Ceny Jindřicha Chalupeckého
Mám za sebou velmi silný kulturní zážitek. Poslouchal jsem na rozhlasové stanici Vltava přenos z udělování Ceny Jindřicha Chalupeckého. Strašně dlouho jsem si myslel, že je to mystifikace a parodie, ale posléze jsem zjistil, že to je opravdu vážně míněný program.
Moderátorka postupně uvítala všechny členy poroty a organizačního výboru, stále vyzývala k potlesku a pak pronesla, že když se teda na tohleto moderování připravovala, že si přečetla jako hodně věcí a že bysme jakoby nevěřili, kdo všechno o výtvarném umění už přemýšlel, že se budeme divit. Například Honza Werich řekl toto a Pepíček Laufrů toto. Přemýšlel jsem chvíli o tom, kam by ji „Honza“ asi nakopl a málem mi unikl další pořad.
Dvojice reportérů jela z Plzně do Prahy a cestou se vyptávala občanů, co jim říká Cena JCH. Neříkala nikomu nic. Nejvíce se mi líbil muž, který měl pocit, že jde o nějakou sportovní medaili.
Následovaly přímé telefony posluchačů (poznámka: nejen rozhlas trpí obsesí kontaktních pořadů, asi jelikož vzbuzují dojem intenzivnějšího zájmu veřejnosti, většinou je ten efekt ale pochybný). Posluchači dílem vyjadřovali svou nechuť a zhnusení současným uměním, při čemž téměř přesně popisovali artefakty Cenou JCH zpravidla oceněné, anebo vyprávěli o tom, jakou pěknou výstavu staršího umění naposledy viděli. Moderátorka, která měla po celou dobu zásadní problém s udržením shody podmětu s přísudkem a zjevně měla velmi kladný vztah ke křestním jménům, se je smutně snažila zastavit a neurazit.
Vrcholem večera bylo oznámení, že ani jeden z kandidátů na cenu není ani v sále, ani v Praze, protože jsou v Brně. Napadlo mě, že tento fakt je právě uměleckým počinem některého z nich a měl by tudíž Cenu JCH za tento počin obdržet. Ale nebylo tomu tak.
Následovaly telefony umělcům do Brna, kdy umělci slíbili, že hned, jak to v Brně skončí, přijedou do Prahy.
Udělení cen pak proběhlo ve zvláštní, groteskní atmosféře, kdy byly ceny uděleny a proneseno zdůvodnění (o tom si přečtete v novinách, vesměs šlo o formulace typu „smysluplných interferencí reality a interpretací politických a genderových témat, jež v obecné rovině apelují na determinující konotace specifickými prostředky“), při čemž ceny přebírala stále táž teoretička.
Nejzajímavěji zhodnotil akci její letošní maskot, pan Theodor Pištěk, který pobaveně řekl, že to je kombinace happeningu s uměním dada.
Na příští vyhlášení se už těším.
Moderátorka postupně uvítala všechny členy poroty a organizačního výboru, stále vyzývala k potlesku a pak pronesla, že když se teda na tohleto moderování připravovala, že si přečetla jako hodně věcí a že bysme jakoby nevěřili, kdo všechno o výtvarném umění už přemýšlel, že se budeme divit. Například Honza Werich řekl toto a Pepíček Laufrů toto. Přemýšlel jsem chvíli o tom, kam by ji „Honza“ asi nakopl a málem mi unikl další pořad.
Dvojice reportérů jela z Plzně do Prahy a cestou se vyptávala občanů, co jim říká Cena JCH. Neříkala nikomu nic. Nejvíce se mi líbil muž, který měl pocit, že jde o nějakou sportovní medaili.
Následovaly přímé telefony posluchačů (poznámka: nejen rozhlas trpí obsesí kontaktních pořadů, asi jelikož vzbuzují dojem intenzivnějšího zájmu veřejnosti, většinou je ten efekt ale pochybný). Posluchači dílem vyjadřovali svou nechuť a zhnusení současným uměním, při čemž téměř přesně popisovali artefakty Cenou JCH zpravidla oceněné, anebo vyprávěli o tom, jakou pěknou výstavu staršího umění naposledy viděli. Moderátorka, která měla po celou dobu zásadní problém s udržením shody podmětu s přísudkem a zjevně měla velmi kladný vztah ke křestním jménům, se je smutně snažila zastavit a neurazit.
Vrcholem večera bylo oznámení, že ani jeden z kandidátů na cenu není ani v sále, ani v Praze, protože jsou v Brně. Napadlo mě, že tento fakt je právě uměleckým počinem některého z nich a měl by tudíž Cenu JCH za tento počin obdržet. Ale nebylo tomu tak.
Následovaly telefony umělcům do Brna, kdy umělci slíbili, že hned, jak to v Brně skončí, přijedou do Prahy.
Udělení cen pak proběhlo ve zvláštní, groteskní atmosféře, kdy byly ceny uděleny a proneseno zdůvodnění (o tom si přečtete v novinách, vesměs šlo o formulace typu „smysluplných interferencí reality a interpretací politických a genderových témat, jež v obecné rovině apelují na determinující konotace specifickými prostředky“), při čemž ceny přebírala stále táž teoretička.
Nejzajímavěji zhodnotil akci její letošní maskot, pan Theodor Pištěk, který pobaveně řekl, že to je kombinace happeningu s uměním dada.
Na příští vyhlášení se už těším.