Ve svém textu K boji o Husa (cituji z knihy Z duchovních dějin českých, Melantrich 1941, jinak článek vyšel v Národních listech 23.srpna 1925) píše Josef Pekař: „Píše se nyní hodně o smyslu našich dějin. Kdybych se měl o to pokusit, abych také sám přispěl nějakým agitačně výchovným výkladem, řekl bych asi – ‘smysl českých dějin’ je, že Čechové, kdykoliv se dopracovali vysoké úrovně svobody a samostatnosti, podvrátili vzápětí oboje nedostatkem rozumné umírněnosti a to jak v oboru života politického, tak mravního.“

BRANDT A MITTERRAND
Začátkem devadesátých let nás pozvala spřátelená německá malířka do Francie a pozvala nás také na večeři do zajímavé restaurace v horách nad Rayolem. Byla to půvabná stará restaurace s vynikající jihofrancouzskou kuchyní, zajímavost spočívala v tom, za jídla platil dosti vysoký paušál, ale mohli jste z každého chodu sníst tolik, kolik jste dokázali a nápoje se platily zvlášť. Rezervovat se muselo několik dní předem.
Všechno bylo úžasné a byli jsme nadšeni. Ke konci večeře přišel majitel, jako vystřižený z francouzského filmu, pomenší pán s panděrem, na hlavě šedého ježka, knírek, cigaretu v koutku úst, trochu opilý, ale mile a zeptal se, zda jsme všichni Němci. Prohlásil jsem, že jsem Čech a ten dobrý muž mě objal, volaje mon pauvre ami, pozval mě na koňak a sdělil mi, že moc fandil nám pauvre Čechům a že do jeho hospody nikdy žádný komunista nesměl, ani Willy Brandt nebo Francois Mitterrand. Neumím moc – no, skoro vůbec neumím francouzsky a než jsem vykoktal větu o tom, že to asi nebyli tak úplně komunisti, maitre se odebral za jinými hosty, Belgičany.

PODIVNÁ OBČANSKÁ VÁLKA
Na tohoto muže a na svůj oblíbený citát z Josefa Pekaře jsem si vzpomněl, když se před volbami vrátil kamarád z Ameriky a užasl nad atmosférou, jakou zde našel. Na první Američanův pohled se nám totiž vede dobře, možná nejlépe, jak se nám kdy vedlo, ale atmosféra mezi lidmi v něm vyvolala obavu, jestli Češi pro změnu nechystají ve středu Evropy občanskou válku. Noviny, televize, ze všeho nejvíc internetové diskuse, kde našinci, skryti v anonymitě, občas neskrývaně vyhrožují jinak smýšlejícím, to všechno v něm vyvolávalo úzkost. Zdroj té nenávisti a zloby neuměl najít a zvláště ho nechápal, když viděl, jak země vzkvétá. Projel Maďarsko, Polsko i východní Německo a protože se mu zdálo, že jsme daleko nejdál, stav našich duší vůbec nechápal. Pokusil jsem se přítele uchlácholit. Ale moc mi nevěřil.

Právě proto, že se nám vede nejlépe, jak se nám kdy vedlo, panuje taková atmosféra a ani volby na tom mnoho nezměnily. Svým způsobem je teď totiž asi poslední příležitost se ještě pokusit zvrátit nějak kolo dějin. U nás se tomu říká vypořádat se s minulostí. Jenže nejde o tu před skoro dvaceti lety, jde o tu minulost posledních dvaceti let.

Friedrich von Weizsäcker, německý filozof a mimochodem bratr prezidenta Richarda v.W., napsal že „jestliže problémem (reálného) socialismu je lež, problémem kapitalismu je cynismus“. A není to jen cynismus podnikatelů, či politiků, je to i cynismus teoretiků zisku. Viz současná ekonomická krize. Tomu jsme nerozuměli, ale myslím, že jsme se tomu už rozumět naučili. Nejen bolševici říkali, že když se kácí les, holt létají třísky. Nejhrůznějším dokladem toho je termín „humanitní bombardování“. Úlohou toho, čemu se říká „levice“, je tento cynismus regulovat pomocí demokratických mantinelů. Cynismus je krátkozraký – existují oblasti, jejichž ziskovost je nesmírně pomalá a dlouhodobá a na krátkodobých účtech neviditelná jako ruka trhu. Je to kultura, jazyk, vzdělanost...

BOJOVAT MINULOU VÁLKU
Dědictví minulosti je samozřejmě především psychické. Je to směsice únavy, neuspokojení, frustrace, iluze, špatné paměti, mýtologie, to všechno způsobuje, že neumíme žít bez pořádného, krutého a odporného nepřítele. Měli jsme Němce-papežence, měli jsme Habsburky, měli jsme Němce, měli jsme Rusy… A musíme prostě mít nepřítele, nejlépe někde mezi sebou!

Mnozí si slibovali od změny režimu víc pro sebe a byli zklamáni, jiní si nepřipadají dost odměněni za to, co podle svého názoru vykonali, jiní neviděli dostatečné ponížení svých nepřátel. Jestliže byl někdo vyhozen z hradní kanceláře, protože působil zmatky a také mu smrděly nohy (nežertuju, to je pravdivý příklad), je jen logické, že to přikládá kryptobolševickým piklům. Samozřejmě bude sám před sebou trvale předstírat, že důvodem vyhazovu byla jeho nesmlouvavá morálka a zásadovost.

Také už uplynula dlouhá doba, tuším, že se patnáct let pokládá za „generaci“. Ti, kdo dorostli třiceti, si nepamatují nic, ti kterým bylo tehdy třicet, blíží se dnes padesátce, mnozí jsou bohatí a hledají už nikoliv materiální uspokojení, ale něco ještě chutnějšího a to je moc. I oni potřebují nějaký žebříček do vyšších pater.

Těm všem obraz minulosti vyhovuje, jen je-li dostatečně černobílý. Mezi nejhlasitějšími oprávci křivd však ti, kdo byli kdysi skutečně pronásledováni a bylo jim opravdu ukřivděno, tvoří jen velmi, velmi malou skupinku... Proč?

Bojovat minulou válku je vždycky snazší, protože už všichni víme, jak dopadla, i ti, kdo prohráli, tak ti, co vyhráli. Skoro žádná válka, až snad na tu poslední punskou, kde z poražených nezůstal na živu nikdo a Kartágo bylo srovnáno se zemí, však nekončí ani pro vítěze stoprocentním ekonomickým, emocionálním i sociálním orgasmem. Vždycky zbude něco nedokončeného, protože žádný lidský čin není a nebude dokonalý. A proto zklamaní vždycky snadno najdou svého přeživšího nepřítele a mohou pokračovat. Nikdy se tolik nebojovalo proti Habsburkům, jako po jejich zmizení.

Tzv. „rudí“ jsou ideální symbolickou postavou nepřítele, přes kterého je možno napadat celou levici. O to běží, ne o komunisty, jde o minulou válku. Takový nepřítel umožňuje nepřemýšlet a rovnou hodnotit, tak, jak to řekl Radovan Richta: když nevím, tak straním. S tím se bohužel veze mnoho slušných a milých lidí, kteří opravdu věří, že účastní důležitého zápasu proti návratu Klementa Gottwalda k moci. Jenže někde vzadu číhá nějaký ten studený a zlý Pinochet.

A Josef Pekař věru žádný levičák nebyl. A já komunisty taky nemusím, mojí buržoasní rodině hodně ublížili.

FINIS CORONAT OPUS
Druhý den jsem potkal majitele té francouzské restaurace ve městečku, kde nakupoval v doprovodu asi šestnáctileté služky tmavé pleti, která vlekla všechny ty nákupy. Jeden talíř (assiette) jí upadl na zem, rozbil se a maitre na ni velice řval, ale jak jsem již poznamenal, neumím francouzsky.

Ten muž věděl, že jeho druh „pravice“ se může na skutečné komunisty vykašlat, protože ti nikdy nedosáhnou na jeho právo řvát na služku, obrazně řečeno – ale Mitterrand a Brandt, kteří představují opravdovou „levici“, ho mohou i donutit jí zvýšit plat. A o to běží, neboť peníze jsou až na prvním místě.