Václav stál u zrcadla a díval se na sebe, když do pracovny vešli Petr s Ladislavem. Marně se pokoušel zvednout koutky úst nahoru.

„To je ale krásná růžová košile,“ řekl nadšeně Petr.

„O čem přemýšlíte, šéfe?“ zeptal se Ladislav a vytáhl tužku s chilským státním znakem a čtverečkovaný poznámkový blok.

„Uvažoval jsem výjimečně jen o banalitě, o uzlu na kravatě,“ odpověděl Václav. „Ale když už držíte v ruce pisátko, můj Eckermanne, tak se mě na něco zeptejte.“


„Už dávno,“ osmělil se Petr, „se toužím zeptat, jaká byla vaše hlavní a první myšlenka, můj pane, když jste takříkajíc jako kdysi Mojžíš počal vést národ…“

„Já jsem se měl ptát!“ ohradil se Ladislav.

„Nežárlete na sebe,“ okřikl je Václav. „Je to opravdu, ale opravdu dobrá otázka. Tak ta růžová košile mi sluší?“

„Moc vám sluší!“ zvolal Ladislav.

„Vám se mohu svěřit, chlapci, jinak to napíšu až do svého testamentu,“ řekl Václav, „jelikož testament chystám pod názvem Vrátil bych se, ale neodcházím. Zapište si to, Ladislave, aby to náhodou někdo nezfalšoval.“

„Po vaší smrti?“ zeptal se Ladislav a Václav se zamračil.

„O jaké smrti?“ řekl. „Mé? O tom neuvažuji. Nic takového jsem přece opravdu, ale opravdu neříkal.“

„Jistě, jistě, jak jsem mohl být tak hloupý,“ omluvil se Ladislav.

„Od počátku bylo mým cílem vytvořit ze samostatné české republiky moderní stát, který by se podobal Austrálii. Austrálii už proto, že právě zde tak správně a rychle pochopili mé myšlenky o oteplování, vzpomínáte?“

„Tuto Austrálii?“ udiveně hlesl Petr.

„Austrálii, Austrálii, miluju Austrálii,“ rychle pravil Ladislav. „Jsem vlastně taky trochu Australan, když se podívám do zrcadla.“

„Vysvětlete nám to, ó pane, prosím!“ žádal Petr.

„Nuže,“ usmál se Václav, „když jsem pochopil, že mou úlohou je změnit naši vlast, zamyslel jsem se nad tím a poměrně brzy, opravdu brzy, jsem přišel na to, že důležité je, z čeho země vznikne. Austrálie je úžasná země. A z čeho vznikla?“

„Z antihmoty?“ navrhl Petr. „Opice tu nemají. To je důkaz proti Darwinovi…“

„Chlapci, Austrálie vznikla ze zločinců. Dnešní Australané jsou všichni potomci vrahů, zlodějů, podvodníků a násilníků, které sem vyváželi z Británie. Pochopil jsem, že to bylo zcela koncepční – jejich děti, poučeny rodiči, se rodí silnější a schopnější. Proto jsem jednal tak, jak jsem na počátku jednal – bylo nutno vytvořit silnou, početnou třídu zločinců, kteří se, jako v Austrálii, stanou praotci nového světa silných a úspěšných, světa krutého, ale svobodného, jak říká ten baculatý ministr, jak se jmenuje…“

„Tomáš,“ přispěchal Petr a začal tleskat. Ladislav také zatleskal a řekl:

„Skvělé, skvělé, ó pane. Už musíme jít do televize. Obávám se, že budete muset projít bezpečnostním rámem…“

„Rámem?“ usmál se Václav. „Nikdy. Jednoduše proto, že se do žádného rámu nevejdu.“