Vydají se dnes Řekové zpět do Evropy nebo vyrazí k Africe? Pohled na Řecko z Německa.

Každoročně uveřejňují německé orgány ekonomického mudrosloví prognózy a diagnózy, na desetinnou čárku exaktní a naše vláda se každoročně tváří, jako by jim věřila a staví na nich svůj rozpočet, na pfennig respektive cent přesný. Soudný občan těmto předpovědím nevěří o nic více než předpovědi počasí, neb tyto se díky satelitům občas skutečně vydaří.
Jenom je zvědavý, zda se na konci roku bude vláda vymlouvat, že v důsledku vnějších příčin růst jaksi nečekaně zaostal za pranostikami, nebo zda se bude chvástat, že jen její zásluhou byla předpověď předčena.
Je to nevinný poválečný obyčej bez valných negativních následků.

Německý lid však poněkud znejistěl, když před lety německá vláda začala budit dojem, že se zcela spoléhá na ujišťování středozemních států, že prý jsou zcela způsobilé, aby spolu s nimi byla utvořena společná měna a společné bankovnictví. Věděl přece německý turista, že kdo putuje po horkých zemích, měl by pečlivě porovnávat účtenku za benzín s obnosem na čerpadle, že si má dávat pozor, aby za své marky dostal skutečné, po obou stranách potištěné bankovky tamní měny a že pěněženka nesmí vyčuhovat z kapsy u kalhot.
A od roku 2002 tedy společná měna ...
Nerad se lid loučil se svou Mařenou a byl mile překvapen, když se společenství ani po dvou letech nezhroutilo. Ještě více byl překvapen, když to bylo ausgerechnet Německo, spolu s Francií, kdo jako první pakt stabilty a růstu nedodrželo, zatímco ostatní státy hlásaly, že dohodu statečně dodržují. Proto Němci zahanbeně snesli (reptaje jen mírně) když je vláda v zájmu znovunabytí internacionální důvěryhodnosti, začala nehorázně ždímat. Mzdy klesaly, poplatky všeho druhu stoupaly, veřejné plovárny se zavíraly, školství bylo zcela vyrabováno.

Teď jako olej nad vodu vyšlo přesně to, čeho se Němec obecný obával už při zavádění Eura – že totiž německé hospodářské statistiky jsou falšovány téměř zanedbatelně v porovnání s ostatními. A zatímco vyhladovělé komuny rozesílají po domácnosntech dotazníky o ploše střechy a parkoviště, aby i za dešťovou vodu mohly inkasovat grejcary stočného, hlásají nám zprávy o nepředstavitelných obnosech, sypaných do středozemí, zaokrouhlených na stovky milliónů.

V Německé mentalitě není příliš silně zastoupen sklon k žehrání (v té západoněmecké alespoň ne, ve východních koloniích se prý bedákává zdatněji). Je až kupodivu, jak stoicky německá veřejnost přihlížela budování penězovodu o hodně velikém průměru na jih.
Zakoloval nevinný vtípek, že každému Němci by měl být přidělen jeden Řek, který by za něj mohl dělat to, na co Němec nemá čas: ležet na pláži, popíjet Ouzo v chládku, chrápat na nějakém zbytečném úřadě, užívat si časného a hojného důchodu...

S trpkou pobaveností se sledovalo, jak kancléřka na athénském archontovi vymáhala papír, na kterém mělo být napsáno, že Řecko (po desetiletí tištěného lhaní) hodlá v budoucnosti své nové dluhy pokud možno zaplatit. S uculováním se chápalo, že Angela Velká se jen snaží cudně zakrýt, že hasí hromadu hořících peněz přikládáním dalších miliard. Očekávalo se, že Papandreovi nebude zatěžko, podepsat závazek a že peníze budou v čudu tak jako tak.
Údiv se rozhostil, když se zodpovědný politik zdráhal a dokonce chtěl tento příslib předložit k referendu. Na předkládání závažných rozhodnutí lidu k odhlasování není samo o sobě nic zvláštního.
Zarážející bylo, jak evropská trojka i němečtí politci si tento hluboce demokratický přístup vykládali jako špinavý trik, jako vydírání ze strany řecké vlády. A zatímco se německá media dohadovala, jaké že to Eurokrati mají představy od demokracii, ukázalo se, že Papandreou měl pravdu:
Papír nakonec podepsal bez referenda a byl za to v zápětí Řeky ve volbách ztrestán. Vládu etablovaných podvodníků, ochotných alespoň předstírat, že řecké dluhy hodlají platit, nahradila partaj Syriza, která se sice taktéž domáhá evropských podpor, půjček, eurobondů a záruk, ovšem s příslibem, že nehodlá dodržovat nižádné smlouvy a nebude vracet nic.
Evropská trojka následnovně řecké voliče ztrestala tím, že místo dalších patnácti milliard jim poukázala jen čtrnáct ...

Němci, už poněkud dožráni athénskými demonstracemi, na kterých jim bylo spíláno do Nacistů za prý nepatřičnou liknavost v poskytování dalších a dalších miliard, nabyli přesvědčení, že mají co do činění s idioty.
(ἰδιώτης– původní, nehanlivý význam: vojín bez hodnosti, soukromník, člověk bez politického rozhledu, sám na sebe a svůj záhumenek zahleděný, česky: osoba pitomá).

Ovšem Řekové prý mají copyright na demokracii.
Ve škole nám říkali, že Řecko je její kolébkou.
Při bližším ohledání se mi to nezdá býti tak úplně pravdou.
Za prvé ji nevynalezli Řekové, nýbrž Athéňané. Ve zbytku Hellasu vládli i nadále místní králové (τύραννοι), oligarchové, a jiní Kyklopové. Sparťané se oddávali tvrdé apartheid vůči helotům (a i v Attice se na demokracii směla podílet jen část obyvatel).
Athény, co do počtu občanů někde mezi Smíchovem a dnešní Olomoucí, se tedy na 140 let staly malou, ač velmi zajímavou, laboratoří samosprávy svobodných občanů a experimentálních ochranných mechanismů (například ostrakismu) proti korupci a klientelismu (oba výrazy jsou již římského původu, kde došly trvalého rozkvětu a staly se exportním artiklem).

Po athénské epizodě se na dlouhá tisíciletí demokracie nikde po Evropě nerozpučela. V Římě byla právoplatně zavedena mafiózní plutokracie, vystřídaná později císařstvím a i v dnešních časech je kdekterá demokracie pouze nominální.

Myslím, že mezi Němci a Řeky nepanuje neporozumění.
V Německu žijícím Řekům se dostává spíše soustrasti než aby se po nich nezdvořile žádalo káti se. Díky vydatnému zpravodajství se mezi Němci rozkřiklo, že se řeckému lidu daří špatně. Řečtí občané mají cizím bankám splácet dluhy, které jejich jménem nadělali koruptní řečtí politici, aby své klientele dopomohli k blahobytu nebo aby si dodali vážnosti nákupem nespočtu německých tanků. Že to je nespravedlivé, v tom si jsou oba národy zajedno.

Rozdíl mezi Němci a Řeky spočívá v tom, že Němci byli v minulém století poučeni, že suverén za své politiky zodpovídá. Tehdá jim jistý Rakušák nasliboval, že ukončí hospodářskou krizi, údajné vinníky ztrestá, že postaví dálnice a zavede blahobyt. Zvolili jej, aniž by si předem byli pozorně pročetli „Mein Kampf“ a posléze za to byli po právu vybombardováni – a to i ti, kteří hlasovali proti Adolfovi. Za tehdejší zvěrstva se stydí celonárodně dodnes - ať už se dědeček podílel nebo ne.
Od té doby svorně a důsledně ohrožují své zvolené představitele nepřízní. Za neschopnost ze odvoluje nejpozději do čtyř let, za prokázanou korupci se vyhazuje okamžitě.

Řekové, alespoň jak se z pohledu z Německa zdá, považují demokracii za jakési hračkářství, kde možno píchnout prstíkem a zvolit si politika-tátu, který slíbí, že nám to koupí, že se postará aby se všem dařilo dobře a aby nebylo takové horko. Když nám nevyhoví, budeme trucovat a vyžadovat zrušení reality. Pochopitelně takto lze získat jedině podvodníka, který, pokud je chytrý, bude dbát, aby v krátkém čase zazobal sebe i své přátele, než nuceně uvolní své místo u krmelce..
Moudrý a slušný člověk se o úřad ani neuchází, protože asanovat trosky státu a zároveň splnit přání infantilních voličů během jednoho volebního období je zhola nemožné. Proto lidu nezbývá, než vybírat si ze syčáků rozličného ražení. Skromný občan je pak celkem spokojen, je-li mu popřáno, aby si v ústraní nasyslil svou trošku z majetku veřejného a pak se šel někam při skleničce kreativně vyremcat a distancovat se od veškeré zodpovědnosti za hanebné počiny těch padouchů, všech stejnech, jeden jako druhej...

V Německých mediích se svorně konstatuje, že ani jeden z kandidátů v řeckých volbách nehodlá udělat to, co je nevyhnutelné, aby Řecko mělo šanci se zbráborat. V nejlepším případě můžou znovu zvolit partaje, které stát do neutěšené situace přivedly, ale alespoň jsou ochotny vzít na vědomí, že situace je neutěšená. Řekové, i kdyby chtěli, nemůžou zvolit nikoho, kdo by jim dle pravdy nenasliboval nic než pot, nouzi a slzy.

Takového kandidáta si totiž národ napřed musí zasloužit.
To si alespoň myslím já, protože jsem optimista.


Na druhou stranu je ovšem možné, že nejzávažnějším detailem v celém procesu nejsou dnešní volby, nýbrž ona jedovatá reakce na úrovni evropského společenství, jíž vyvolala Papandreova pohrůžka referendem. Snad je dnešní Řecko, stejně jako to antické, vývojově nejpokročilejší oblastí Evropy a právě dokazuje, že koncept demokracie je vhodný pro malé až středně velké obce (Athény, Olomouc,Tahrirské náměstí), tedy takové, jaké dovede přehlédnout soukromník – (ἰδιώτης).
Snad je Evropa přecejen příliš velká? Nakonec i němečtí polici Evropskou Unii už dnes velmi zručně zneužívají jako alibi k prosazování nesnesitelně paternalistikých zákazů a předpisů a oklešťování občanských svobod a podezřele často zdůrazňují, že prosperitu EU nelze napříště zajistit jinak, než delegováním pravomocí na voličem (idiotem) nelegitimovanou, anonymní úroveň kvalifikovaných evropských technokratů.

V takovém případě nelze Řekům než poděkovat, pakliže se Evropa jejich zásluhou rozpadne na roztomilé demokraciičky a snad i tu a tam na bezvýznamné diktaturky ku obrazu idiotů svých.
Nechť národy každý jen sobě?