Politika bez pokory je předstupněm rozložené společnosti, v níž důvěru nahrazuje chaos. Ten pak rodí populisty a demagogy. Absencí pokory bylo i to, že se v parlamentu po třiadvacet let nenašla většina, jež by naplnila, co stojí v naší ústavě. Totiž, že „ústavní zákon může stanovit, kdy lid vykonává státní moc přímo“.

Vietnamské přísloví od pradávna říká: „Mandarín do času – lid na věky.“ Politici by měli být připraveni a schopni plnit zadání svých voličů i mimo volební termíny. K tomu referendum slouží: aby pomáhalo rozlouskávat ořechy, s nimiž si politici nevědí rady, nebo které se společnosti dotýkají – byť třeba jen symbolicky – víc než běžný legislativní provoz.

S touto motivací prosadila ČSSD referendum do programového prohlášení vlády. Návrh, který si klestí cestu parlamentem, má kompromisní podobu. Ta by mu měla zajistit lepší osud než obdobným předlohám, s nimiž přicházeli sociálně demokratičtí poslanci v minulosti.

Referendem sice nepůjde schválit konkrétní text zákona. Politici ale budou vázáni jeho výsledkem a s tímto výsledkem budou muset být v souladu všechny zákony a usnesení. V tomto smyslu bude mít referendum sílu zákona.

Podle návrhu bude moci referendum vyvolat lidová iniciativa opřená o 250 tisíc podpisů. Tím se znemožňuje, aby se plýtvalo jak referendy, která nezajímají víc osob, než jenom iniciátory, tak výdaji na ně. Aby výsledek měl opravdu širokou podporu, bude pro něj muset hlasovat nejen nadpoloviční většina účastníků hlasování. Pro nebo proti bude muset být jedna čtvrtina všech oprávněných voličů – tedy asi dva miliony lidí.

Úspoře nákladů napomůže pravidlo, že pokud by se konaly nějaké volby do šesti měsíců od vyhlášení referenda, proběhlo by referendum s nimi. Jinak bude muset od svého vyhlášení proběhnout – po řádné kampani – v rozmezí devadesáti až sto dvaceti dnů.

Pozornost musí být věnována tématu hlasování. Není možné, aby zasahoval do rozpočtu, odporoval mezinárodním smlouvám nebo měnil podstatné náležitosti demokratického právního státu. Referendem sice nepůjde schválit konkrétní zákon, ale půjde jim rozhodnout o dilematech, která často mívají dohru v podobě zákonů.

Pár aktuálních příkladů: Má se zavést EET? Má být zakázáno pití alkoholu na veřejnosti? Má být zakázáno kouření ve veřejných prostorech restaurací a jiných zařízení společného stravování? Mají být v neděli a o svátcích otevřeny obchody? Anebo také: Má se platit školné na veřejných vysokých školách? Máme odstavit jaderné elektrárny? Má se zvýšit minimální mzda na čtyřicet procent mzdy průměrné?

Referendum tedy může sloužit i jako korektiv politiků a nástroj na zablokování rozhodnutí ať už vlády, nebo parlamentu. Vyřešit by se jím dala řada sporů hýbajících společností a často jdoucích napříč politickou orientací občanů.

Dobrou zprávou je, že za referendem stojí koaliční vláda a příznivě mu je nakloněn i prezident. Pokud pro věc zvednou ruku také tři pětiny poslanců a senátorů, nebude muset být veřejné hlasování o vstupu ČR do Evropské unie v roce 2013 posledním. Občané si zaslouží být více vtaženi do politického rozhodování. Společnosti to přinese pevnější stabilitu i lepší náladu.

Autor je ministr pro lidská práva, rovné příležitosti a legislativu, člen ČSSD.

Vyšlo v Deníku Referendum 10. března 2016.