Obrazy mají jinou sílu než slova, když něco ukazují. V případě dokumentu se dostavuje úžas, když obrazový záznam zprostředkuje jinak nepopsatelné - např. obscénní perspektivu moci. Něco takového obsahuje i film letošního Jednoho Světa, Gantanámo – pravda bolí

Z planého slibu Baracka Obamy, že Guantanámo zavře, a z malého množství zpráv o něm, by mohlo být vyvozováno, že už přestalo být problémem. A opravdu, za velkého vypětí amerických a jiných právníků, většinou pracujících pro bono, se podařilo propustit, většinou bez obvinění (nebylo z čeho ani v perspektivě nejasného práva vojenských soudů), většinu z 775 vězňů. Guantanamo ale stále ještě funguje.

Film vypráví asi nejzřejmější příklad bezpráví Guantanáma a to očima pomocníků amerických mstitelů. Jde o příběh mladíka, kterého zajali jako nezletiletého v Afghánistánu a obvinili z „vraždy“ člena Delta Force a minulý rok odsoudili na 8 let vězení.
Díváme se na jeho příběh skrze záznam kamery výslechové místnosti, který kanadský nejvyšší soud nařídil zveřejnit. Dva tajní se snaží z Omara Khadra získat informace o al-Káidě. Mladík, kanadský občan, je napřed potěšen, že se Kanada o něj stará, si pak uvědomí, že jim na něm nezáleží. K záznamu přibývají výpovědi tuctu jiných zúčastněných, včetně jeho spoluvězňů, mučitelů, obhájců, rodiny, žurnalistů.
Nakonec zjišťujeme, že jsme všichni přímými svědky manipulace ze strany vlastní vlády.
Nejen zjevného opovrhování právem, ale i procesu nesmyslné americké pomsty.

Absurdity Guantanáma
O paradoxech vojenské základny Guantanámu toho víme dost. Je to americké extra-teritoriální vězení, enkláva s MacDonaldem, KFC a Starbucks Coffee aj., přetrvávající na půdě státu, se kterým nemá USA od roku 1961 diplomatické styky. Hrdá revoluční Kuba vždy byla příliš slabá na to, aby situaci diplomaticky ukončila nebo překročila masivní minové pole. USA ji udržují sankcemi v socialistické stagnaci, kterou oficiálně odsuzují. Zde jen začínají absurdity, které při bližším pohledu dávají neveselý smysl.
V základně byli a ještě jsou drženy osoby většinou zajaté v Afghánistánu. Velká vzdálenost, naprostá kontrola pohybu a fikce ohledně kubánské suverenity usnadňují porušování Ženevských konvencí: zadržování bez soudu.

O to je absurdnější, když se důvod držení lidí, často náhodně zajatých či najitých v Afghánistánu, ospravedlňuje právě (nepřímo) Ženevskými konvencemi. USA na zajatce nevztahuje žádné americké ani mezinárodní právo, pouze vojenské soudy. Prohlašuje je za „nezákonné bojovníky“, protože nesplňují podmínky pro statut válečných zajatců. Ti, zjednodušeně a mým laickým okem, musí být občany státu ve válce, aby se na ně vztahovala ochrana válečných zajatců.
Na občany třetích stran se v právu, které bylo psáno v době válek mezi státy, přesné znění Ženevy nevztahuje. Všichni cizinci v Afghánistánu byli pro USA lidé bez právního statutu a tedy potenciálně bez práv. Celou logiku Ženevy ovšem ruší to, že USA od roku 1942 války při četných útocích na cizí země nevyhlásili a to, že Afghánistán v té době už neexistovat a nakonec i to, že válka byla nasměrována na „teror“.

Očima vykonavačů msty
Při leteckém zdecimováni domu, obývaného Araby, zemřel granátem člen delta force, a jediný Omar, patnáctiletý a těžce raněný, přežil. Byl zachráněn, zatčen, mučen, obviněn ze zabití a bylo mu pohrozeno 40 lety, možná i popravou, tak přijal nespravedlivý soud.

Dozvídáme se, že Omar Khadr byl nezletilý, tedy vlastně child soldier, chráněný konvencemi, jestli by vůbec bylo možné jej považovat za bojovníka. Že existují důkazy o tom, že nikoho nezabil, které ovšem vojenský soud nezajímají. Že ale Kanaďanům zmínil, že jeho otec znal Osámu. Jeho otec, pracovník pro afghánské charity s neblahými kontakty, je už stejně mrtvý. Že celé komplikované vydírání, na kterém pracovali jak Američané, tak Kanaďané, je pravděpodobně jenom msta proti synovi palestinského Kanaďana, který znal Bin Ladena a asi pomáhal skupině arabských Káidovců. Msta zahalená do právních pojmů.

Na dvojakost americké diplomacie jsme si už zvykli, nemuseli jsme čekat na Joe Bidena a jeho prohlášení, že Mubárak není diktátor. Také tušíme, že pohled na moc zblízka je obscénní. Šokujícím zůstává, když sami vidíme, jak se se vší vážností a lidskými důsledky prosazuje takto překrucované a zneužité právo (navíc proti dítěti). Pouhý kontakt a pomoc nepřátelům USA je konstruován jako zločin proti právu, jako unlawful combat. Co je teror, co je sebeobrana, co je politická válka, určují ostentativně manipulované právní pojmy. Jak vůbec brát vážně jejich použití jinde?