Přesně před třiceti lety, v prosinci 1978, byla ve Stockholmu založena Nadace Charty 77.


Od zveřejnění prohlášení Charty 77 v lednu 1977, a zvláště po represích, které vůči signatářům Charty 77 a členům jejich rodin, zahájil pražský režim, bylo zřejmé, že hnutí Charty 77 potřebuje alespoň základní humanitární pomoc. Bylo nutno platit advokáty uvězněným chartistům, pomáhat rodinám, které se najednou ocitly bez živitele, bylo nutno nakupovat papír a kopíráky k šíření dokumentů Charty 77, nahrazovat konfiskované psací stroje, platit cesty (vlak, benzin) osobám, které rozšiřovaly dokumenty Charty 77 po celé republice, platit za telefony do zahraničí atd.

Od svého příjezdu do Švédska v lednu 1975 jsem se sice snažil finančně pomáhat několika rodinám, které se octly v nouzi, prostředky, které jsem získával od svých zámožnějších přátel, však stěží stačily na vyřešení nejnaléhavějších případů: třeba pomoc rodině (dvě malé děti) profesora Milana Hübla, odsouzenému na 6.5 roku do vězení a dalším. Pokračoval jsem tak v činnosti, kterou jsem zahájil již počátkem sedmdesátých let v Praze, po prvních zatýkáních (Rudolf Battěk, Vladimír Škutina, Karel Kyncl atd).

Na podzim 1978 se mě dotázal známý švédský novinář a předseda mezinárodního PEN klubu Per Wästberg, zda by hnutí Charty 77 neuškodilo, kdyby získala jednu významnou švédskou kulturní cenu Monismaniem. Odpověděl jsem, že by to mohlo hnutí Charty 77 pouze prospět, že však pro jistotu prověřím svůj názor u přátel v Praze. Mluvčí Charty 77 – tenkráte to byl Václav Havel, Jiří Hájek a Ladislav Hejdánek, mou odpověď potvrdili.

Po veřejném vyhlášení této ceny mě pověřili jejím převzetím a nadiktovali poselství, které jsem na malé ceremonii při předání ceny v Uppsalské universitě (počátkem prosince) přednesl. S cenou, kromě diplomu, byla spojena i nevelká finanční částka (15.000 Šv. Korun, podle tehdejšího kursu asi 17.000 tuzexových korun - skoro 100.000 Kč). Nechtěl jsem tuto cenu převzít ani v hotovosti, ani šekem, ale požádal, aby tato částka byla poslána na konto, které založím. Konto na švédském postžíru jsem založil v zápětí, jsem nazval Nadace Charta 77 (číslo účtu 194164-0). Cena Monismanien byla na účet připsána dne 19. prosince 1978 a v průběhu ledna byla po částech – bylo nutno vyzkoušet, jak se pražský režim k podobnému legálnímu převodu prostředků signatářům Charty 77 prostřednictvím agenta Tuzexu ve Švédsku pana Sven Perssona bude chovat – převedena domu. V průběhu ledna-února 1979 byla cena Monismaniem postupně v dvoutisícových částkách převedena do Prahy Hejdánkovi a Hájkovi – další zásilky byly posílány vždy po potvrzení zásilky předchozí. Tak byla domů dopravena nejen samotná cena, ale i prověřeno fungování legálního mechanizmu převodu peněz pro hnutí Charty 77 ze zahraničí prostřednictvím Tuzexu. Od prvního okamžiku jsem totiž zastával – a prosadil – stanovisko, že podpora musí být uskutečňována otevřeně a legálním způsobem. Zákon o Tuzexu poskytoval perfektní legální rámec.
Publicita, kterou jsem se snažil kolem udělení ceny Monismanien a pronásledování signatářů Charty 77 ve Skandinavii vyvolat, začala nést ovoce – na postžiírové konto začaly přicházet příspěvky od jednotlivců a organizací.

Teprve v červnu 1979 jsem požádal skupinu svých známých – většinou Švédů – abych jejich jméno mohl používat při další propagaci myšlenky finanční podpory pronásledovaných čs. disidentů. Byli mezi nimi šéfredaktor největšího švédského večerníku Expressen Lars Persson, šéfredaktor největšího liberálního deníku Dagens Nyhetter a předseda mezinárodního PEN-klubu Per Wästberg, známý švédský filmový režisér Kenne Fant (zakladatel ceny Monismanien), profesor fyziky v Janově Giacomo Morpurgo, spisovatel Arthur Miller, Jaroslav Hutka, který právě byl na koncertním turné ve Švédsku, profesor Thorolf Rafto z Bergenu, italský politik a jeden z prvních eurokomisařů Carlo Ripa di Meana z Benátek a organizační tajemník velké levicové organizace Folket i Bild Peter Larsson, který měl přístup ke všem finančním dokumentům a podepisoval finanční zprávy Nadace. Já byl od prvního dne nejen předsedou této první Správní rady, ale i jakýmsi výkonným ředitelem, pokladníkem a sekretářkou nově vzniklé nadace, která byla v průběhu roku též zaregistrována u švédských úřadů, nechávala své finanční zprávy prověřovat úředním revizorem a začala podávat daňová přiznání.

V průběhu prvních asi pěti let „sídlila“ administrativa Nadace Charty 77 v mé pracovně: nejdříve v jedné zásuvce mého psacího stolu, potom obsadila jeho celou pravou polovinu. Teprve někdy v roce 1983-84, když se už do mé pracovny finanční a jiné dokumenty nevešly, jsem pro Nadaci našel malý krámek (méně než 20 čtv. m) v centrálním Stockholmu, v ulici Norrtullsgatan 65.
Nadace Charty 77 postupně rostla a získávala nové sponzory. Kromě spisovatelských, náboženských a odborářských organizací a desítek tisíc individuálních dárců, měla i řadu velkých sponzorů. Největším z nich byl George Soros. Kromě humanitárních podpor začala Nadace třeba technicky podporovat i jazzovou sekci, vytvořila videoprojekt (který přešel do dodnes existujícího Originálního videožurnálu) a nakonec i velký počítačový projekt pod pracovním názvem „komputerizace samizdatu“, podporovala vydávání děl zakázaných českých a slovenských spisovatelů (podpořila vydání více než 100 knih a časopisů, desek a audiokaset), spoluorganizovala různé kulturní akce v zahraničí atd. Pobočky Nadace vznikly i v Norsku, Dánsku a USA.

Ihned po listopadové revoluci se Nadace Charty 77 rozhodla přemístit svou činnost do Prahy. Oznámila to již 14.12.1989 premieru Čalfovi při schůzce, které se zúčastnili Karel Schwarzenberg, George Soros a František Janouch.

Z pražské činnosti se zmíním pouze o dvou velkých projektech. První byla sbírka na Konto Míša, ze které byl pořízen Leksellův gama nůž s pořadovým číslem 35 (dnes je jich na světě kolem 265), který byl v roce 1992 umístěn v Nemocnici na Homolce, a který na jaře 2009 uskuteční desetitisícou operací a projekt Bariéry, který již od roku 1994 pomáhá úspěšně překonávat bariéry, existující pro tělesně postižené občany. Nejcharakterističtějším rysem činnosti Nadace není je nejen sponzoring velkých firem, ale hlavně podpora a důvěra doslova miliónů drobných dárců ze všech vrstev naší společnosti. Nadace uděluje řadu prestižních cen: např. Jaroslava Seiferta, Františka Kriegla, Josefa Vavrouška a Toma Stopparda).

Za třicet let činnosti Nadace prošlo přes její účty kolem nebo přes jednu miliardu korun. (Nadace měla totiž účty v mnoha měnách a vzhledem k ohromným kursovním změnám přesnou částku v českých korunách by bylo obtížné přesně vyčíslit.)

V současné době je Nadace Charty 77 jednou ze tří největších nadací v naší zemi – její roční rozpočet se pohybuje kolem 50 mil Kč a je jedinou z českých nadací, která úspěšně přenesla svou činnost ze zahraničí domů.