Letošní rok bude těžký, pro české občany bohužel těžší, než pro mnohé jiné. Nemá však smysl svádět všechno na krizi.

Předpovědi pro příští rok v Česku nabízejí sadu nejpestřejších hrůz. Dokonce ministr financí Miroslav Kalousek, kterému před pár dny prošel návrh docela optimistického státního rozpočtu (postavený na očekávání růstu 2,5%), se nechal slyšet, že ve skutečnosti by to mohlo být „fakt hustý“. V sadě náhradních alternativ (do kterých se pustil, jen co měl hlasování o původní pohádce z krku) představuje pouhý jednoprocentní pokles ekonomiky něco, na co bychom se vlastně měli docela těšit.

Řeči o hrozící krizi jsou jednou z mála věcí, která se dá Nečasově vládě věřit. Není pochyb o tom, že by dokázala, že to dokáže. Nechme posměváčkům, že krizi je mnohem snazší způsobit, než přežít. Není to pravda, bez práce nejsou ani spálené koláče. Taktické varianty navíc komplikuje těžký terén. Například pro Česko, které je až přehnaně závislé na automobilovém průmyslu, je podstatný fakt, že letošní produkce aut byla rekordní. Tady je laťka opravdu vysoko.

Ze zahraničí chodí relativně dobré i špatné zprávy, ale ty dobré se nás díky struktuře exportu a jeho vlivu na růst týkají víc. Proč tedy hledíme do budoucnosti s takovou nedůvěrou? Jedním z důvodů je naprosto scestná hospodářská politika vlády, která předstírá úspory a dusí tím domácí poptávku. Exportním firmám se stále ještě daří, ale na domácích jako by vůbec nezáleželo. Kritiku pak vláda odráží odváděním pozornosti jinam. Jedna z takových hypotéz zní, že nám prostě někdo neustále ujídá (nejspíše také díky tomu se od roku 2006 zvýšil za pravicových vlád veřejný dluh už o 600 miliard korun…).

Vláda s oblibou tvrdí – a média to ráda papouškují, - že nás srážejí zneužívané sociální dávky. I kdyby zneužívané byly, pohled do statistik ukazuje, že může jít jen o nezajímavý zlomeček státních výdajů. Nebo to „projedí“ důchodci? Jeden z protikrizových nápadů NERV nabízel snížení důchodů v případě mimořádného hospodářského poklesu. Vláda se od toho zatím distancovala. Šlo prý jen o neformální a nezávazný návrh ze zákulisí, který padl pod stůl. No dobře, ale dosti podobné nápady už prošly parlamentem. Například to, že ani nezaměstnaným se nemohou dávat peníze jen tak za nic. Že si platili pojištění? To nestačí. Dostanou do ruky koště, aby zametali ulice v barevných vestičkách, místo aby si hledali práci. Místo konkrétní nabídky zaměstnání je postavíme do fronty k poštovní přepážce.

Do teorie parazitismu se pustil i Václav Klaus, ale zdá se, že ani jemu se to napoprvé nepovedlo. Nabídl tezi, že parazité jsou studenti, kteří odmítají školné. Akademici se naopak nestačí divit, že někdo může prosazovat školné pod záminkou, že tím sníží sociální bariéry pro vzdělávání. Do očí bije snaha co nejdříve studenty zadlužit a udělat z nich celoživotní klienty bank, možná i s nějakou tou dotací (samozřejmě bankám, jinak by to byly „nepřijatelné“ sociální dávky).

Co jsou vlastní nápady ministerstva školství a co je výsledek vnější pilné lobbistické práce, to teď přenechám jiným, ale zdá se, že ve vzduchu visí velice objektivní měřítko profesionality vedení ministerstva. Může se jím stát pozastavení části evropských dotací do českého školství, jak to podle Radiožurnálu bezprostředně hrozí. Nejde o malé částky. V programu Vzdělávání pro konkurenceschopnost má Česko k dispozici až 53 miliard korun, které jsou teď ohroženy kvůli chybám v zadávání zakázek a v nedostatečné kontrole čerpání. Jednotliví činitelé se mohou pohádat, na koho padne zlý úmysl a na koho pouhá neschopnost, ale z hlediska úbytku zdrojů to vyjde nastejno. Fakt, že ministr Dobeš už pětkrát vyměnil vedoucího pracovníka sekce ministerstva, která má čerpání z fondů EU na starosti ukazuje, že Dobeš v této věci není zcela nevinný, jak tvrdí premiér Nečas. Potvrdilo se to, nač ČSSD směrem k ministerstvu školství poukazuje již řadu měsíců, Dobeš z ABL provádí personální devastaci prvotřídních rozměrů.

Na parazity ukazuje i zděšení soudů, že se u nich hromadí desetitisíce bagatelních pohledávek k exekuci, protože jejich vymáhání soudní exekucí je neuvěřitelně výnosný byznys. Probíhá téměř automaticky a stejně automaticky z toho plynou i obrovské advokátské poplatky. I malé dluhy narostou do tisíců a desetitisíců, pokud se nechají dostatečně dlouho uležet a dlužník o nich pokud možno neví. Lidi mohou přijít o majetek i v případě promlčeného dluhu, pokud se proti exekuci nedokážou účinně soudně bránit (a mají na to jen pár dní).

Funguje to téměř průmyslově – tam, kde malé dluhy snadno vznikají, například z nezaplaceného jízdného ve veřejné dopravě. Dopravní společnost vymáhání pokut dobromyslně přeprodá za zlomek předpokládaného výnosu. V advokátní firmě pak uklízečka nebo kdo má zrovna volné ruce spustí počítač a ten tiskne tisíce stránek jedné a té samé žaloby, kterou doplňuje pouze jmény z databáze. Za každou žalobu se po dlužníkovi požaduje plný advokátský tarif srovnatelný s průměrnou měsíční mzdou. A teď si představte, že by se otevřely další mohutné proudy pohledávek třeba ze školství nebo zdravotnictví, až se plně rozjede systém školného a zdravotnických „nadstandardů“. To bude teprve byznys.

Nevíme, zda se o to vymahači s někým podělí, ale víme, že souběžně mizí i část peněz z veřejných zdrojů, protože hodně obětí této exekutorské a advokátské pasti skončí na sociálních dávkách. A co firmy, které vznikly včera, okamžitě vysoutěží losovačkou velkou zakázku, a pak už nemusí na práci sáhnout, protože ji přeprodají za polovinu menším firmám, které holt tak úspěšně soutěžit neumí? To nejsou paraziti?

Téma parazitů je tedy nosné. Nepostihuje všechny příčiny, proč česká ekonomika tak drhne, ale zasloužilo by si detailnější rozbor. Jeho výsledkem pak musí být jasný program, jak identifikovat opravdové parazity a hlavně, jak je z české společnosti vystrnadit.