Tento příběh je mementem pro všechny, kteří chtějí uvěřit v existenci dobrého ďábla.

***
„Crrrrrr …“

Jéžiši, to je randál, které zvíře se dobývá dovnitř…, to bude zeťák z tahu…

… aha, budík, už zas je ráno. Umýt se, oholit, nedívat se na zvadlou kreaturu naproti v zrcadle, nejdřív jídlo, pak kravatu, jinak se pocintám. Krucinál, vařící kafe! Zase spálený jazyk! Neřvat na Věru, je v přechodu, čeká na záminku, aby si mohla zaječet. Držet klapačku, nebo i tohle ráno skončí hádkou. Dobrý Bože, jak mě bolí hlava! Další ze šílených dnů. Kristova noho, proč já se tady vůbec o něco snažím? Miniaturní dvoupokoják v obřím sídlišti. V něm léty ztučnělá manželka, gravidní dcera provdaná za umělce s holým zadkem a splavem carského oficíra, synátor se taktak drží na gymplu, vyrábí průšvih za průšvihem a ještě je drzý jak opice. Pět československých sardinek v prefabrikovaném mikrobytě. Pořadník na větší králíkárnu dlouhý dvacet let, já se z toho zvencnu…
---
A venku lezavý chlad, drobný déšť, který nikdy neskončí. Léto rozhodlo - tentokrát se nedostavím. Přecpaná tramvaj, ani jedna hezká ženská, voda z deštníků crčí rovnou do tuzexových mokasínů, zas budu svršky lepit Kanagomem, do žeber rýpne okovaným rohem něčí diplomatka. Ještěže na fakultě čeká minisukně širokorozchodné asistentky Marcelky, korýtko maxivýstřihu s voňavým čajíčkem a načisto přepsaným rozvrhem přednášek pro zimní semestr.

„Dobré ráno, pane docente, jak jste se dnes vyspal, pane docente, přejete si podat fascikl k čajíčku, pane docente,“ cukruje a kroutí zadkem. Kdybych nevěděl, jak zlikvidovala předchozího vedoucího katedry, už bych jí dávno udělal to, o co si říká. Pořádně ji zmáčknout, až by u toho hekala! Zválcovat ji na placičku, hned by se tu přestala natřásat! Jenže doba je zlá a Marcelka nebezpečná. Moc nebezpečná, škorpión je proti ní domácí mazlíček.

„Stavoval se tu soudruh Kyčmoník,“ zamrká nalepenými řasami jak víla Amálka, až se od nich dělá elektrizující průvan, naježí mi chlupy i v rozkroku, „prý po vás něco chce,“ pátravě hledí, čeká, co ze mne vypadne. V tu ránu mám žaludek na vodě, čelo se rosí jak lahváč vytažený z lednice. Marcelka se popásá, vidíš, jak málo stačí, abych tě sestřelila, čtu jí v očích.
---

„Čest, soudruhu,“ blekotám, v ruce fascikl s výkazy a formuláři. Doufám, že když mi tenhle Donšajn muchluje Marcelku ve výtahu, nebude moc prudit s papíry, na kterých je i její podpis.

„Á, soudruh Řehák, to je skvělé!“ zajásá olezlý skřet v zasmrádlé dederonce, je o devět let mladší, než já, ale s šedivou přehazovačkou na hlavě vypadá jak důchodce. „Posaď se, probereme tvou služebku do Itálie.“

„Hhhé, echmm,“ zachrchlám, k nutkání zvracet se přidá intenzivní potřeba záchodové mísy a kilometru toaleťáku.

„Myslel jsem, že univerzita má zájem, abych, éé…“

„Ale ano, samozřejmě, že je to tady na fakultě schválené. Ale abych tak řekl, jsou tu jisté okolnosti, které, jak bych to…, no zkrátka, musím ještě za tebe intervenovat. Však rozumíš, taková kapacita jako ty, a má jet znova ven. Spoustě lidí se to nelíbí, co ti mám povídat. A ta charta,“ skřet přejde do hlasitého šepotu, „tu nám byl čert dlužen. A zrovna letos, když máme takové plány… Teď po nás půjde vrchnost jak po uzeném! Nejen po umělcích, ale i po akademické sféře…, jistě chápeš,“ číhá vepřová tlama, podhrdlí až v popelníku.

„Co, co, mám něco…, něco udělat?“ soukám ze sebe.

„Ne, proč?“ zatřese ovarem. „Možná kdybys byl víc aktivní ve stranické buňce, nebylo by to na škodu, ale proto je tu Kyčmoník, aby všechno zprůchodnil a uvedl do souladu,“ cení fakultní elf zažloutlé zuby. Znenadání je na stole formulář s nadpisem Poznatky ze služební cesty. „Však to znáš, proberem to spolu po příletu u kávičky a bude to,“ vycení žlutohnědé tesáky, mezery plné plaku. Myje si to prase vůbec zuby?

„A kdyby ses nechtěl obtěžovat, Kyčmoník to zařídí sám,“ rentgenuje mě krhavýma očima. Určitě zas včera chlastal.

„Takže bys chtěl, abych tě ve fakultním výboru navrhnul do výjezdní skupiny?“ pomalu mi dochází, kam sádlová koule kormidluje. „A někoho jiného vyškrtnout. Myslíš, že nám to jen tak projde, soudruhu?“ táži se opatrně.

„Jen ať si někdo začne,“ chrastí Kyčmoník jak chřestýš před útokem. Propocená košile začne naráz studit.

„Abych se vrátil k původnímu tématu, proč jsem si tě vůbec dal zavolat,“ típne Kyčmoník tvrdou spartu.

Do háje zeleného! On, celoživotní podržtaška, šmudla, co má popel z cigaret i na zádech! A nechá si zavolat mě, největší kapacitu na univerzitě! Evžene, kams to dopracoval?! Představím si v duchu tu slast, být jako můj brácha traktorista. Měřit dva metry a vážit sto třicet kilo, shodit ho pupkem na podlahu, šlápnout mu do úsměvu, lámat žebra, kopat ho do ledvin. Shodit ze sebe tu odpornou skořápku opatrnosti a strachu, ohnilou slupku intelektuála a slušňáka! Zničit ho, zadupat do země kilometr hluboko! Škoda, že takovou rozkoš nikdy nezažiju.

„Vnímáš mě, soudruhu?“ vyšle permoník další škleb. Chybějí jen kupírované uši.

„Ehm, éé, trochu jsem se zamyslel nad jedním detailem z článku kolegy Dobeše, co mu právě vyšel,“ plynně lžu.

„Slyšel jsem, že sis pořídil fajnový závěsný motor na svou lodičku. Nechtěl bys mi ho na prázdniny půjčit?“ poručí si sádelník.

Jak rád bych ho poslal do… někam! Jenže rodinka čeká na ušetřené liry…, žena chce novou paruku, dcera džíny, kluk kazeťák…, ani roční pobyt v Itálii byl by to nezalepil… Kdo z nás měl kdy odvahu toho vyděrače poslat k šípku…?

„Přijeď zítra odpoledne do loděnice, soudruhu,“ slyším se zachraptět, „měl by být připravený na sezónu, a pokud ti nebude vadit, že není odzkoušený přímo na vodě…“
---
Když přijdu k dlouhé boudě z prken, Kyčmoník už šlape zelí před vraty, zpoza rohu vystrkuje nos služební Volha. Kdo mu ji asi dobrovolně půjčil, uvažuju při odemykání. Nebo to má tam od těch? Že by u nich opravdu byl? Co vlastně ten trouba kromě vyplňování různých tiskopisů dělá?

V jedné z opravovaných lodí je hromada hadrů, v nich se vrtí cosi živého.

„Chlape, co tu děláte? Jak jste se sem dostal?“ vyliju si vztek na polospící trosce.

„ Co jé? Co šílíš, voléé?“ ozve se ze změti textilu.

„Tak on tu nemá co dělat? Pošlu pro eS eN Bé,“ exhibuje za mnou plivník. Přehazovačka mu v průvanu vlaje jak roztrhaná pirátská vlajka.

„Hele, pomalu, jó? Já jsem tady váženej a voblíbenej,“ urazí se týdenní strniště.

„Člověče, ještě jednou,“ dělám ramena na ušmudlaný džínový obleček, klube se z hadrového zámotku jak motýl Emanuel, „co tu děláte?“

„Kde mám vercajk?“ hrabe pod sebou jak norník.

„Nějaká brašna je na ponku,“ reaguje Kyčmoník, nenápadně se snaží připlácnout přehazovačku na pleš.

„Já hledám štamprli! Né klíče! Někde tu musí být. Přece si nebudu nalívat chlast po ránu rovnou z krku do krku, ne?“ Vlasatec ignoruje fakt, že je čas na čaj o páté a vydoluje z pelechu poloprázdnou láhev. Když se spraví dvěma velkými vodkami, odpoví: „Měl jsem tu ňákou fachu, támle ten strojek na ponku,“ kývne hlavou k černé kapotáži se stříbrným nápisem Yamaha.

„Co? Cože?“ vyhrkneme naráz s Kyčmoníkem.

„No co čumíte! Jo, to je vaše? Tak mi dlužíte šestnáct litrů, ten motor byl pět minut před smrtí. Je na tom udělaná generálka z vorigo dílů! Víte, jaká to byla fuška sehnat z Tůzu všecky potřebný věci? A máte karbec přetryskovanej na pětatřicet kobyl, kam se na něj hrabou všecky ty Moskvy tady,“ máchne rukou ke stojanu s motory.

„Šestnáct,“ vydechne skřet vedle mne, „to je masakr…“

„Že já toho svýho kluka poslouchal! Za ty peníze by byly dva nový,“ kvílím zničeně.

„Jo, dva. Ale desetikoňáky Moskvy, strejdo! Mosk-vy! Hele, honit si na Lipně triko s Japoncem, to jo, viď? Ale solit, to ne. Si myslíš, že budu na tebe dělat zadáčo? To jsem nevěděl, že má Knedlík tak ukňouranýho fotra.“

„Tak moment, panáčku,“ vyrazí na zteč fakultní skřet, „ vy máte na takové opravy a úpravy povolení? Víte, že melouchaření je trestné? A kde jste vzal tuzexové poukázky? Veksl co? Dostanete tady od kolegy půlku a budete děkovat, že nezavolám kriminálku!“

Hippík vybagruje z hadrů lahváč, v sekundě ho otevře šroubovákem, napije se a krátce krkne.

„Tak hele, dědulo…“

„No dovolte, mně je teprve čtyřiačtyřicet…“

„… esli čekáš, že se z tebe poseru, tak tě musím informovat, že už mám v krimu vodkroucenejch čtyry a půl ve dvojce, takže kliftony si strč za klobouk a ty strejdo rozbij prasátko a vysol, co ti říkám, jinak bude zle, jako že se Míra Kadlec jmenuju.“

Oněměle s Kyčmoníkem civíme na týpka, jak vyzunkne zbytek lahváče na ex a opět říhne, tentokrát pro změnu dlouze.

„Hele, abys neřek, že jsem hajzl, dám ti litr slevu za to, že mi Knedlík přeprodává bez rabatu ty elpíčka, co taháš zvenku. A hned ti napíšu seznam, co máš přivízt, Knedlík říkal, že zas frčíš za čáru,“ velkomyslně na mě pokývne. „A kdybys potřál ňáký máry, není problém. Po desíti, jó?“

„No soudruhu Řeháku, to budeš muset vysvětlit,“ syčí mi skřet do ucha, cítím, jak se mi pod Kyčmoníkovým pohledem podlamují kolena. To je můj konec, lapám po dechu, tmí se mi před očima.

„Co mu jéé?“ slyším zdálky skřeta. „Drž ho, vole,“ volá kdosi. Proberu se na zemi, Kyčmoník se mi snaží vyrazit lahví vodky přední zuby. Vykuckávám alkohol, lapám po vzduchu.

„To vypadá na infarkt,“ vříská šotek nadšeně, „ letím pro auto, musí do nemocnice.“

„Pane Kadlec, vy jste mi zavařil,“ lapám po dechu. „Kyčmoník mě nechá zavřít do špitálu a než se tam odsud dostanu, nechá mě vyhodit z místa. A kdo ví, jestli ne úplně ze školy!“

„Vy jako učíte, jo? Na gymplu nebo tak?“ přejde zmateně hippík na vykání.

„Na univerzitě!“

„Tak to buďte rád. Brácha tam chodil a říkal, že to tam je samej blbec. Prej, že kdo nic neumí, tak jde učit.“

„Chlape! Vy jste mi zničil existenci! Rozumíte?!! Vedoucí katedry Karlovy univerzity, který šmelí s elpíčky a pašuje valuty! To nemůžu ustát! Kyčmoník mě rozebere na prvočísla! Znemožní mě v celém vědeckém světě! Morální profil v háji a kriminálka na krku!“

„Říkáte Kyčmoník, jo?“ Drbe se hippík v mastných vlasech. „To není moc častý jméno. Znáte ještě nějakýho takovýho?“

„Cože? Ne, asi ne…“

„Tak jak je?“ hlaholí elf od vrat. „Poslal jsem řidiče do první hospody, ať zavolá sanitku. To nesmíme zanedbat, soudruhu Řeháku. Pár dní si odpočinete a pak v klidu dořešíme tu dnešní lapálii,“ významně na nás hledí.

„Hele, co chceš jako řešit, vole? Snad ne mě?“ otáže se Kadlec, opřený zadkem o ponk, ruce založené na prsou.

„Jsem poctivý občan, a pokud se dozvím o trestném činu, je mou povinností to…“

„Tak hele, dědku, brzda, jo? Tvoje stará učí na strojní průmce? Ňáká Kyčmoníková se postarala, aby mě votamcaď vylili. Co ty na to? Nic?“

„Moje žena ne, ta dělá jinde. A asi věděla, proč to dělá,“ odsekne skřet.

„Jo, to jo. Vlastně jsem jí vděčnej, bylo tam nůďo a to, co mě bavilo, jsem už stejně znal. Ale chci říct něco jinýho. Já vím, kam ta kravka chodí nakupovat doláče. Co ty na to, Kyčmoníku? Ještě mě necháš zavřít?“

„Co? Cože? Květka? Dolary? Éé, to není moje žena, to je sestra!“

„A vím taky pro koho, dědku!“

„Ale to…, to není možné…, jak to víte, tedy…“

„Po tom ti je hovno. To si řeknem až u kliftonů, dědulo.“

„Já, já si budu stěžovat! A poženu to vejš! Půjdu na krajskej vejbor strany!“

„Právě jsem se z tebe posral, dědku. Máš na výběr. Buďto bonz a budeš mít problém, anebo držet hubu a krok, a máš vode mě pokoj.“

„É, jdu se podívat, jestli už jede…, už jede! Sanitka! Už ji slyším!“

„Přemejšlej vo tom, dědulo!“

Než se vzpamatuju, jsem přikurtovaný na nosítkách a dva chlápci v bílém mě nesou do sanitky. Kyčmoník zmizel kamsi ven.

Z posledních sil zvednu ruku a kývnu na hippíka: „Děkuju, pane Kadlec, moc děkuju!“

„Neděkuj, dlužíš mi prachy,“ mrkne na mě levým okem.

„Já vím, patnáct tisíc, syn vám je donese.“

„Vomyl, vosumnáct, jsem ti říkal, že zadáčo nehnu ani prstem,“ chechtá se vlasatý lump. Jdou na mne znovu mrákoty.

„Čemu se smějete?“ ozve se dopáleně Kyčmoník od sanitky.

„Že zbabělci umíraj celej svůj život každej den…“

Luděk Olšový