Když jsem s požitkem sledoval velkolepou hudební a kostýmní show na Velehradě, uvědomil jsem si, čeho všeho jsme se lehkomyslně vzdali a ještě vzdát hodláme. Ta úžasná přehlídka plášťů, přehozů a pláštíků, pozoruhodných a efektních pokrývek hlavy (vzpomínáte na slavnou Felliniho módní přehlídku církevních obleků ve filmu Roma?), k tomu nádavkem zábavné a roztomilé uniformy různých stráží, připomínající až Čardášovou princeznu, to všechno by nám mělo být naopak vzorem… Zamysleme se nad tím, prosím…


Církevní kostýmy jsou výsledkem dlouhé tradice, začínající někde v Persii, kupodivu. Evangelíků je určitě méně jen proto, že se tak pěkně neoblékají.

Moudří mezi námi to věděli vždycky. Vzpomínám, jak jsem kdysi přihlížel prvnímu uvedení skvostných kostýmů, jež pro Akademii výtvarných umění navrhl hned po revoluci Milan Knížák, na veřejnosti. Když on a další významní a dobří umělci vstoupili do místnosti v rozkošných modrých šaškovských čapkách, pocítil jsem povrchní touhu se zasmát, ale byla to moje chyba.
Chybou společnosti naopak bylo, že jsme v tomto trendu dost důsledně nepokračovali.

Zrovna tak věděl Václav Havel dobře, proč mezi prvními reformami po pádu reálného socialismu bylo veselé přestrojení Hradní stráže v operetním slohu. Já se tehdy mylně domníval, že president je jen nejvyšší úředník a měl by se z Hradu odstěhovat do něčeho civilnějšího… No, pletl jsem se. Oni věděli, že potřebujeme zemi jak barevnější, tak pěkně hierarchicky kostýmovanou, že náš lid potřebuje pěkné show, jako miluje soutěže superstárů, že maškaráda podporuje vlastenetví. To my skeptici jsme se tehdy mýlili.

Navrhuji proto, abychom v tomto trendu pokračovali. Jsou zde obrovské příležitosti. Nejde jen o to, že vycházkové uniformy naší armády budou samozřejmě s červenými kalhotami a napůl modrou a bílou kazajkou a vkusnou tříbarevnou čapkou s modrým brkem.

Začneme v Senátu. Jeho nevážnost u veřejnosti je podle mého názoru do značné míry zapříčiněna právě zbytečnou civilností; proto doporučuji, aby bylo vytvořeno senátorské roucho, nejlépe podle starořímského vzoru. Senátoři budou v celé budově Senátu a během služebních cest, setkání s voliči a podobně, prostě při výkonu funkce nosit tuniku v bílé barvě a navrch ladně složenou tógu červeno-modře pruhovanou. Jako obuv doporučují znalci zlacené sandálky, na bosou nohu, samozřejmě. Na hlavě, jak jinak, vavřínový věnec, nejlépe plechový.

Ornáty budou nosit také členové vlády, zde doporučujeme se inspirovat spíše než katolickými kostýmy oblečením evangelických pastorů, prosté černé oblečení s výrazným bílým límcem na památku Václava Havla ve tvaru srdce.

Parlament bude oděn do hedvábných lesklých pláštíků ke kotníkům a miter ve stranických barvách. Pokud strany vlastní barvy nemají (třeba LIDEM), přidělí jim předseda či předsedkyně sněmovny nějakou.

V justici doplníme taláry jen parukami s copem, a jelikož nechceme napodobovat Británii, navrhujeme rezavou barvu, zhruba tu, kterou vzniká, když si Berlusconi, Jan Saudek, Mc Cartney a další barví vlasy. Je totiž prokázané, že ta barva nikoho mladším a tudíž méně velebným nedělá.

Nu a jsme konečně u presidenta. Zde si můžeme vybrat mezi tradicí svatováclavskou a karločtvrtou. Anebo je můžeme smísit. Nedoporučuji korunu, tlačí a je moc těžká, ale hermelín a nach bych nepomíjel. Takže rudý plášť s vlečkou, hermelínová čapka, pěkné žezlo ve tvaru plnicího pera a případě říšské jablko, jež bych kvůli konotacím zaměnil za zlatý tenisový míč.

Tato změna vnese do našeho politického života konečně správného ducha. Totiž, barvu.