Vzácní přátelé knihy (vzácní mj. také proto, že je vás stále méně, zejména v médiích), dovoluji si Vás pozvat na křest svého románu Černá krev /vydává Akropolis/, který se odehraje ve středu 11.května 2011 v galerii Vivo na Maltézském náměstí č. 3 v Praze na Malé Straně v 18 hodin. Kmotrem knihy bude skladatel Jan Klusák, Mozarta zazpívá sopranistka Jana Lesná za klavírního doprovodu Marie Erlebachové, ukázku přečte herec Václav Knop. Vína budou španělská a po křtu bude hrát a zpívat skvělý petěrburgský entertainer Vseva Moskvin.

ukázka - kapitolka 48

Týž večer, kdy v Dolném Pataku Bernard a farář mluvili o popravách cikánů, skončila v poměrně vzdálené Paříži svou práci královská komise, složená z členů akademie a lékařské společnosti.

Tato komise byla ustavena na příkaz krále Ludvíka XVI. osobně a jejím úkolem bylo zjistit, zda metody jistého Franze Antona Mesmera jsou vědecké anebo ne. Členy byli mimo jiné známý lékař a fyziolog dr. Joseph-Ignace Guillotin, astronom Jean Sylvain Bailly, který vypočetl dráhu Halleyovy komety, a chemik Antoine-Laurent Lavoisier, jenž mimo jiné odhalil, že podstatou hoření je prudké slučování s kyslíkem a nikoliv účinek tajemného flogistonu, jak se učenci domnívali před ním – a jako čestný host a zahraniční člen Akademie se účastnil americký vynálezce hromosvodu, vyslanec Kongresu ve Francii, tiskař a filozof Benjamin Franklin, spoluautor Vyhlášení nezávislosti.

Franz Anton Mesmer byl od mládí zaujat magnetismem. Přitažlivost planet i obyčejných magnetů ho prostě fascinovala a stala se jeho osudem. Vystudoval teologii a medicínu (jeho dizertační práce se jmenovala De planetarum influxu) a ve Vídni poprvé použil k léčení metodu přikládání klasických magnetů k organismu. Možná je to jen shoda okolností, možná je taková prostě sama duše Vídně a její atmosféra, stýkal se i s Mozartovou rodinou, ale jeho úspěch v mnohém připomíná pozdější úspěchy Sigmunda Freuda – první Mesmerova pacientka, jakási Franziska von Österlin, byla totiž zřejmě především hysterka. Mesmer přikládal k různým částem jejího těla magnety a Franziska cítila nejprve jakési tajemné proudění po celém těle, pak výrazné zlepšení a připadala si velice uvolněně. Toužila po další léčbě a šířila mezi přítelkyněmi Mesmerův věhlas.

Brzy zjistil, že dosahuje téhož efektu, když nepoužije magnet a přikládá k tělu pacienta jen své ruce. Z toho vyvodil existenci živočišného magnetismu a brzy se dostavily nové terapeutické úspěchy, jež šířily jeho slávu po celé Evropě.

Je jen logické, že mezi magnety, ať kovovými nebo živočišnými a tělem pacienta, pokud možno, nesměl překážet žádný textil. Je pravděpodobné, že právě proto si dámy léčbu tak užívaly.

V lednu 1777 nastoupila na jeho kliniku osmnáctiletá slepá pianistka Maria Terezia von Paradies. Maria byla zázračné dítě, zrak záhadně ztratila ve svých čtyřech letech a její koncerty byly podobně navštěvovány a obdivovány, jako kdysi malého Wolfganga Amadea a podobně jako o malého Mozarta i o ni jako impresário pečoval její otec a vydělával na ní slušné peníze.

Mesmer ji počal léčit přikládáním rukou a hle, Maria Terezia znovu nabyla schopnosti vidět a pomalu se zotavovala. Bohužel však jako normální osmnáctiletá hudebnice bez handicapu hodně ztratila na atraktivitě, což se jejímu otci z mnoha důvodů nelíbilo a s tasenou šavlí vylomil dveře Mesmerova domu a domáhal se své dcery; Maria se domů vrátit odmítla, otec jí nafackoval, načež zrak znovu ztratila.

Otec von Paradies vzápětí obvinil Mesmera ze svedení nezletilé pacientky, lékařská fakulta povolala mravnostní policii a Mesmer musel zemi opustit. Marii Terezii se po jeho odjezdu zrak už po druhé nevrátil, pokračovala však v koncertní kariéře a dokonce sama skládala – kvůli tomu pro ni libretista Johann Riedinger vytvořil slepecké noty.

Vynálezce slavného a tajemného šachového automatu, kde mechanický Turek hrál šachy proti živým hráčům, Wolfgang van Kempelen, pro ni vypracoval malý ruční sázecí stroj pro nevidomé, který používala k psaní dopisů. Mimochodem, jednu partii s mechanickým Turkem sehrál a prohrál i Benjamin Franklin, který byl dobrý hráč a napsal dokonce o šachu knihu.

Ani ve Francii, kde se jeho praxe stala zejména u dam velmi populární, však Franz Anton Mesmer nenašel u akademiků právě uznání a po mnoha stížnostech a udáních posléze král nařídil lékařské společnosti a Akademii, aby přezkoumaly mesmerismus jak z hlediska vědeckého, tak v jeho možných důsledcích.
Franklin, Bailly a Guillotin přijali po zasedání, na kterém komise Mesmera odmítla, mimo jiné také proto, že jeho počínání ohrožuje veřejnou mravnost, Lavoisierovo pozvání na večeři do jeho domu. Půvabná paní Marie je přivítala, ale večeře se nezúčastnila. Pojedli polévku s vaječnými nočky, studenou pečeni s majonézou, křepelky se stříbrnými, karamelizovanými cibulkami a pak debatovali při dezertu, zmrzlině s višňovým suflé. Benjamin Franklin byl ze všech nejstarší a po vydatném jídle mezi řečí tu a tam usínal. Zdálo se mu, jak ve Philadelphii zakládá hasičský sbor.

„Něco,“ řekl Bailly, „je na počínání toho Mesmera tak nějak nepříjemně metafyzické, téměř náboženské. Zatahuje nám do vědy duchy, připadá mi, i když on tvrdí, že ne.“

„Ovšem,“ souhlasil dr. Guillotin. „Je velmi odpuzující, jak tu svou falešnou nauku balí do racionalizující terminologie. Je to pseudovědecké. A svléká pacientky. Není ten člověk zběhlý kněz?“

„To bych nevylučoval,“ zasmál se Lavoisier.

„Vystudoval teologii,“ přikývl Bailly, „vysvěcen ale nebyl, pokud vím.“

„Vystudoval i medicínu,“ usmál se Joseph-Ignace Guillotin, „a přesto raději bloudí říší šamanů a čarodějů. Asi, že se to líbí dámám.“

„Vždyť nehoří,“ řekl Benjamin Franklin, který otevřel oči.

„Myslím, že bychom měli proti kněžím tohoto řádu utvořit jakési spiknutí,“ řekl Guillotin. „Nazval bych je spiknutím rozumu.“

„A začali bychom vytvořením normativů,“ prohlásil Lavoisier. „Aby zvítězil rozum, samotné encyklopedie nestačí. Potřebujeme jednotná měřítka. Jako matematické pojmy.“

„Rozumím, etalony,“ souhlasil trochu zívající Franklin. „Něco, co je platné obecně a všude. Psali jsme o tom.“

„Podívejme se na trest smrti,“ řekl doktor Guillotin. „Ten je všude.“

„Trest smrti by měl být zrušen,“ poznamenal Bailly.

„To by bylo hospodářsky nesmyslné,“ zavrtěl starý Američan velikou, pomalu plešatící hlavou. „Všechny zločince by stát musel živit.“

„Nebyl bych proti zrušení,“ pravil Joseph-Ignace Guillotin, „ale vím, že ještě dlouho, minimálně dokud žijeme v monarchii, nebude možné ho prosadit. Ale podívejte se, jak ošklivě se na našich – a obávám se, že na všech evropských popravištích lidé zbavují života. Šlechtici se většinou - prý čestně - popravují mečem, vojáky střílíme, kacíře a čaroděje upalujeme, velezrádci a jiní státní zločinci bývají čtvrceni, zloděje věšíme a padělatelé bývali vařeni zaživa, ačkoliv o tom jsem již nějakou dobu neslyšel.“ Benjamin Franklin zhnuseně zavrtěl hlavou.

„Pokud vím,“ řekl, „u nás jen střílíme nebo věšíme, nejsem si ale úplně jist, jak to dělají úplně dole na jihu s černochy.“

„Chtěl jsem navrhnout akademii, aby se zabývala myšlenkou nějakého doktora Louise,“ vynechal černochy doktor Guillotin, „totiž technickým řešením. Není to úplně nové řešení, ale kolega Louis odstranil slabiny předchozích provedení. Odsouzenec je připoután na pohyblivou dřevěnou desku tak, aby jeho hlava přečnívala přes její okraj. Pak se deska překlopí do vodorovné polohy a nasune do prostoru pod pár vysokých sloupů, mezi nimiž se v kovových kolejničkách vlastní vahou pohybuje broušená ocelová sekera, připevněná ke zhruba sto dvacet liber těžkému závaží. Odsouzencův krk je znehybněn dřevěnou deskou s otvorem ve tvaru lunety. Poté popravčí uvolní zarážku a čepel sekery se závažím dopadne na krk odsouzeného. Hlava bývá takto oddělena od těla zpravidla mezi třetím a čtvrtým krčním obratlem. Je to hladké, předpokládám bezbolestné a zatím neznám v tom oboru nic humánnějšího.“

„Nebude rozdíl mezi pánem a kmánem…“ zasnil se Lavoisier.

„To by byl velký pokrok,“ souhlasil Franklin. „Konečně, i já jsem kdysi obchodoval s otroky… A dnes? Dnes jsem zcela proti otrokářství.“

„Připojíte-li se ke mně,“ radoval se doktor, „rozhodně bude o našem návrhu jednat nejprve Akademie a pak královská rada.“

Pánové si nechali přístroj nakreslit a navrhli ihned několik zlepšení. Benjamin Franklin upozornil na nutnost nechat přístroj patentovat a zamyslel se nad otázkami jeho manufakturní výroby. Chvíli vyprávěl o svém tiskařském podnikání, o Philadelphia Gazette a jiných novinách, které v životě vydával, o legislativních pracích pro Kongres…

Nakonec popsal, jaké měl pocity, když pouštěl v bouřce draka… Byl to velmi nebezpečný pokus.

Vzal papírového draka a připevnil ho ke kovové tyčce, konec provázku přivázal na klíč a vyšel do bouře. Když vítr vynesl draka do bouřkového mraku, uviděl jiskry, běhající po šňůře a ucítil náraz, jak elektřina z mraku prošla z draka po provázku ke klíči v jeho ruce.

„Bál jsem se až potom,“ odpověděl, když se ho ptali, jestli neměl strach. „Naštěstí to ještě nebyl blesk.“

„Blesk dítě,“ usmál se Bailly.

Zformulovali společný dopis Akademii, kterým stínací stroj doporučovali k obecnému využití, všichni ho podepsali a připili si šampaňským. Na konci se dialog obrátil opět k Mesmerovi.

„I kdyby na všech těch čárech něco bylo,“ pravil Antoine Laurent de Lavoisier, „pro dobro říše rozumu toto něco musí být pominuto.“

Doprovodil hosty k jejich kočárům a vrátil se do postele k manželce Marii. Vzal si ji jako třináctiletou a tak byla dosud velmi mladá a velmi přitažlivá.

V revolučním roce 1789 se astronom Jean Sylvain Bailly stal sekretářem pařížského volebního kolegia, pak zástupcem třetího stavu v generálních stavech, poté byl zvolen prezidentem Národního shromáždění a po pádu Bastilly jmenován do funkce pařížského starosty. Během soudního procesu s královnou Marií Antoinettou vystupoval občan Jean Sylvain Bailly jako svědek na její obhajobu, což bylo dost odvážné. Robespierrovi se to samozřejmě nelíbilo a Bailly byl 11. listopadu 1793 jako přítel krále a utlačovatel svobody lidu odsouzen k trestu smrti.

Následující den byl popraven ¬- guillotinou.

O rok později byl Antoine Laurent de Lavoisier, v té době toliko občan Antoine Lavoisier, zatčen a postaven před revoluční soud.

„Republika nepotřebuje ani učence, ani chemiky. Nic nesmí bránit chodu skutečné spravedlnosti,“ pronesl soudce Jean-Baptiste Coffinhal, jenž byl také, což by bylo potěšilo Bernarda, novinář a vydavatel listu Bulletin du tribunal révolutionnaire.

Lavoisier byl pak 8. května 1794 popraven – pochopitelně guillotinou.

Říše čarodějů a šamanů se vědcům touto cestou pomstila, leč oni sami si toho pohříchu nebyli vědomi. Dr. Joseph-Ignace Guillotin revoluci přežil. Pouze v roce 1795 strávil měsíc ve vězení.