brodit po kotníky v blátě…“ Stará zmlkla.

„To si vymyslela mladá,“ ozvala se zaraženě po chvíli. „To víte, městská panička, tak tu zavádí novoty. Kdo to kdy viděl, natahat do dvora tolik kamení. A kolik zbytečné práce! Odjakživa jsme chodili po hlíně a nikomu to nevadilo.“

Na ja, to je tenhle ten Fóršpruňk, é, pokrok, panímámo. Víte co? Zavolejte mi mladuchu, že si s ní chci popovídat o tom neštěstí, co vás potkalo.“

Marie přišla za chvíli, zůstala před ním stát.

„Sedněte si, mladá paní,“ pokynul kaprál. „Ptát se vás na nic nebudu, máte to všichni dobře naučené. É, přece jen něco, jak dlouho jste tu na statku provdaná?“

„V létě to bylo osm let,“ odvětila Marie.

„ To je doba, co? To nám ten čas letí… A odkud jste přišla, z kterého města?“

„ Však víte, pane kaprál, s mojím tátou jste na vojně byl, sám jste to říkal.“

„Á, na ja, úplně jsem zapomněl, tak vy jste z domu Liesnerová, ten váš táta mi dokonce jednou život zachránil! … To už je doba… No, musím se za ním někdy zastavit, až pojedu na velitelství… Tak vy jste se provdala na statek, no… A vy máte i nějakou školu, že? A panímáma říkala, že máte spoustu knížek o hospodaření, je to pravda?“

„Ano, sehnala jsem si učebnice ze zemědělské školy.“

„Takže hospodaření rozumíte, že? Možná i víc, než Baczewští, je to tak? No nestyďte se, klidně se pochlubte!“

Marie sklopila oči, mlčela.

Kaprál zabafal z dýmky: „Sapristi, nějak netáhne, proč asi…“

Ze stodoly vyšel četník Souhrada. „Tady nic, pane kaprál!“ zakřičel přes dvůr.

„Prohlídl tu prázdnou kůlnu vedle domu a pak pomohl se stájemi Dobrzanskému,“ mávl kaprál fajfkou.

„No, tak to vidíte Marie. Předevčírem vám někdo zmrzačil chlapy v lese, včera tu byl fiškus sepsat nějaké papíry a dneska jsme tu my. Někdo vás udal, že se tu střílelo. Není to zvláštní? A co jste potřebovali tak narychlo sepsat, že jste poslali bryčku pro fiškuse? Nechte mě hádat. Baczewští chtějí statek přepsat na děti. Anebo vy chcete zpátky věno, které padlo na záchranu zadluženého statku. Je to tak?“

Marie seděla se skloněnou hlavou, v rukou žmoulala růženec.

„ Na ja, život není peříčko, že Marie? Pojďte, něco vám ukážu.“ Kaprál se zvedl a zašel doprostřed dvora. „Vidíte to? Máte tady ty kameny od něčeho poškrábané, trochu to kazí Kunsajndruck, jak se to…“

„Umělecký dojem,“ špitla Marie.

„Ja, genau. Chtělo by to dát do rychtyku, aby to tu bylo hezké. Tak my pomalu půjdeme.“ Nenápadně se podíval, jestli stará Baczewská poslouchá u otevřeného okna. „Vím, že tu dnes nic nenajdeme, ale moci úřední vám musím oznámit, že dál hledáme dvouhlavňovou brokovnici, která se ztratila před dvanácti lety. To jste tu ještě nebyla. Tenkrát našli panského hajného kousek od prameniště Kravího potoka a opodál ležel starý Baczewski. Oba zastřelení, ale žádné pušky jsme nenašli. Kdybyste se o té pušce něco, cokoli, dozvěděla, máte povinnost to hlásit četníkům. Tak to máme oficiality. Teď běžte do stájí a vyřiďte těm dvěma, že je čekám před statkem, ještě musíme na ten palouk v Půlgrůni, kde našli vaše chlapy. Na ja, je po dešti, nic tam nenajdem, akorát se vymácháme, ale befel je befel.“

Marie se otočila ke stájím. Neudělala ani tři kroky, když se kaprál ozval znovu.

„Marie, Pojďte sem.“ Počkal, až k němu přistoupila, koutkem oka zkontroloval, jestli stará Baczewská pořád špehuje, a ztišil hlas. „Poslouchejte, buďte opatrná. Baczewští jsou divocí a nebezpeční. Moc nebezpeční.

Přikývla.

„A pozdravujte svého otce.“ Otočil se na patě a vykročil k vratům. „Občas se tu zastavím!“ zavolal nahlas přes rameno.

Od toho dne po dalších padesát let řídila chod statku Baczewských Marie.

Luděk Olšový