„Seděli jsme všichni v autobuse a přemýšleli, jestli ten člověk vedle nás jde také na kázání. Po chvíli, když napětí zhoustlo, jsme sebrali dost kuráže a zeptali se jeden druhého. Zjistili jsme, že jedem všichni na to samé místo,“ píše iránský bloger o pátečním kázání (17.7. 2009) Alího Akbara Hášemí Rafsandžáního, které západní analytici hodnotí jako zásadní obrat v povolební situaci Íránu.



„Když jsem vystoupil z autobusu na stanici Kargar (blízko teheránského univerzitního kampusu – místě pátečního kázání) rozhodl jsem se, že se trochu projdu a porozhlédnu kolem. Jeden celý semestr jsem tu měl páteční přednášky. Chtěl jsem si udělat malé srovnání s nadcházejícím pátečním kázáním.

Přišlo opravdu mnoho lidí. Rozdílné bylo i to, že tu všude bylo spousta stráží. Rozhodně bude mnohem těžší mluvit jednohlasně.

Nechtěl jsem, aby mě zbili, takže jsem zmlkl a šel dál do ulice Taleghani. Tam to vypadalo podobně. Spousta bezpečnostních složek všude kolem. Kolem sebe jsem slyšel různé hlasy, ale ten nejsilnější přicházel od Taghaviho (řečníka, který na pódiu vystoupil před Rafsanjaním). Když jsem procházel, jeden z ozbrojenců se na mě otočil a řekl: „Dobrý den!“ Byl jsem překvapen tím, jak se všichni dnes proměnili. Ušel jsem jen pár dalších kroků, když jsem zaslechl, jak lidé skandují: zendaniyeh siyasi azad bayad gardad (Propusťte politické vězně). Všichni skandovali společně. Zjistil jsem, že jsou na naší straně.

Čím dál jsem šel, tím víc volání jsem slyšel: Smrt Rusku, Smrt Číně, Propusťte politické vězně. Abych slyšel kázání, musel jsem si vyndat své rádio.

Pokračoval jsem v chůzi a poslouchal kázání, když v tom jsem zahlédl svou tetu. Chtěl jsem ji pozdravit, když v tom jsem zahlédl našeho souseda přímo před ní. A mého starého spolužáka!

Uprostřed tohoto všeho, pokračoval Rafsandžání se svým děs nahánějícím kázáním. Byli jsme všichni rozčilení. Mohli jsme pouze opakovat Allah o Akbar. Nikdo neměl chuť vykřikovat Smrt Americe ani nic podobného.



Po kázání jsme povstali k modlitbě. Náhle jsme zjistili, jak jsou všichni přívětiví (mnoho nejvyšších duchovních má za to, že ženy a muži nemají stát jeden vedle druhého během modlitby (Sane´i patří k těm, kteří si to nemyslí). Ale dnes se všichni modlili společně, což je opravdu nevídané.

Po modlitbě jsme se sebrali k odchodu, ale byli jsme vyzváni k tomu, abychom zvolali Smrt Americe. Ale odpověděli jsme smrt Rusku. Chtěli, abychom řekli, že krev v našich žilách je darem pro našeho vůdce, ale odpověděli jsme, že krev v našich žilách je darem pro náš národ.

Odcházeli jsme spokojeně, dokud jsme nedošli k 16. ulici Azar. Tam jsme na vlastní kůži poznali, co je to slzný plyn. Tak takto naši drazí ozbrojenci nakonec vstoupili do hry! Později jsem se od jednoho svého přítele, který byl jinde, dozvěděl, že se to dělo už od 12.30 i na dalších místech (před kázáním). Jeden člověk mezi námi nám poradil, abychom se pokusili uniknout postraními ulicemi. My jsme však trvali na tom, že budeme pokračovat dál. Viděli jsme ozbrojence za branami Teheránské univerzity. Ten člověk mezi námi ale pokračoval: „Uvědomujete si, co se stane, jestliže jim někdo rozkáže vyjít ven?“ Nakonec jsme tedy souhlasili s tím, aby nás vyvedl pryč z davu. Nakonec jsme byli rádi, že odcházíme, když v tom jsme uviděli dav, který běží směrem k nám. Lidé se snažili uniknout. Když sem pak mluvil s jedním člověkem, potom, co se trochu uklidnil, řekl. „Ať to bylo cokoli, rozhodně to nebyl slzný plyn. Celé mé tělo hoří.“
Naše drahé ozbrojence a jejich motorky jsme pak zahlédli ještě jednou na hlavní silnici.
Nastoupil jsem do autobusu a jel domů.

————————
Od jiného přítele:
Bylo tu dnes spousta násilí, ale ne tak hrozného jako během předešlých demonstrací. Lidé byli zraněni a zbiti, ale nebylo jich tolik a nebylo to tak kruté.
Právě jsme byli na odchodu z kázání, když v tom jsme zahlédli, že se k nám z dálky blíží nákladní auto. Na korbě jsme viděli kolem asi tucet ozbrojenců v černých uniformách. Někdo zakřičel: „Nezvedejte se, seďte!“ zůstali jsme sedět, roztřesení, protože tam nebylo víc než 30 či 40 lidí a ten náklaďák se blížil. Náhle se všichni seběhli k nám a sedli si. Bylo nás teď nejméně několik set. Náklaďák se otočil a odjel.
————————

Rafsandžání nás dnes nezklamal. Vraťte se a pozorně poslouchejte vše, co řekl. Mluvil v nekonfliktním, otcovském tónu a řekl jen to, co by mohlo zlepšit současnou krizi. Mluvil o vězních a těch, kdo zemřeli. Poskytnul nám „vhled“ do toho, co se mluví v zákulisí (dnes vyšlo najevo, že se Chatámí také sešel s Abduláhem Nourim). Uvnitř Íránské islámské republiky je mnoho frakcí, které si přejí, aby tato šaráda dostala mírumilovné řešení. Přesně to si přeju i já.

Díky Naj za překlad Rafsandžáního projevu! Přečtete si ho sami zde.

Nyní jsme na řadě my



Na páteční kázání (pozn. překl.) přišli dva staří mulláhové a posadili se před nás, venku na ulici, mezi ostatní lidi. My jsme trvali na tom, aby se posadili na koberec, který jsme rozložili na zem, ale oni odmítli a posadili se na chodník. Obecně mulláhy opovrhuji, ale tito dva se zdáli milí. Skandovali stejně jako ostatní a jeden z nich se dokonce během modlitby dostal do tak silného emocionálního rozpoložení, že začal tleskat stejně jako my ostatní. V jednu chvíli, když jsme kritizovali vládu, se otočil a vykřikoval něco, co není ani možné napsat. Jeden z mých přátel se ho zeptal: „Starý muži, vy jste zapudili šáha kvůli tomuhle marasmu?“

On se otočil a usmál se na nás: „Svržení šáha bylo v našem nejlepším zájmu. Nyní je to na vás, mladých, určit naši cestu. Nyní to budete vy, kdo určí, co je pro nás nejlepší.““


Přeložila Kateřina Lánská z blogu www.sidewalklyrics.com (dobrovolní překladatelé blogů z Iránu jsou koordinováni přes facebookové stránky Podporuji dialog v Íránu)