První svobodné volby v Egyptě se uskutečňují podle plánu, ovšem sotva za příznivých podmínek.

Hlavním důvodem není jen drtivé vítězství jednoho politického proudu, islamistů. Zatímco Egypťané volili, probíhaly násilné konfrontace s armádou, velmi podobné událostem v začátku revoluce. Dále parlament, který lidé volí, nemá jasné pravomoci a teprve si je bude muset vydobýt na setrvačné síle armády.

Na rozdíl od Tuniska není egyptský přechod k demokracii definován demokratickými parametry. Podmínky přechodu neurčila, jak tomu bylo v Tunisku, civilní vláda národní jednoty, ale jednostranně armáda, instituce, která v Egyptě desetiletí určovala egyptské národní zájmy. Vrchní velení vojsk nastavilo přechod tak, aby si armáda zachovala přímý vliv na vytváření nových institucí a zejména ústavy. Moc předá až prezidentovi, zvolenému podle jejích podmínek. Liberálové a sekularisté tento plán sice kritizovali, ale v zásadě podpořili. Armáda se jevila jako ochrana před očekávanou erozí sekulárního systému a korektivní sílou, která má garantovat občanská práva a svobody.

Řízená demokracie
Paradoxem bylo ovšem to, že občanská práva měla proti islamistům bránit armáda, která je sama silně omezuje nepodloženým prodlužováním stanného práva, podle kterého masově zatýká demonstranty a soudí civilisty před vojenskými tribunály. Dalším paradoxem je to, že pod záminkou ochrany liberálních principů vnáší armáda do procesu řadu silně nedemokratických prvků. Usiluje konkrétně o veto nad ústavním procesem a skrze něj především o kontrolu nad vlastním rozpočtem. Nejenže do něj každoročně teče miliarda a půl dolarů americké podpory, armáda s ním také podniká. Ovládá 10 až 20% egyptské ekonomiky bez daňové povinnosti a jakékoli transparence. Se smutnou pravidelností se rovněž ukazuje, že ozbrojené složky se nezastavují před použitím násilí proti Koptům nebo „revolučním“ demonstrantům ve zřejmém úsilí o manipulaci s veřejným míněním.

Je zřejmé, že pro armádu je prozatím nepředstavitelné, že by změny zasáhly strukturu moci: autoritářský stát. Armáda odstranila prezidenta, špičku pyramidy, a podnikatelskou oligarchii kolem prezidentova syna, ale jinak zůstal zejména represivní systém beze změn. Pravidla, jako např. volební zákon, podmínky pro přijímání ústavy, časový harmonogram přechodu a posloupnost jeho fází atd., tak armáda definovala jednostranně a měnila pouze pod tlakem. Přechod nastavila tak, aby těžiště moci zůstalo v rukou prezidenta, na jehož volbu a výkon může mít přímý vliv.

Proti tomuto projektu „řízené demokracie“ se postavili jak politizovaní liberálové, tak nakonec i islamisté. Od násilného zásahu z 19. listopadu lidé protestovali na Tahríru a začátkem prosince před sídlem vlády. Během této „druhé revoluce“ demonstrující požadovali nejen budoucí předání moci, ale přímo stažení armády z politiky. Armáda odpověděla malými ústupky a tvrdým násilím, během něhož zemřelo na 60 lidí. Jediný čitelný smysl násilí odrážel Mubárakův styl: rozdělení veřejnosti na malou revoluční skupinu a většinu, která si přeje stabilitu za každou cenu. Ovšem situace se od února změnila a Egypt volí nový parlament. Ten bude obdařen legitimitou srovnatelnou s legitimitou armády.

Výhody a rizika hegemonie
První dvě kola voleb přinesla hned několik posunů. Lidé skutečně hlasovali pro změnu. „Staré struktury“, přebytky Mubárakova klientelistického systému, svobodné volby neustály. Právě na ně se soustředili aktivisté skrze předvolební informační kampaně. Hlavním posunem prvních fází voleb byl ovšem výrazný úspěch kandidátky Strany svobody a spravedlnosti (SSS) Muslimského bratrstva, následované nečekanou čtvrtinou hlasů pro salafisty. Jakkoli je zatím nejasné, jak si islamisté budou vykládat demokratické instituce, jejich výrazný volební úspěch může urychlit konec vojenského režimu.

SSS se svými odhadovanými 40-45 % se dostala do pozice, kdy může sama s armádou vyjednávat o parametrech přechodu. První manévry ve hře o to, tom, za jakých podmínek se bude vytvářet ústava a předávat moc civilní vládě, začaly ihned po oznámení prvních volebních výsledků. V okamžité reakci se armáda pokusila omezit pravomoci parlamentu. SSS ji však donutila od tohoto plánu odstoupit pouze tím, že se stáhla z armádního poradního výboru. Už po dvou kolech voleb používají islamisté svou nově nabytou legitimitu.

Vítězství islamistů ovšem vzbuzuje obavy liberálů z islamistické hegemonie, a to zvlášť během ústavního procesu. Obhajoba liberálních hodnot je však zatím v nedohlednu. Hlavní cíl liberálů je dnes poměrně minimální: prosazení základních demokratických institucí proti armádě. První demokratická instituce, volby, byly „demokratické“ jen částečně: byly sice poměrně svobodné, ale sotva spravedlivé. Vláda nekontrolovala plnění volebního zákona ohledně financování a prodloužené kampaně, což prospělo islamistům; liberálové svou kampaň během násilí omezili a protesty je volebně poškodili. Formu dalších institucí určí budoucí vývoj. Islamisté budou s armádou vyjednávat o např. tom, jak se bude psát ústava a zda bude mít nový parlament pravomoc vyjádřit nedůvěru vládě. Silné vítězství islamistů paradoxně posiluje roli parlamentu vůči politickému vlivu armády. Islamisté se např. vyslovili pro omezení moci prezidenta a pro transparentnost vládních účtů. Nepodpořili ovšem liberální požadavek na posunutí prezidentských voleb a předání moci na začátek roku.

Ze strategie armády a islamistů pomalu vyplývá zřetelnější obrázek toho, co stojí za posledními událostmi. Hlavní konfliktní linie se nepotáhne mezi modernisty a islamisty jako v Tunisku, ale mezi armádou a její nacionalistickou legitimitou a islamisty s jejich demokratickou legitimitou. Poslední násilné události je třeba číst na pozadí tohoto konfliktu. Je pravděpodobné, že po ukončení voleb bude tento střet pokračovat, ať už skrze vyjednávání či skrze další masové demonstrace, dokud islamisté neuzavřou s armádou dohodu o rozdělení vlivu ve státních institucích.

Psáno pro LN.