Láska na první pohled...
Jiří Žáček říká, že v jednom papírovou knihu nenahradí prostě nic – počítačem nelze podložit kratší nohu u gauče. Je to prostě skutečný básník…
Patřím mezi tiché průkopníky psaní na počítači (tiché proto, že o tom nikdo neví, jak by taky mohl). Někdy v 80. letech minulého století jsem se u jistého Štěpána Rybára poprvé setkal s přístrojem, kterému majitel ještě neříkal PC, ale word-processor. Z dnešního hlediska šlo o nemotornou, velikou, obludnou, pomalou a nešikovnou mašinku, která se vždy před startem musela nakrmit vložením myslící karty, psala jen krátké „fajly“ do 25 stránek, pak se musel začít nový atd. Dlouho jsem si nevděčně nemohl vzpomenout, jak se jmenoval – a už to vím, AMSTRAD! Ano, ten si vzal mou počítačovou virginitu.
Zamiloval jsem se do obludky na první pohled. Jiskra mezi námi přeskočila okamžitě. Hned jsem pochopil, že to je budoucí družka mého života.
Ačkoliv mě baví a zajímá jen psaní prózy, nejprve blbý bolševik a potom cenzura grošem mě celý život nutí psát scénáře. Pro nezasvěcené – průměrný filmový scénář má tak 160 stránek, televizní hodinovka kolem 90.
Scénář není literatura, nýbrž podklad pro natáčení příběhu – a jeho autor není spisovatel, ale součást týmu, vedle dramaturga, režiséra a dalších profesí. Scénář se proto píše většinou na mnoho, mnoho verzí, kdy se počínaje jmény postav mění téměř všechno. Každý, kdo má s vznikajícím dílem nějakou nadřazenou souvislost, producent, dramaturg, režisér, často i hlavní představitel (zejména jestli má být jeho jméno hlavním tahákem pro budoucí audiovizuální genialitu, potom do scénáře mluví agenti, manželky, registrovaní partneři i oblíbení psi). Scénárista má většinou právo to podle toho předělávat a neodmlouvat.
Pravda, zlé jazyky tvrdí, že u dobrých autorů bývá stejně první verze nejlepší. Má sice nějaké fousy, ale zároveň není utahaná. To ale manželky, agenti a psi nepoznají.
Každá verze znamenala přepsat těch 90 – 160 stránek na psacím stroji, s průklepovými papíry atd. Bože, kolik hodin jsem s dramaturgiemi a režiséry prohádal, háje svou původní variantu, ačkoliv jsem někdy věděl, že mají pravdu a že jejich řešení je lepší, než moje – ale představa těch stovek hodin u psacího stroje byla děsná. K tomu připočtěte překlepy a zkažené stránky…
Psal jsem tehdy pod cizím jménem nějaký scénář do Německa a poprosil pana producenta, aby mi ten stroj taky přivezl, jako honorář. Joj, aké to len boli medové týždne, když se obludka stala obyvatelkou mé domácnosti!
Od té doby žiju asi s osmou láskou, už to není Amstrad, s nímž jsem přišel o nevinnost, kde je mu konec, postupně jsem ty milenky vyměňoval za mladší a mladší - ale jsem stále zamilován a šťastně. Jen v mém případě ušetřil počítač tak hektar lesa.
Patřím mezi tiché průkopníky psaní na počítači (tiché proto, že o tom nikdo neví, jak by taky mohl). Někdy v 80. letech minulého století jsem se u jistého Štěpána Rybára poprvé setkal s přístrojem, kterému majitel ještě neříkal PC, ale word-processor. Z dnešního hlediska šlo o nemotornou, velikou, obludnou, pomalou a nešikovnou mašinku, která se vždy před startem musela nakrmit vložením myslící karty, psala jen krátké „fajly“ do 25 stránek, pak se musel začít nový atd. Dlouho jsem si nevděčně nemohl vzpomenout, jak se jmenoval – a už to vím, AMSTRAD! Ano, ten si vzal mou počítačovou virginitu.
Zamiloval jsem se do obludky na první pohled. Jiskra mezi námi přeskočila okamžitě. Hned jsem pochopil, že to je budoucí družka mého života.
Ačkoliv mě baví a zajímá jen psaní prózy, nejprve blbý bolševik a potom cenzura grošem mě celý život nutí psát scénáře. Pro nezasvěcené – průměrný filmový scénář má tak 160 stránek, televizní hodinovka kolem 90.
Scénář není literatura, nýbrž podklad pro natáčení příběhu – a jeho autor není spisovatel, ale součást týmu, vedle dramaturga, režiséra a dalších profesí. Scénář se proto píše většinou na mnoho, mnoho verzí, kdy se počínaje jmény postav mění téměř všechno. Každý, kdo má s vznikajícím dílem nějakou nadřazenou souvislost, producent, dramaturg, režisér, často i hlavní představitel (zejména jestli má být jeho jméno hlavním tahákem pro budoucí audiovizuální genialitu, potom do scénáře mluví agenti, manželky, registrovaní partneři i oblíbení psi). Scénárista má většinou právo to podle toho předělávat a neodmlouvat.
Pravda, zlé jazyky tvrdí, že u dobrých autorů bývá stejně první verze nejlepší. Má sice nějaké fousy, ale zároveň není utahaná. To ale manželky, agenti a psi nepoznají.
Každá verze znamenala přepsat těch 90 – 160 stránek na psacím stroji, s průklepovými papíry atd. Bože, kolik hodin jsem s dramaturgiemi a režiséry prohádal, háje svou původní variantu, ačkoliv jsem někdy věděl, že mají pravdu a že jejich řešení je lepší, než moje – ale představa těch stovek hodin u psacího stroje byla děsná. K tomu připočtěte překlepy a zkažené stránky…
Psal jsem tehdy pod cizím jménem nějaký scénář do Německa a poprosil pana producenta, aby mi ten stroj taky přivezl, jako honorář. Joj, aké to len boli medové týždne, když se obludka stala obyvatelkou mé domácnosti!
Od té doby žiju asi s osmou láskou, už to není Amstrad, s nímž jsem přišel o nevinnost, kde je mu konec, postupně jsem ty milenky vyměňoval za mladší a mladší - ale jsem stále zamilován a šťastně. Jen v mém případě ušetřil počítač tak hektar lesa.