V zemích arabského jara souběžně probíhají dva druhy změn: viditelný, politicko-volební, a spodní, pomalejší proces změn společenských. Nejnaléhavější z nich se týká právě osobních svobod, menšin a žen. Tedy ne „menšin, např. žen,“ jak se jednou velmi výmluvně přeřekl jeden kuvajtský diplomat.

A právě zde se toho děje víc, než je vidět. Naznačila to nedávná debata o postavení žen v arabských zemích, iniciovaná egyptsko-americkou novinářkou Monou ElTahawy ve washingtonském časopise Foreign Policy. Ve svém článku „Proč nás nenávidí? Skutečná válka proti ženám na Blízkém východě“ Mona El Tahawy vyčíslila nespravedlnosti, kterým jsou ženy na Blízkém východě vystaveny: od sociální nerovnosti, přes omezování v občanském zákoníku např. v právu na rozvod a péči o děti, přes africký zvyk tzv. ženské obřízky či mrzačení, po sexuální sobeckost mužů, ilustrovanou výňatkem z románu egyptské autorky. Důvodem všeho toho je podle silně provokativní a stejně silně zkratkovité analýzy Mony ElTahawy to, že tamní „muži nenávidí ženy“. Na rozdíl od Stiega Larssona nezmínila žádnou kladnou osobu, ale obžalovala muže jako takové.

Proč nás nenávidíš?
Přirozeně se zvedla vlna nesouhlasu: v novinách, na blozích, na sociálních sítích. Mona zjednodušuje, generalizuje, odvažuje se upírat nám, arabským ženám, důstojnost, ozývalo se ze všech stran, především od arabských žen samotných. Ne však ode všech, některé souhlasily. V debatě se nejčastěji opakovalo rozhořčení nad západní, paternalistickou povahou jejích argumentů. Je jedna z nás ale dělá z nás, podobně jako západní orientalisté, pasivní povolné oběti, které nemají vlastní schopnost rozhodování, a jsou redukovány na sex a několik málo aspektů svobody. Problém nerovnosti se však týká i mužů, vystavených státní zvůli, a obecně rodin, žijících v chudobě a v různých situacích závislosti. Nelze jej omezovat, jakoukoli k tomu má západní zahraniční politika tendenci, pouze na ženy, na kterých Západ rád dokazuje svou údajnou nadřazenost. Je třeba vnímat důvody nerovnosti žen: nevzdělanost, nedostatek rozvoje, rozpad sociálních služeb státu, kolonialismus, neoliberalismus. Ty nelze redukovat na neforemnou a nereformovatelnou „nenávist“. Tuto kritiku posílila ilustrace časopisu, zobrazující nahou ženu černě zamalovanou do tvaru niqábu. I progresívní islamistické hlasy daly za pravdu konstatování o nerovnosti, ale ne už vysvětlení Mony: důvodem není náboženství, ale společenské zvyky a nedostatek rozvoje.

Hořké výdobytky takzvané revoluce
Debata, kterou článek rozpoutal, odráží nejednoznačný přínos povstání z minulého roku. Velká očekávání obecně vystřídalo zklamání a není jednoduché říci, v čem je např. postavení žen po povstání lepší či horší.
Svoboda totiž vyostřila a zviditelnila existující společenské konflikty. Otevřená konfrontace buďto se zbytky starého režimu (v Egyptě), nebo s islamisty u moci (v Tunisku) dává na jedné straně pocit, že se mnoho věcí zhoršilo. Příkladem za všechno byly tzv. testy panenství, v zásadě institucionální znásilňování, prováděné egyptským vojskem, které měly záludně vrhnout (a vrhly) špatné světlo na ženy, odvážně protestující na Tahríru. Volby vynášejí k moci islamisty, s nimi společenský konzervatismus a plány na jeho zakotvení v zákonech. Svoboda ale přinesla nebývalou možnost organizovat se a bránit. Jedna z obětí testů panenství armádu napadla u soudu; přestože byl odročen, byla to premiéra. V Tunisku byly ženy na polovině kandidátek a práva žen jsou bráněna tak urputně, že budou islamisté muset být velmi vynalézaví, aby realizovali své konzervativní přesvědčení.

Ovšem islamistické síly nejsou prvním nepřítelem ženských práv. Tím je kromě chudoby i autoritarismus moderních arabských států. Arabské společnosti mají vlastní dlouhou, ale ne příliš šťastnou historii feminismu. V Egyptě začal symbolicky tím, že si v roce 1923 aktivistka Hudá Šaarawí odňala šátek na nádraží Ramsís v Káhiře. Rychlý rozvoj feministického hnutí se zastavil poté, co egyptské liberální období 50. a 60. let vystřídal autoritářský národní stát a s ním všeobecná represe, demografická exploze a nezvládnutý urbanismus. Poté přišel moralismus posledních, islámských let, ve kterých morální systém islámu svým způsobem suploval to, co měl poskytovat moderní stát: vzdělání, sociální soudržnost, rozvoj, osvětu a základní lidskou důstojnost. Samotné ženské hnutí bylo brzděno, kontrolováno a kooptováno autoritářskými vládami. V Egyptě je tolik potřebný zákaz tzv. ženské obřízky neblaze spojen s manželkou prezidenta, Suzanne Mubárakovou, v Tunisku zase občanský zákoník s nejednoznačným odkazem modernizujícího diktátora Bourguiby.


Zaujmout postoj
Debata, obrácená proti silně vnímanému paternalismu Západu, tedy odráží určitý posun. Ženské hnutí v Egyptě se dnes opět rozvíjí a soustředí na podstatné věci: zákony, rozvoj, osvětu a debaty o roli státu. Bude se opírat o zahraniční podporu a zkušenosti, ale odmítá zjednodušený západní pohled věci. V tomto ohledu je tvrzení o „nenávisti“ a „jedovaté směsi náboženství a kultury“ obzvlášť nekonstruktivní přínos.
Ovšem článek Mony ElTahawy je třeba vnímat především jako provokaci a projev oprávněného osobního hněvu, který sdílí mnoho dalších žen. Při demonstracích na Tahríru minulý podzim byla Mona surově napadena v policejní stanici a jako jedna z mála o tom otevřeně psala. Nebyla první Egypťankou, kdo provokoval vlastní veřejnost, ani poslední obětí násilí na ženách. Tedy řízeného policejního násilí. Několik týdnů po jejím zatčení policie před kamerami surově zbila omdlelou zahalenou dívku. Pocit, že policie překročila pověstnou červenou linii, vystřídalo rozčarování: státní televize dala průchod moralizujícím názorům typu, že do takové situace se přece dostávají pouze ženy bez cti. Provokovat stát, média i politické strany k tomu, aby zaujaly jasné stanovisko ke konkrétním lidským právům, zůstává jedním z nástrojů obrany těch, jejichž důstojnost je dodnes hříčkou v neskrývaném boji o moc. Ne mezi ženami a muži, ale mezi politickými fakcemi.

Psáno pro LN