Ironie oslav revolučního výročí
25. ledna Tahrír naplnilo ještě více lidí, než před rokem. Někteří slavili, jiní se snažili revoluci oživit. „Revoluci“ si již dávno každý přivlastnil a po svém vyložil: často docela protichůdně.
Přesně po roce již zaplnily náměstí velká pódia Muslimských bratrů a o bezpečnost se starali salafisté. I armáda oznámila vojenskou a leteckou přehlídku, oslavu důstojnou oslavám velkých národních dat, v kterých si důstojníci tolik libují. Premiér Ganzúrí oznámil na 25. ledna nový státní svátek. Generál Tantáví ve slavnostním projevu přirovnal význam slavné Lednové revoluce k revoluci Červencové (Násirově nastolení Republiky v r. 1952) a k vítězství Říjnovému (v r. 1973), po nichž se nazývají ulice a nadjezdy po celé zemi.
Svůj slib nedodržel. Musel uznat, že by se armáda na Tahrír nevešla a že by také nebyla příliš vítána. Ve vřavě na náměstí se přehlušovaly oslavné projevy Bratrů: „Konečně máme svobodně zvolený parlament“ a kritické výbuchy revolucionářů „Dolů s vládou armády“.
Parlament a vláda sídlí jen o ulici dál. K nim vedoucí ulice a tepna městské dopravy jsou však zaslepeny čtyřmi neohrabanými zdmi z betonových kvádrů. Budova vlády se musela teprve před měsícem doslova zablokovat proti neutuchajícím protestům.
Od 19. listopadu na Tahríru stojí stany a konají se pravidelné demonstrace za předání moci civilní vládě. Do poloviny prosince protesty armáda potírala slzným plynem a střelbou. Jelikož přílišná blízkost demonstrantů a armády ještě rok po revoluci ústí v zabíjení, alespoň před prvním sezením parlamentu bylo nutné této skutečnosti operativně omezit: třeba zdmi.
Revoluční mýty
Armáda přece jen revoluci slavila po svém. Armádní noviny Ozbrojené síly, příloha státního deníku Akhbar, zařadily speciální 16-ti stránkové číslo o stěžejní roli, kterou chrabrá egyptská armáda, „hlavní partner revoluce“, sehrála „na obranu revolučních aspirací Egypťanů“.
Armáda se o revoluci skutečně zasloužila. Na rozdíl od policie před rokem do lidí nestřílela a odklidila prezidenta Mubáraka. Tím ovšem její „revoluční“ role v přesném smyslu slova končí. V armádním slovníku ovšem znamená něco jiného: záchranu egyptského národa před chaosem, tedy před sebou samým.
Ze začátku stabilita byla všude. Vlády se ujal generál Tantáví, nejdéle sloužící egyptský ministr obrany (od roku 1991). I stávající premiér si svou práci již vyzkoušel v roce 1996. Armáda držela veškeré rozhodování v tzv. přechodném období pevně v rukou, ale politické řízení země jí nakonec přerostlo přes hlavu. Např. konsenzus o vlastní politické roli v budoucím Egyptě si dekrety nevytvořila a tak to zkusila jinak. Na podzim rozvířila strach z nestability, aby tak vyzdvihla svou nezbytnost, násilím vůči Koptům a potom několika týdny zbytečných smrtelných střetů s revolucionáři.
O revoluční patinu však stojí. Podle vzoru revoluční mládeže si založila úspěšný facebookový účet a „s hrdostí a vděkem“ na něm vzdala hold „obětem z řad nejlepších mladých Egypťanů, kteří čelili brutálnímu útlaku holou hrudí a jejichž čistá krev byla prolita na egyptských náměstích pro získání svobody a důstojnosti“. Hold však nebyl určen protestujícícm, ale členům ozbrojených sil, padlým na obranu „bezpečnosti a živobytí národa“. Civilním obětem armáda zase slíbila medaili „25.ledna“. Nepřekvapí, že ji na Tahríru slušně odmítli.
Není moc jasné, koho před kým armáda bránila. Jakýs takýs smysl výrok dává pouze, pokud platí jeden z revolučních sloganů: lid a armáda jsou jedna ruka. Naposled jej skandovali v říjnu islamisté. Lid však byli spíše v rukou armády. Bohužel pro Egypt, slogany se s postupem roku měnily a dnes se skanduje lid chce pád generála. Blogger Maikel Nabíl, který již v březnu podrobně vyčíslil důvody, proč armáda není právě revoluční organizace, byl vržen na 302 dní ve vězení.
Zklamání
Je přirozené, že velké naděje vystřídá zklamání. I v tuniském Kasserine, v oblasti, kde revoluce začaly, se konaly oslavy s vážným názvem: Mezinárodní festival mučedníků revoluce (šuhadá, angl. martyrs). Když přijel Moncef Marzouki, bývalý disident a obránce lidských práv, který byl zvolen přechodným prezidentem, a oslav se chtěl účastnit spolu s Hamadím Džebalím, ekologem, islamistickým žurnalistou a novým premiérem, lidé je vyhnali. Na výročí revoluce se nedaleko upálil zoufalý otec. Pocit, že se v oblastech s vysokou nezaměstnaností nic podstatného nezměnilo, a zlobu na aroganci všech politiků revoluce samotná nerozptýlila.
Egypt zatím nemá ani premiéra, natož sympatického prezidenta. Metody výkonu moci se nezměnily, reformy nezačaly, obětem násilí za revoluce se spravedlnosti nedostalo. Výhledy na splnění hlavních cílů revoluce, svobody, občanské participace a sociální spravedlnosti, jsou stále mlhavé. Důvodem pomalého tempa přechodu není ani islamismus, ani chudoba. Na rozdíl od Tuniska se neustanovila přechodná civilní vláda národní jednoty, která by umožnila měnit základy autoritářského státu. Egyptské volby probíhaly za střelby na Tahríru. Nový parlament nemá do voleb prezidenta ani moc určit vládu. Země je zastavena pod diktátem bezpečnostní organizace, jež nemá nutně jakýsi kontrarevoluční plán, ale k dennodenní politice je nezpůsobilá. Podobně jako za minulého režimu se potom neschopnost pozitivně vládnout schovává pod společenské konflikty: náboženské a politické.
A pokračování
Když uvážíme pomalé tempo změn, míra mobilizace je neuvěřitelná. A to nejen na Tahríru. Od léta střídá jedna velká politická kampaň druhou: první byla Nejprve ústava, potom Ne vojenským soudům, Svobodu pro Alau (dalšího zavřeného bloggera), a poslední má jméno Armáda lže (Askar kazeboon). Všechny pomalu dosahují aspoň částečných výsledků. Revolucionáři neměli úspěch ve volbách, neznamená to však, že jsou politicky pasivní. Ve velkých i malých městech vznikají občanské spolky s programy sociální pomoci a politického vzdělávání. Lidé nasávají informace a pokoušejí se vytvářet podmínky pro změnu politické setrvačnosti. Od podzimu je také jasné, že s sebou nenechají manipulovat. Ovšem cena je velká. Jak si povzdechl blogger Sandmonkey, každá smrt na Tahríru trochu přiblížila předání vlády. Bez nich by se jí však Egypťané nedočkali.
Psáno pro LN.
Přesně po roce již zaplnily náměstí velká pódia Muslimských bratrů a o bezpečnost se starali salafisté. I armáda oznámila vojenskou a leteckou přehlídku, oslavu důstojnou oslavám velkých národních dat, v kterých si důstojníci tolik libují. Premiér Ganzúrí oznámil na 25. ledna nový státní svátek. Generál Tantáví ve slavnostním projevu přirovnal význam slavné Lednové revoluce k revoluci Červencové (Násirově nastolení Republiky v r. 1952) a k vítězství Říjnovému (v r. 1973), po nichž se nazývají ulice a nadjezdy po celé zemi.
Svůj slib nedodržel. Musel uznat, že by se armáda na Tahrír nevešla a že by také nebyla příliš vítána. Ve vřavě na náměstí se přehlušovaly oslavné projevy Bratrů: „Konečně máme svobodně zvolený parlament“ a kritické výbuchy revolucionářů „Dolů s vládou armády“.
Parlament a vláda sídlí jen o ulici dál. K nim vedoucí ulice a tepna městské dopravy jsou však zaslepeny čtyřmi neohrabanými zdmi z betonových kvádrů. Budova vlády se musela teprve před měsícem doslova zablokovat proti neutuchajícím protestům.
Od 19. listopadu na Tahríru stojí stany a konají se pravidelné demonstrace za předání moci civilní vládě. Do poloviny prosince protesty armáda potírala slzným plynem a střelbou. Jelikož přílišná blízkost demonstrantů a armády ještě rok po revoluci ústí v zabíjení, alespoň před prvním sezením parlamentu bylo nutné této skutečnosti operativně omezit: třeba zdmi.
Revoluční mýty
Armáda přece jen revoluci slavila po svém. Armádní noviny Ozbrojené síly, příloha státního deníku Akhbar, zařadily speciální 16-ti stránkové číslo o stěžejní roli, kterou chrabrá egyptská armáda, „hlavní partner revoluce“, sehrála „na obranu revolučních aspirací Egypťanů“.
Armáda se o revoluci skutečně zasloužila. Na rozdíl od policie před rokem do lidí nestřílela a odklidila prezidenta Mubáraka. Tím ovšem její „revoluční“ role v přesném smyslu slova končí. V armádním slovníku ovšem znamená něco jiného: záchranu egyptského národa před chaosem, tedy před sebou samým.
Ze začátku stabilita byla všude. Vlády se ujal generál Tantáví, nejdéle sloužící egyptský ministr obrany (od roku 1991). I stávající premiér si svou práci již vyzkoušel v roce 1996. Armáda držela veškeré rozhodování v tzv. přechodném období pevně v rukou, ale politické řízení země jí nakonec přerostlo přes hlavu. Např. konsenzus o vlastní politické roli v budoucím Egyptě si dekrety nevytvořila a tak to zkusila jinak. Na podzim rozvířila strach z nestability, aby tak vyzdvihla svou nezbytnost, násilím vůči Koptům a potom několika týdny zbytečných smrtelných střetů s revolucionáři.
O revoluční patinu však stojí. Podle vzoru revoluční mládeže si založila úspěšný facebookový účet a „s hrdostí a vděkem“ na něm vzdala hold „obětem z řad nejlepších mladých Egypťanů, kteří čelili brutálnímu útlaku holou hrudí a jejichž čistá krev byla prolita na egyptských náměstích pro získání svobody a důstojnosti“. Hold však nebyl určen protestujícícm, ale členům ozbrojených sil, padlým na obranu „bezpečnosti a živobytí národa“. Civilním obětem armáda zase slíbila medaili „25.ledna“. Nepřekvapí, že ji na Tahríru slušně odmítli.
Není moc jasné, koho před kým armáda bránila. Jakýs takýs smysl výrok dává pouze, pokud platí jeden z revolučních sloganů: lid a armáda jsou jedna ruka. Naposled jej skandovali v říjnu islamisté. Lid však byli spíše v rukou armády. Bohužel pro Egypt, slogany se s postupem roku měnily a dnes se skanduje lid chce pád generála. Blogger Maikel Nabíl, který již v březnu podrobně vyčíslil důvody, proč armáda není právě revoluční organizace, byl vržen na 302 dní ve vězení.
Zklamání
Je přirozené, že velké naděje vystřídá zklamání. I v tuniském Kasserine, v oblasti, kde revoluce začaly, se konaly oslavy s vážným názvem: Mezinárodní festival mučedníků revoluce (šuhadá, angl. martyrs). Když přijel Moncef Marzouki, bývalý disident a obránce lidských práv, který byl zvolen přechodným prezidentem, a oslav se chtěl účastnit spolu s Hamadím Džebalím, ekologem, islamistickým žurnalistou a novým premiérem, lidé je vyhnali. Na výročí revoluce se nedaleko upálil zoufalý otec. Pocit, že se v oblastech s vysokou nezaměstnaností nic podstatného nezměnilo, a zlobu na aroganci všech politiků revoluce samotná nerozptýlila.
Egypt zatím nemá ani premiéra, natož sympatického prezidenta. Metody výkonu moci se nezměnily, reformy nezačaly, obětem násilí za revoluce se spravedlnosti nedostalo. Výhledy na splnění hlavních cílů revoluce, svobody, občanské participace a sociální spravedlnosti, jsou stále mlhavé. Důvodem pomalého tempa přechodu není ani islamismus, ani chudoba. Na rozdíl od Tuniska se neustanovila přechodná civilní vláda národní jednoty, která by umožnila měnit základy autoritářského státu. Egyptské volby probíhaly za střelby na Tahríru. Nový parlament nemá do voleb prezidenta ani moc určit vládu. Země je zastavena pod diktátem bezpečnostní organizace, jež nemá nutně jakýsi kontrarevoluční plán, ale k dennodenní politice je nezpůsobilá. Podobně jako za minulého režimu se potom neschopnost pozitivně vládnout schovává pod společenské konflikty: náboženské a politické.
A pokračování
Když uvážíme pomalé tempo změn, míra mobilizace je neuvěřitelná. A to nejen na Tahríru. Od léta střídá jedna velká politická kampaň druhou: první byla Nejprve ústava, potom Ne vojenským soudům, Svobodu pro Alau (dalšího zavřeného bloggera), a poslední má jméno Armáda lže (Askar kazeboon). Všechny pomalu dosahují aspoň částečných výsledků. Revolucionáři neměli úspěch ve volbách, neznamená to však, že jsou politicky pasivní. Ve velkých i malých městech vznikají občanské spolky s programy sociální pomoci a politického vzdělávání. Lidé nasávají informace a pokoušejí se vytvářet podmínky pro změnu politické setrvačnosti. Od podzimu je také jasné, že s sebou nenechají manipulovat. Ovšem cena je velká. Jak si povzdechl blogger Sandmonkey, každá smrt na Tahríru trochu přiblížila předání vlády. Bez nich by se jí však Egypťané nedočkali.
Psáno pro LN.