„Vůbec nic se v ní neděje,“ sdělil mně nedávno anglický kamarád, který tu už dvacet lež žije a podniká. „Teda pokud nepočítáš to,“ řekl po chvilce přemýšlení, „že úplatky na státní zakázky dostoupily výše 70 procent celkové transakční hodnoty.“ V Saddámově Iráku to prý bývalo tři až čtyři, „jen aby se transakce naolejovala“.

Moc se toho vážně neděje, zato se toho hodně navrhuje, plánuje a chystá.

Zdaní se prostituce. Ne těch 70 procent úplatků. Ta opravdická, poctivá. Jak? Snadno. Na kontrolu, kolik si která holka vydělá, komu dává za kolik a komu zadarmo a na vybrání jejich daní se zaměstná několik tisíc náruživých inspektorů. Ideální práce pro propuštěné učitele, kterých prý nakonec určitě nebude sedmnáct tisíc, ale nanejvýš šestnáct tisíc, ujišťuje nejlepší ministr školství v živé paměti. Nově zdaňované odvětví s chronickým nedostatkem pracovních sil určitě nabídne vhodné pracovní příležitosti i propuštěným učitelkám. Které jiné ministerstvo by se tím taky mělo zabývat, je to přece tělovýchova.

Komunistická strana se po tolika letech konečně zakáže. Jejímu třináctiprocentnímu voličstvu nezbude než volit sociální demokracii, která se tím navždy stane nedostižně nejsilnější stranou a už nikdo nikdy nebude muset sestavovat trapné koalice. A hlavně si nikdo nevšimne, že se tím na české politice něco změnilo. Kmotříci změní stranickou příslušnost a úplatky se snad už moc zvedat nemohou. Nebo mohou?

Po prozření, že z politiky se stalo povolání ostudné a nedůstojné a nezbývá zde nikdo, s kým by se dala nezbabrat pravicová politika, a že navíc se Evropská unie už hroutí sama od sebe a nepotřebuje další poždouchávání, bestsellerový spisovatel Václav Klaus, aby držel tempo s Havlem, povýší na knihovníka a ředitele studijního ústavu. Snad mu konečně zbude čas pustit se do dokumentárního díla, které nám zůstal Havel dlužen: jak spolu zbavili komunisty moci a předali ji komunistům. I film se z toho třeba udělá. A cenu dostane.

Ale možná to už nebude zapotřebí, lidu je to lhostejné, paměť má krátkou a daleko největší preference z prezidentských kandidátů dává bývalému komunistovi. Je to, pravda, komunista, který se zastyděl a omluvil a vyslovil pokání, chválí ho za to i samotné oběti komunismu. Ale už samo to, že ho po tichém a pohodlném uklizení do londýnské banky vůbec může prezidentská kandidatura napadnout, svědčí ne-li o neupřímnosti pokání, tak přinejmenším o absenci soudnosti. Jenže soudnost nepatřila nikdy mezi silné stránky českých prezidentů.

S úlevou, že už se nebudou muset nikdy obtěžovat volit, protože vážně není koho, sledují občané televizní seriál, v němž sebemrskačský poslanec Škárka touží za každou cenu do vězení, zatímco se ho obětavý kamarád Bárta snaží zachránit ujištěním, že vážně nešlo o úplatek, nýbrž o půjčku, a že půl milionu je pro něho jako pětistovka. Jako by to s náhle oživlým dávným dramatickým talentem psal sám Radek John. Nejnapínavější bude rozuzlení soudcova dilematu: jestliže neodsoudí Bártu, nebude muset obžalovat Kočí z křivého nařčení a klamání soudu? A zdalipak to ta chudinka tuší?

Jak může mít při takové zábavě ještě někdo blbou náladu?

Vyšlo v MFDnes