Boj proti politické korektnosti je dlouhodobý proces, který u nás začali krajně pravicoví extremisté již v devadesátých letech. Jejich motiv byl zřetelný: chtěli legitimizovat rasismus a xenofobii, aby byla jejich „politika“ přijatelná pro co nejširší okruh voličů. K této legitimizaci nakonec de facto došlo, museli tomu ovšem napomoci důvěryhodnější osoby než byl Sládek se svou fašizující tlupou.

Před deseti až patnácti lety se tažení proti politické korektnosti stalo součástí mainstreamového diskursu, a to prostřednictvím některých intelektuálů. Jejich nezodpovědnost nespočívala přímo v tom, že se proti politické korektnosti ohrazovali, to je každého právo, ale v tom, že nedokázali domyslet, kam jejich snahy o „svobodnou debatu“ povedou. Jakkoli měli v něčem pravdu, způsob, který zvolili, vedl časem ke ztrátě ohledů ke druhým, k odpudivé formě vyjadřování na internetu a k dnešním absurditám a paradoxům.

Nekorektní boj intelektuálů

Prvním z těchto intelektuálů byl Petr Příhoda, všeobecně vážený muž, křesťanský pedagog a publicista, psychiatr, ředitel Ústavu lékařské etiky UK. Lidé mu věřili a odvolávali se na něj jako na společenskou autoritu (jíž v mnoha ohledech skutečně byl). Byl to ovšem právě on, kdo vnesl do veřejné diskuse značnou dávku demagogie. Například v Katolickém týdeníku v roce 2007 napsal: „Zavedli jsme jen politickou korektnost. Ta zakazuje mluvit o Romech ,neslušně´. Není radno říkat ,romští neplatiči´, ale jen ,neplatiči´. Nemáme říkat, že jsou nepřizpůsobiví nebo že těsným soužitím s Romy trpí i neromští občané. Jsou to jen kosmetické úpravy. Jejich účinek je neblahý, znemožňuje svobodnou diskusi o našem romském problému v jeho plném rozsahu.“

Demagogie spočívá v nepravdě: zakázáno nebylo a není nic. Ano, když někdo o Romech sdělil (sděluje) něco podobného, musel čelit odlišným názorům, což se nedá označit jako zákaz, naopak šlo a jde o demokratickou diskusi, k níž polemika a kritika bezesporu patří.

Nebezpečné je paušalizování, které Příhoda neuváženě pomáhal nastartovat. „Nepřizpůsobiví“ jsou určitě někteří Romové (i někteří bílí) žijící v ghettech, ale nedá se to říci o dalších zde žijících Romech, ani o Romech, kteří žijí u nás běžným životem. O tom, že těsným soužitím s Romy někdy trpí i neromští občané se běžně psalo a píše, nikdo to nikdy neskrýval. Jen je třeba dodat, že tímto soužitím s některými Romy trpí i jiní Romové, a že někdy trpí Romové těsným soužitím s některými bílými sousedy. K pravdě patří všechna tato tvrzení. Sdělovat pouze část pravdy a vydávat ji za pravdu celou není hodno intelektuálů Příhodova ražení. (S Příhodou jsem polemizoval již tehdy přímo v Katolickém týdeníku.)

Absolutnost demokracii nesvědčí

Hlavním omylem těchto intelektuálů však bylo a je přesvědčení, že svoboda slova musí být absolutní. Nejenže nemusí, ale ani být nemůže. Za určitou hranicí totiž platí, že čím více se svoboda slova blíží své absolutnosti, tím méně je svobodou a tím více se stává vlastní karikaturou. (Tuto hranici dnes vymezuje známé motto: Svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého.) Třeba proto, že druhým upírá jak svobodu, tak lidskou důstojnost. Není přeci jen otázkou svobody slova, ale i důstojnosti (taktéž zdůrazněné ústavou), když někdo pod okny druhých pokřikuje, že ho strčí do plynové komory, jen co se dostane k moci. A je i věcí sebezáchovy nedovolit nikomu, aby prostřednictvím fanatizování (tedy slov) nabádal druhé k páchání teroristických útoků.

Extremisté všech druhů jsou bezesporu demokracii nebezpeční. Překročení popsané hranice může vést až k velmi tragickým následkům, jak nám vedle dnešních teroristů ukázali i různí totalitáři ve 20. století. Němečtí nacisté se ve 30. letech dostali k moci demokratickou cestou a svou svobodu zneužili k rozpoutání doposud nejničivější války, k cílenému vyvražďování, mučení, k popření svobody a důstojnosti ostatních, počínaje vlastními občany.

Svobodu projevu proto reguluje zákon. V Listině základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku, se píše: „Svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti.“ Na to navazují zákony, které svobodu vyjadřování regulují, především při šíření pomluv a nenávisti. Například § 184 - pomluva, § 355 - hanobení národa, rasy, etnické nebo jiné skupiny osob; § 356 - podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod. (Celé znění těchto paragrafů najdete zde).

Paradoxy korektnosti

K Příhodovi a dalším intelektuálům se postupně přidávali další bojovníci proti politické korektnosti. Vytvořila se tak bojová fronta. Z křídel dlouhé roky útočili na kohokoli s odlišným názorem extremističtí křiklouni a zbabělí anonymové na internetu, zatímco střední proud ovládli různí intelektuálové a politici. Dnes jsou asi nejviditelnějšími vojáky bojujícími proti politické korektnosti Václav Klaus ml., předseda Národní rady osob se zdravotním postižením ČR Václav Krása, politolog Petr Robejšek či Tomio Okamura.

Podle mladšího Klause je české školství čím dál více prosyceno ideologií politické korektnosti. Prosycenost výuky tématy vycházejícími z nařízení Evropské unie podle něj již přestává připomínat vzdělávání, ale blíží se spíše k propagandě. Václav Krása kritizoval „politickou korektnost“ víckrát - přímo, i nepřímo. Například zde se zamýšlí nad politickou korektností takto: „Jenže zamlžování skutečnosti může vyvolat opačný efekt, protože lidé nejsou tak hloupí a tuší, že se za zamlžováním něco skrývá. Pan Jefim Fištejn klade důležitou otázku, mají média vychovávat obyvatelstvo, mají právo na zamlžování skutečností a je vůbec politická korektnost správnou cestou? Je správné nahrazovat jedny pojmy druhými?“

Oba nejspíš zapomínají na to, že politická korektnost pomáhá i jim. Jestlipak by se jich dotklo například vyjádření, že „ten mrzák si hraje na chytrého“ (Krása je na invalidním vozíku) nebo že „na zrcadlo se zlobí ten, kdo má křivou hubu“ (což právě Klaus ml. má)? Vybral jsem schválně jemnější nadávky, kterých je plný internet, daly by se použít mnohem drsnější. Výrazy jako „mrzák“ či používání vzhledu druhého jako "argument" dnes díky politické korektnosti není běžné, respektive není většinově přijímáno příznivě. (Totéž by se ostatně mohlo týkat i Jefima Fištejna, kterého si jinak nesmírně vážím, kdyby o něm někdo napsal, že ten „Židák“, „Rusák“ apod. nám nemá do věcí co kecat.)

A totéž se týká ideologických pomatenců Robejška, Okamury atd. Robejšek by se mohl dočkat výzvy, „ať ten Skopčák táhne, kam patří“ protože žije od roku 1976 v Německu a nikdo neví, jestli má vůbec české občanství. Okamura na tom jako částečný Japonec a Korejec není lépe, spíše naopak, výraz „rákosník“ je u nás již dávno zavedený. Ano, je to paradox, ale i oni by měli být politické korektnosti v tomto směru vděční.

Vládne nekorektnost

Politická korektnost přitom má své zřetelné vady, na něž ovšem poukazuje málokdo. Na serveru Romea.cz se již poněkolikáté otevřeně diskutuje o tom, jestli se mají vést statistiky na etnickém principu, což dosud politická korektnost zapovídá. Máme se například dozvědět, kolik Romů do kterých škol chodí, kolik Romů pracuje, kolik z nich pobírá sociální dávky a v jaké výši, kolik Romů a za jaké porušení zákona je ve vězení, jaká je sociální situace romských rodin žijících v ghettech, kolik peněz mají na den, jak se s chudobou vyrovnávají?

Novinář Patrik Banga se zavedením etnicky podmíněných dat souhlasí. I z mého pohledu je odpověď jednoznačná, korektnost – nekorektnost: takové statistiky bych zavedl také. Jestliže chceme těm nejchudším Romům skutečně pomoci a postupně je integrovat do společnosti, měli bychom mít co nejpřesnější přehled o jejich životě, jinak může integrace vyjít naprázdno či trvat déle než je nutné (již nyní je jisté, že bude trvat nejméně po dvě generace). Všechna data samozřejmě hezky pohromadě, ve všech výše zmíněných rovinách, nikoli vytrženě jen kriminalitu nebo dávky (to by opět docházelo ke zkreslování situace).

Dnes však kvůli zblbnutí mnohých intelektuálů máme opačný problém, a sice vládnoucí politickou nekorektnost. Když napíšete o rasistovi pravdivě, že je rasista, riskujete duševní zdraví, protože se na vás ihned vrhnou placení i neplacení dezinformátoři, udavači, nadávači a výhrůžkáři. Není to tak dlouho, kdy jsem denně dostával několik výhodných nabídek na řešení mých názorů konopným lanem, zpřerážením kostí, či jsem se o sobě dozvídal, že jsem černý rasista, s nímž si to vyřídí (český) Ku Klux Klan. O diskusích pod mými články na téma rasismu se radši ani zmiňovat nebudu.

Jako „normální“ je dnes naopak bráno vyhrožování šibenicemi druhým jen proto, že mají odlišný názor. Policie to odmítla stíhat. Stejně jako, například, výhrůžku vypálením organizaci ROMEA - i tu policie nevyhodnotila jako trestný čin a věc odložila.

Jediným výsledkem dosavadního boje proti politické korektnosti se tak stala právě ona legitimizace xenofobie a rasismu. Extremisté za pomoci mnohých intelektuálů tedy nakonec dosáhli svého. Také paradox.