A město je, kde luna za dne přespává a vlastním dechem taje, napsal Jan Skácel. S básníkem těžko polemizovat, zvlášť schází-li pádné argumenty. Na vlastní oči jsem viděla za slunečného odpoledne podřimovat lunu mezi dvouvěžím Ditrichštějnské hrobky v Mikulově.

Zdála se křehká jako sen, proměnlivá jako štěstí, blyštivá jako stříbrňák vhozený do fontány věčných návratů, bílá jako lokty cudné krásky, zastřené krajkovou mantilou. A znepokojivě blízká. Stačilo vystoupat na Svatý kopeček a natáhnout ruku.

Existují města starobylá, malebná, stobranná i stověžatá, Mikulov nejspíš stvořilo toužebné přání vlašského umělce, kterému se v nevlídných severských krajích zastesklo po domově. Jako by jej do moravsko-rakouského pohraničí přenesl rozmařilý džin odněkud z (dejme tomu) italské Ancony. Koneckonců, je-li v moci čarovných džinů přenášet paláce, proč ne celá městečka. Aby kouzlo nevyprchalo, vtiskl je do dlaní z jurského vápence.

Mikulov samozřejmě orientální nadpřirozené bytosti nepotřebuje, vystačí s vlastním pohádkovým arsenálem. Profesor Václav Richter zaznamenal v útlé sbírce Pověsti z Mikulovska (vydáno nákladem Okresního vlastivědného muzea roku 1967) zakládací legendu, v níž hraje hlavní roli kníže jménem Mikuláš – a vlaštovka. O původu našeho hrdiny se vlastní vyprávění nezmiňuje, docela dobře jej mohla odkojit vlčice, uvádí pouze tolik, že sídlil na jednom z pálavských hradů. Ve válečné vřavě přišel o zrak, nelze se tedy divit, že bytostně nesnášel hluk, odborníci na lidskou duši by mu dnes dozajista přišili nějakou pěknou neurózu.

Provoz knížecího sídla se však bez nějakého toho činorodého ruchu neobejde a hradní pán se přes závažný handicap čas od času uměl pěkně rozlítit, uklidnit ho prý dokázalo pouze ptačí švitoření. Opravdová svízel s ním nastala v zimních měsících. Když veškeré líbezné švitoření, čiřikání či klokotání na dlouhé měsíce přidusil mráz, slepý kníže se mrzoutsky zabednil ve svých komnatách a při každém hlasitějším kroku pouštěl na své věrné hrůzu. Jednoho roku na podzim kdosi z hradní čeledi náhodou našel raněnou vlaštovku. Tedy našel, s přihlédnutím ke knížecím zálibám mohl nešťastný opeřenec k úhoně přijít všelijak…

Pan Mikuláš poskytl vlaštovce přístřeší ve výstavní klícce, zajistil jí lékařskou péči, těšil se jejím štěbetáním, zapomínal dštít hrůzu, venkoncem celý pookřál. Na hradě hned zavládlo veselejší ovzduší.S příchodem jara ale zotavená vlaštovka poslechla volání divočiny a ufrnkla. Kníže Mikuláš, navzdory slepotě muž činu, okamžitě vypsal na její dopadení odměnu, poddaní se ji hbitě jali pronásledovat a v nedalekém údolí mezi dvěma pahorky ji také polapili.

Vděčný kníže nechal na tomtéž místě vystavět kostel, později hrad, kolem kterého se plynule rozrostla osada, víska, nakonec městečko. Jak to v pohádkách bývá, když se poprvé rozezněly zvony nového svatostánku, „tu počala se tma z očí Mikulášových zvedat a krátce nato prohlédl úplně…“

Pokusíme-li se hledat za legendou strohá fakta, shledáme, že jim uplynulá století beztak dodala na pohádkovém pelu. Mikulovské panství, praví se v moudrých knihách, namátkou v Ottově slovníku, patřilo odedávna českým knížatům, pokud si ovšem za ono „odedávna“ dosadíme jedenácté století. Za prvního známého lenního pána se vesměs považuje Konrád I., syn knížete Břetislava a Jitky Svinibrodské. Ten nechal někdejší hradiště přestavět v pevnou tvrz, již nazval – světe div se – Konradsburg čili Konrádov.

Nový pohraniční hrad svěřil do opatery rytíři Mikulášovi z Hulína, který pocházel „ze starého rodu pánů z Prusinovic“ (Ladislav Hosák: Několik neznámých pověstí o původu měst a hradů, in Český lid, 1947). Týž Mikuláš, neznámo zda slepý či bystrozraký, svěřené panství zodpovědně hájil, rozšiřoval a zveleboval po dvacet let. Příkladná snaha nepřišla vniveč, markrabě Konrád mu totiž na znamení díků nakonec dovolil přejmenovat město na Mikulov (německý Nikolsburg, židovský Nyklšpurk).

Důmyslný rytíř Mikuláš sic po čase upadl zapomnění a s ním i vyprávění o svobodomyslné vlaštovce, zato Mikulov se dál dům za domem toulá dějinami. A je čím dál krásnější, zvlášť takhle z kraje podzimu.