Ne, nestěžuji si. Malá normalizační mozaika.

21. 08. 2008 | 08:00
Přečteno 2081 krát
4. pokračování

Akademik Vladimír Fock

Patřil k největším sovětským teoretickým fyzikům a já jsem byl hrdý, že jsem patřil k jeho škole a mohl se počítat mezi jeho žáky. Později jsme se dokonce spřátelili. Přijížděl často do Československa a já jsem jej vždy navštěvoval při svých častých cestách do SSSR.

„Je to zvláštní,“ řekl mi jednou při procházce na břehu finského zálivu v Komarovu, „s vámi se dokážu bavit mnohem otevřeněji než s většinou svých starých přátel.“ Usmál se na mne a dodal svým zvláštním hlasem, charakteristickým pro nahluchlé: „Dokonce i o politice!“ Měl jistě důvody k obavám – v letech 1937–38 byl vězněn – v jeho přítomnosti někdo vedl „kontrarevoluční řeči“ a Fock to neudal.

V říjnu 1968 jsem od něho dostal dopis. Byl jsem v té době v Terstu a rozhodoval se, zda se vrátit domů, či zůstat v zahraničí.

4. října 1968

Drahý Františku!

Leží přede mnou Vaše dopisy: novoroční a z 10. dubna 1968 – oba jsou tak milé. Odhodlávám se proto obrátit se k Vám s otázkou: jak se mohlo stát, že značná část československé inteligence se nakazila nenávistí k Rusům – svým osvoboditelům a pojala sympatie k západním Němcům – Hitlerovým dědicům? (Jak jsem se dozvěděl, v Praze začalo být nebezpečno mluvit rusky a Rusové, kteří tam přijeli, se museli domlouvat německy.) Copak není jasné, že tato cesta – na Západ – nezbytně povede k novému Mnichovu a k novému německému zotročení? Nemluvě již o ztrátě zářivých perspektiv socialismu.

Nesu velice těžce události v Československu a nemohu se smířit s myšlenkou, že mezi Čechy, které jsme vždy považoval za přátele, se našlo tolik nepřátel. Lze ještě doufat v uzdravení?

Váš

V. Fock

Terst, 15.10.1968
Drahý Vladimíre Alexandroviči,

obdržel jsem Váš dopis v Terstu, protože žít v okupované Praze bylo pro mne těžké, příliš těžké.
Přečetl jsem Váš dopis a bylo mi Vás líto: copak je možné, že i Vy jste uvěřil těm primitivním lžím a bulvární antičeskoslovenské propagandě? Copak je možné, že i Vy, člověk moudrý a inteligentní, vědec světového jména, si myslíte, že ruské zotročení je lepší než německé? Možná že tahle maličkost unikla Vaší pozornosti, ale 21. srpna Československo okupovala nejen sovětská, ale i německá vojska. Strávil jsem v ulicích Prahy od 21. srpna celý týden. Celé dny a noci jsem chodil a jezdil po ulicích města a viděl na vlastní oči, co dělali sovětští okupanti.

Ne, Vladimíre Alexandroviči. Naděje na uzdravení není. Agrese zůstane agresí, okupace – okupací... Copak jste si nevšimli, že vpád vašich vojsk se odehrál bez vědomí a bez souhlasu našeho prezidenta – a Vašeho hrdiny –, bez vědomí a souhlasu naší vlády, Národního shromáždění a předsednictva ÚV KSČ?

Copak Vám není známo, že předsednictvo naší komunistické strany přijalo v onu osudnou noc usnesení, které odsuzuje vpád vojsk pěti zemí jako bezprecedenční krok, porušující všechny normy a principy vztahů nejen mezi socialistickými zeměmi, ale i obecně mezinárodní právo?
Copak nevíte, že první tajemník KSČ Dubček, předseda vlády Černík, předseda parlamentu Smrkovský a předseda Národní fronty Kriegel byli gangstersky přepadeni a pod hrozbou odjištěných automatů nezákonně odvlečeni z Československa?

Nestydíte se za to, že jste občanem země, která v druhé polovině 20. století, v době hlubokého míru, spáchala takové zločiny v jedné z nejkulturnějších a mírumilovných evropských zemí?
Stál jsem 21. srpna ráno na Václavském náměstí a viděl na vlastní oči, jak stovky Vašich parašutistů v červených baretech ostřelovaly z kulometů a automatů budovu našeho Národního muzea. A 23. srpna 1968 v noci naše ženy musely rodit doma, protože Vaši vojáci ostřelovali (od 22 hodin byl vyhlášen zákaz vycházení, „komendantskij čas“) dokonce sanitní auta.

Možná že mám „štěstí“, ale mezi několika desítkami občanů, kteří byli odvlečeni sovětskými okupanty (věřte mi – nebylo pro mne lehké zvyknout si na tuto slovní kombinaci: sovětský a okupant, ale fakta jsou věc tvrdošíjná!) byli dva mí blízcí přátelé: jednoho odvlekli do Moskvy, druhého do Drážďan – mé informace jsou proto autentické...

Píšete, že se značná část československé inteligence (bylo by správnější napsat: československého lidu) nakazila nenávistí k Rusům... Ale to také není pravda. Není to nenávist k Rusům: Vaši vojáci nás přinutili nenávidět politiky, kteří tak nestoudně a cynicky pošlapali svobodu a suverenitu malé země – hanba, která padla na Vaši zemi, není o nic menší než hanba, která leží na USA kvůli Vietnamu.

Byl jsem k Vám, Vladimíre Alexandroviči, vždy otevřený. Mluvme bez obalu i nyní. Vietnam a Československo – to jsou pouze dvě různé strany jedné mince – imperialismu, velmocenské, cynické a arogantní politiky moci.

Copak Vy, sovětský akademik, můžete mlčet tváří v tvář zločinům, které jsou páchány na československém lidu i Vaším jménem? Vaši američtí kolegové chápou svou část odpovědnosti za Vietnam a vyvozují z toho závěry...

Končím svůj dopis. Váš dopis mě rozladil. Očekával jsem od Vás buď mlčení, které bych chápal, i když neschvaloval, nebo docela jiný dopis. Byl jste mým učitelem – s vděčností jsem na to vždy vzpomínal a vzpomínám. Ale můj dlouhý, desetiletý pobyt v Rusku, a také setkání a kontakty s Vámi, mě naučily, že ruská inteligence reaguje na bezpráví a zločiny jinak než mlčením. Ale to je již věc svědomí každého z nás.

František Janouch

3. listopadu 1968

Františku Janouchovi

Váš dopis, odeslaný z Terstu 15. října 1968, jsem obdržel 30. října. Dopis natolik zkresluje skutečný stav věcí a je natolik urážlivý, že zřejmě sám na něj neočekáváte odpověď.

V. Fock

Lámal jsem si hlavu, a se mnou mnoho mých přátel doma i v zahraničí, jak a čím vysvětlit Fockův postoj a stanovisko. Marně. Setkal jsem se s ním o devět měsíců později ve Florencii. Pozdravili jsme se. Řekl jsem mu, že bychom snad spolu měli promluvit.

Rozhovor byl dlouhý a zbytečný. Fock popíral věci, které jsem viděl na vlastní oči nebo které jsem mohl dokumentovat.

„Nemohu uvěřit, že by naše vláda mohla dělat takové věci,“ byl vždy jeho poslední a absolutní argument.

Byla to záhada: jak tento velký vědec a myslitel může být tak slepý a krátkozraký v politice? Jeho chování a jednání by snad mohl vysvětlit jenom strach. Ne strach před úřady – byl již v situaci, kdy si mohl dovolit téměř všechno i v Sovětském svazu –, ale strach ze sebe samého: kdyby uvěřil, musel by jednat. A to by znamenalo přijít o svůj klid, o svůj modus vivendi se sovětskou mocí, který si za dlouhá léta pracně vytvořil. Byla to zbabělost, byl to egoismus člověka, pro něhož věda byla vším? Snad. Potvrzoval by to i dopis, kterým mi profesor Fock odpovídal na zprávu, že jsem ztratil zaměstnání:

„Je mi velice líto, že nemůžete nalézt práci, odpovídající Vaší kvalifikaci. Ale protože píšete, že Váš světový názor je nadále socialistický, věřím, že si najdete místo v socialistickém Československu a že Vás nenapadne emigrovat. Ruská inteligence toho také musela mnoho vytrpět, ale dnes již pevně vrostla do socialistického systému...“

Byl to poslední dopis, který jsem od Focka dostal. Žil v posledních letech sám a opuštěn. A tak ani nevím, zda se před svou smrtí dozvěděl, že jsem sice neemigroval, ale že mě vlastně vyemigrovali...

L. A. Arcimovič

Neznal jsem ho z dřívějšího pobytu v Moskvě. Pracoval v jiné oblasti fyziky a zastával tak závratně vysoké funkce v sovětské vědecké hierarchii (byl šéfem sovětského termojaderného programu, členem prezidia Akademie věd SSSR, tajemníkem oddělení fyziky AV SSSR a kdoví čím ještě), že pro prostého smrtelníka bylo téměř nemožné se s ním setkat.

Uviděl jsem ho poprvé v Ženevě koncem září 1968. Seděli jsme spolu na ustavující schůzi Evropské fyzikální společnosti. O přestávce se mne Arcimovič anglicky zeptal na cosi z organizačních záležitostí. Odpověděl jsem zdvořile, ale chladně. Příliš mnoho se ve mně v minulých týdnech rozbilo a zlomilo, příliš mnoho jsem prožil, než abych mohl vést přátelský rozhovor se sovětským vědcem, kterého jsem navíc vůbec neznal a který oficiálně zastupoval sovětskou vědu.

O další přestávce ke mně Arcimovič přišel znovu. Že by chtěl se mnou promluvit. Že musím vědět a znát jeho stanovisko k tomu, co se odehrálo. Byl rozčilený. Přerušil jsem ho a řekl, že o těchto věcech můžeme mluvit rusky.

A mluvili jsme. Snad hodinu, snad dvě. V Sovětském svazu by to, co řekl, stačilo na patnáct let vězení. Mluvil o pocitech sovětské inteligence. O jejím vztahu k politickému vedení. O její nemohoucnosti ovlivnit politiku. O zklamání. A o pocitech hlubokého studu za to, že je sovětským občanem a nemůže udělat nic, aby naše osudy změnil.

Rozešli jsme se jako přátelé. A setkali se ještě jednou, o rok později, zase v Ženevě.
„Kde jste vyhrabali takového troglodyta, toho vašeho ministra školství Hrbka,“ řekl mi.
„Nevyhrabali jsme ho my, ale vy, a není to vlastně ani náš ministr školství, ale váš gubernátor přes naše univerzity,“ odpověděl jsem mu.

„Máte pravdu,“ řekl mi smutně.

O tři roky později zemřel. Ale to jsem byl již v situaci, kdy jsem nekrolog k jeho úmrtí napsat nemohl. Činím tak se zpožděním nyní. Jako doplnění ke všem oficiálním nekrologům, uveřejněným s nejvyššími podpisy v SSSR.

Budiž čest jeho památce. Byl to velký vědec a občan… Napsal jsem tato slova a zaváhal. Byl skutečně velkým občanem? Lze jeho chování a život dávat za příklad? Vždyť v jeho chování se zrcadlí mimo jiné oportunismus, obojetnictví a zbabělost, na kterých dnes spočívá sovětská moc. Týž Arcimovič dokázal pronášet z tribun oslavné tirády na velkého vůdce a velkou zem. To, co mi řekl v soukromém rozhovoru, byla vlastně jeho zpověď. „Odpustek“ pro vlastní svědomí. Nenašel odvahu, aby svůj názor pronesl otevřeně v SSSR. Proč to neudělal? Ze strachu? Pochybuji. Andrej Sacharov přece řekl mnohem více... Z politického oportunismu tak rozšířeného v SSSR? Možná.
Ze všeho nejspíše však z pohodlnosti. Z obav, aby si příliš nezkomplikoval vlastní život. Život své rodiny. Snad také proto, aby mohl pokračovat ve své vědecké práci. Protože to byla cena, kterou za prosazení svého občanského já musel zaplatit Andrej Sacharov. Kanonizovat Arcimovičovo chování v žádném případě nelze. Morální maxima Andreje Sacharova stojí mnohem výš.

PF 1969

Dopis byl napsán v Moskvě, ale odeslán z Polska. Potěšil mě víc než všechny ostatní novoroční gratulace. Zněl:

Drahý Franto,

brzy tomu bude půl roku, co žijeme s neutuchající bolestí a plačtivým studem v srdci. Chtěla bych, abyste Vy a Vaši přátelé o tom věděli.
Chtěla bych Vám napsat mnoho hezkých slov, ale přeji Vám pouze, abyste byli stateční a neztráceli naději.

Vaše Nataša

Dopis Nataši Světlovové koloval mezi mými přáteli po Praze. Tenkrát jsme ještě nevěděli a nevím, zda to již věděla ona, že se zakrátko bude podepisovat Natalie Solženicynová.

Komentáře

Aktuálně.cz má zájem poskytovat prostor jen pro korektní a slušně vedenou debatu. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se zároveň zavazujete dodržovat Kodex diskutujících. Pokud Váš text obsahuje hrubé urážky, vulgarismy, spamy, hanlivá komolení jmen, vzbuzuje podezření z porušení zákona, je celý napsán velkými písmeny či jinak odporuje zdejším pravidlům, vystavujete se riziku, že jej editor smaže.
Přejeme Vám zajímavou a inspirativní výměnu názorů.
Libor Stejskal, editor blogů (blogy@aktualne.cz)

pgjed napsal(a):

Dobrý den pane Janouchu. Mám velmi čerstvou zkušenost, že okupace z osmašedesátého vyorala hlubokou a zatím nepřekročitelnou brázdu mezi námi a většinou rusů. Naše firma v současnosti zpracovává velký technologický projekt pro Kazachstán. Byl jsem před cca měsícem na delší pracovní cestě v Almaty, abych společně s kazašskými partnery zkoordinoval poslední detaily, před odevzdáním projektu na státní expertízu. U ředitele spolupracující kazašské projekční kanceláře jsem se setkal s ředitelem projekčního institutu, který řeší vodohospodářské náležitosti projektu. Jak to bývá, úvodní řeči na téma, co je nového, jak se žije, atd. se rychle stočily na aktuální politiku a s ní na radar a náš odklon od rusů k západu. Jen těžko chápal to, že zrada z osmašedesátého je hluboko zaryta v našem vědomí a po trpkých zkušenostech s ruským imperiálismem již budeme vždy ostražití. Zvláště, když většina rusů a Rusko jako takové,nic nedělají již 40letproobnovení důvěry. Naopak,pěstují si své imperiální lži a domnělé křivdy na nich založené až dodnes.
21. 08. 2008 | 08:55

RUMCAJS napsal(a):

Za vzor ho určitě dávat nemůžete ale za "mustr" běžného občana asi jo.
21. 08. 2008 | 11:20

louie vuitton napsal(a):

obdržel jsem Váš dopis v Terstu, protože žít v okupované Praze bylo pro mne těžké, příliš těžké.
Přečetl jsem Váš dopis a bylo mi Vás líto: copak je možné, že i Vy jste uvěřil těm primitivním lžím a bulvární antičeskoslovenské propagandě? Copak je možné, že i Vy, člověk moudrý a inteligentní, vědec světového jména, si myslíte, že ruské zotročení je lepší než německé? Možná že tahle maličkost unikla Vaší pozornosti, ale 21. srpna Československo okupovala nejen sovětská, ale i německá vojska. Strávil jsem v ulicích Prahy od 21. srpna celý týden. Celé dny a noci jsem chodil a jezdil po ulicích města a viděl na vlastní oči, co dělali sovětští okupanti.
04. 07. 2009 | 05:08

Přidat komentář

Tento článek byl uzavřen. Už není možné k němu přidávat komentáře ani hlasovat

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Bobek Miroslav · Boudal Jiří · Brenna Yngvar · Bureš Radim C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Černý Jan · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fábri Aurel · Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Groman Martin H Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrbková Lenka · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chlupáček Ondřej · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kohoutová Růžena · Kolínská Petra · Kopecký Pavel · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Maláčová Jana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Navrátil Marek · Němec Václav · Niedermayer Luděk · Novotný Martin O Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Paroubková Petra · Passerin Johana · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Pikora Vladimír · Pilip Ivan · Pixová Michaela · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Rath David · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syrovátka Jonáš Š Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel T Telička Pavel · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vích Tomáš · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zahumenská Vendula · Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy