Nikdy jsem si na rozdělení politického spektra ve smyslu pravice a levice úplně nezvykla.

Názvosloví tradované do dob Velké francouzské revoluce podle toho, že v Generálních stavech seděli konzervativci na pravé a radikálové na levé straně, považuji v jednadvacátém století za čím dál tím víc zavádějící zkratku. Říkám to i s vědomím, že dnes nejde o krále, ale že za pravicové označujeme konzervativní a neoliberální strany a za levicové socialistické a komunistické. Z tohoto pohledu se totiž o současné politické situaci v České republice – o pádu vlády a volebních preferencích - hovoří jako o konci pravice - ale já to vidím jinak.

Do politiky jsem vstupovala jako nestranická odbornice, kterou premiér Josef Tošovský pověřil řízením resortu zdravotnictví. Neměla jsem za sebou ani politickou ani sponzorskou lobby, přesto se mi – troufám si říci – podařilo prosadit řadu věcí, včetně položení základů celonárodního systému koordinované péče. Až v senátu, kam jsem byla zvolena jako bezpartijní, jsem se rozhodla vstoupit do KDU-ČSL. S respektem k lidské svobodě a pravidlům tržní ekonomiky, tedy údajně pravicovým hodnotám, ale také k lidské důstojnosti a solidaritě s potřebnými, tedy prý typicky levicovým tématům. Ve skutečnosti je ale považuji za hodnoty evropské civilizace a nevidím důvod, proč bych je měla kvůli zasedacímu pořádku z konce osmnáctého století oddělovat.
Myslím si, že podobný náhled má i řada dalších politiků – nejen z řad KDU-ČSL, která tak přirozeně v minulosti dokázala najít prostor pro prosazování svého programu v tzv. levicových i pravicových koaličních vládách. Stejně jako v jiných kabinetech svou účast odmítla. A všimněte si, prosím, jak komplikované je pro komentátory s ryze pravo-levým viděním politického spektra vysvětlování této skutečnosti, jakož i samotné zařazování lidovců do příslušné škály. Dovoluji si upozornit, že ji politologové a ekonomové zpochybnili již v minulém století na opačném příkladu, totiž na fašismu a nacismu, které například podle Augusta von Hayeka nepramení z ideologického tábora krajní pravice, ale krajní levice.

To, co by mělo v české politice skončit, není pravice či levice, respektive vládní či opoziční strany - ty jsou pro parlamentní demokracii a vzájemnou kontrolu nakládání s mocí dokonce nezbytné, ale musí skončit vliv kmotrů. Ten ovšem není autentickým plodem pravice či levice, ale plodem opoziční smlouvy, která vzájemný politický dohled a kontrolu moci vyautovala zákulisními dohodami o nedotknutelných sférách mocenského vlivu. O tom, že si opoziční establishment a bohužel i celá společnost rychle zvykla na udělování pašaliků výměnou za názorovou pružnost toho či onoho politika, což nakonec (nebo konečně?) vedlo i k pádu vlády, jsem již psala. Pohříchu nemám pocit, že metoda sestavení vlády přátel Miloše Zemana je zárukou, že tento normalizovaný nástroj politické hry ze Strakovy akademie zmizí. V případě některých ministrů se naopak objevuje podezření, že post získali spíš za „agilitu“ než „abilitu“.

Dnes prezidentem potvrzená vláda Jiřího Rusnoka je zvláštní koláží: jsou v ní lidé skutečně odborně erudovaní a bez politických ambicí, ale také lidé spíš známí než znalí a lidé se zjevnými aktuálními politickými ambicemi. Čtenáře mých blogů nepřekvapí, že jako prezidentská kandidátka, která dbala na transparentnost a zákonnost financování předvolební kampaně, se těžko srovnávám s angažmá soupeřů, kteří při ní nedodrželi ani názorový, a ani právní rámec. To totiž nevypovídá jen o nich, ale i o těch, kteří jednoho z nich s vědomím jeho provázanosti se sponzory uvádějí do funkce správce státní pokladny. Tmelem nesourodé ministerské skupiny, zdá se, je především loajalita vůči tandemu Jiří Rusnok – Miloš Zeman.

Z toho pro naši demokracii pramení klíčová otázka: je-li demokraticky zvolený poslanec odpovědný voličům a je-li demokraticky jmenovaná vláda odpovědná poslancům, komu bude odpovědný kabinet uvedený prezidentem do úřadu vlády bez ohledu na výsledky posledních voleb a proti vůli Poslanecké sněmovny? Jak známo: prezident sám je ústavně neodpovědný.