Po arabských revolucích se zdálo, že politické uvolnění přinese éru islamismu. Není tomu tak. Věk ideologií skončil a alespoň v Egyptě se anachronicky pojatý islamismus sklonil před starým známým nacionalismem. Islamisté v Egyptě a v Tunisku do dvou let po volbách o vládu přišli. Důvodem byla jejich neschopnost vést stát, definovat konstruktivní politiku a budovat koalice proti minulému režimu. V Tunisku se politici Ben Alího éry profilují jako silná středová strana a v Egyptě se u moci zabydluje armáda. Generál Sísí právě oznámil, že bude kandidovat na prezidenta, a bez pochyb bude i zvolen.


Abdelfattah al-Sísí (59 let), narozený v lidové čtvrti v Káhiře, se k vojsku dostal až po poslední válce z roku 1973. Vypracoval se z pěchotního důstojníka na vojenského atašé v Saúdské Arábii a nakonec na vlivného šéfa vojenského zpravodajství. Z toho titulu byl po revoluci nejmladším členem SCAFu, nejvyšší vojenské rady, která po pádu Mubáraka vedla Egypt. V srpnu 2012 ho nově zvolený prezident Mursí povýšil na generála, umístil do čela SCAFu a jmenoval ministrem obrany. Tehdy byl Sísí podezříván z islámských tendencí. Generál se prý pravidelně modlí a jeho žena nosí nikáb, což není v armádě běžné.

Na druhou stranu udržuje Sísí dobré vztahy s ministerstvem obrany USA, zejména s ministrem Hagelem. V roce 2006 studoval kurs pro vysoké důstojníky na US Army War College ve Washingtonu a účastnil se v USA vojenských cvičení a konferencí. Organizace Judicial Watch získala z veřejné evidence ústavu 17-ti stránkovou esej nazvanou „Demokracie na Středním východě“, kterou Sísí na War College napsal. Má v ní obhajovat koncept demokracie založené na islámu a militarismu a vyjadřovat skepsi vůči americké podpoře demokratizace – což na vrcholu Bushovy války proti teroru nebylo zcela nečekané. V roce 2012 jako člen vládnoucího SCAFu veřejně přiznal a obhajoval postup armády během porevolučních nepokojů, zejména tzv. testy panenství, tedy institucionální znásilňování, jako „obranu dívek proti znásilnění a vojáků proti nařčení z téhož“. Armáda praktiku pod kritikou opustila.

Vůle lidu

Generál Sísí dlouho odmítal očekávání, že bude kandidovat na prezidenta. Potom do jeho odmítání přibyly formule jako „plním vůli lidu“. Vůlí lidu nakonec bylo, aby u moci zůstal. Je nemožné nevidět jeho popularitu, nebývalou od dob Násira. Káhira je od srpna plná plakátů, nálepek, triček a dokonce čokolád s portrétem generála. Když ke konci minulého roku časopis Times nechal tradičně volit čtenáře na svých stránkách osobnost roku, vyhrál jakýsi egyptský generál s bezmála půl miliónem elektronických hlasů. Prokliky na Timesy byly ovšem propagovány na stránkách předních egyptských novin, dokonce s údaji o rozdílu Sísího hlasů s nejbližším soutěžícím. Druhé místo získal turecký prezident Edroğan, v první desítce se krom prezidenta Obamy a E. Snowdena drželi i prezidenti Bašár al-Asad a Hasan Rúhání.

Rozjitřená blízkovýchodní veřejnost, která na otřesy a nejistoty reaguje projevem loajality, není pouze egyptským syndromem. Ovšem od vyhlášení války Muslimskému bratrstvu v srpnu 2013 dosáhla mobilizace (skoro všech povolených) médií a polarizace egyptské společnosti nevídané úrovně. Kritika postupu proti islamistům je potlačována, satira umlčována, kampaň proti schválení ústavy – základ férových voleb – byla postihována policií, aktivisté, bloggeři ale i nepolitičtí akademikové jsou zatýkáni či zadržování např. za kritiku justice. Pouhé podezření z příslušnosti k Muslimskému bratrstvu je důvodem ze zásahu policie.

Sny o opravdové změně jsou ty a tam. Sísího vlna, částečně spontánní a částečně organizovaná státem, plně přejala symboly a taktiky revoluce: její slogany, graffiti a pouliční taktiky. Tahrír je citlivých dnech cíleně obsazován podpůrci generála a policií; protesty jsou vytlačeny na okraj centra Káhiry. V takové situaci je těžké posoudit něčí oblíbenost a odlišit ji od hysterie spojené s pocitem národní krize.

Nacionalismus krizovým projevem bývá, tím spíš, že jej lze lehce vybičovat v médiích. Sám Sísí se v létě opřel do prezidenta Obamy za to, „že se USA odvrátily od Egypta“ a pochybovaly o tom, zda sesazení zvoleného prezidenta není státní převrat. Okázalá obrana národa proti vnějšímu vměšování je něco, k čemu přistupují všichni vůdci v době krize: dělal to SCAF i Mursí. V zákulisí se ale Sísí stará o to, aby byly vztahy s USA urovnány a roční vojenská pomoc navrácena do výše skoro dvou miliard dolarů. Dalším projevem nejistoty je identifikace s nějakou silnou figurou. V Egyptě to bývá generál.

Déjà vu

Nebo vlastně maršál. Sísí získal před ohlášením své kandidatury posvěcení SCAFu a byl rovnou povýšen do nejvyšší armádní hodnosti mušíra – zřejmě jako bonus na cestě do civilu, kam jako prezident bude muset. Stejnou hodnost měl Tantáví, dlouholetý ministr obrany, který vládl Egyptu do zvolení Mursího a kterého Sísí vyměnil. Sísího vzestup je tedy silné déjà vu z ledna 2011. Jakkoli ale média porovnávají Sísího s největším armádním vzorem, s Násirem, je jeho kandidatura přece jen překvapivá. Sísí si armádní vládnutí vyzkoušel a bylo katastrofální. SCAF byl pod vedením maršála Tantávího u moci 17 měsíců, během kterých se každý měsíc stávkovalo a protestovalo proti policejnímu násilí a za civilní vládu. Byly zabity desítky lidí, propadly se investice, průmyslová výroba, turismus i devizové rezervy. Armáda neměla ani ekonomický ani politický plán a krize porevolučního roku proti ní obrátila veřejnost.

Po neúspěšné vládě Mursího armáda využila první příležitosti a strhla znovu pozornost na sebe jako na „zachránce druhé revoluce“. Sísí má teď zřejmě politický plán, pokud se dá represivní postoj a maxima rozděl a panuj za plán považovat. Dodržuje zatím alespoň volební „road map“. Ekonomická krize ale těžko poleví. I kdyby nová vláda přinesla stabilní státní správu, jejíž faktická neexistence byla silným faktorem krize, rychlá stabilita se bez dobré a inkluzívní politické strategie nedostaví. Represe radikalizovaly islamisty a např. také studenty. Určitá míra nepokojů a bohužel i násilí bude trvat, což odrazuje turisty i investory. Krátkodobě si Sísí zajistil až 12 miliard dolarů ze Saúdské Arábie a Zálivu jako záplatu rozpočtu. O svých ekonomických plánech ale nemluví a armáda má, jak se ví, zájmy spíše na statutu quo než na reformách. Je velmi dobře možné, že se v červenci budou zase opakovat sociální demonstrace, tentokrát proti Sísímu.

Balkanizovaný stát

Silná mediální hra ale může znamenat i opak síly. Kolosální egyptský stát je těžko uřiditelný bez klientelistických sítí starého režimu. Po revoluci se instituce osamostatnily a jednají často protichůdně. Příkladem jsou soudy, odbory, média, policie ale i ústavní výbor. Ten podle Daily News Egypt zavázal stát k investování 10% HDP ročně do školství a zdravotnictví. Nezdá se to moc, nejedná se však o podíl rozpočtu, ale celého HDP! Řízená decentralizace je pozitivní. Znalec Egypta Nathan Brown z Nadace Carnegie hovoří však spíše o balkanizaci státu. Je tedy možné, že silný prezident je jediná šance, jak zprovoznit stát, o protlačení bolestivých reforem ani nemluvě. Teprve někdy v létě se začne ukazovat, zda je toho tichý maršál schopen.

Sísího první vystoupení v televizi 3. července 2013, ve kterém oznámil svržení Muhammada Mursího a „road map“ k civilní vládě, bylo efektní. Jako na královské audienci seděl Sísí uprostřed klasicistního salonku, obklopen vojenskými šaržemi, po stranách seděli a mlčeli velký imám al-Azharu, koptský papež a vůdci politických stran. Působil jako umírněná autorita a obratně manipuloval patriotickými pocity Egypťanů. Do první vlády pozval osobnosti a zajistil si podporu mládeže a liberálů. Zlom přišel s násilím proti islamistům. Pak už ale bylo pozdě vycouvat – ve válce již jde o národ.

Egypt se za tři roky přece jen změnil. Zatím se nezdá, že by se změnil politický přístup navrátivších se elit. Otázkou bude, zda Sísí po zvolení nastolí kurs otevřený vůči parlamentu, či zda přinese další déjà vu.


Psáno pro Lidové Noviny